Jak je to doopravdy s trestnou činností imigrantů v zemi, která jim otevřela náruč víc než kdokoli jiný? To zkoumá deník Washington Post. Debatu po svém otevřel americký prezident Donald Trump: minulý pátek v televizním pořadu řekl, že migrační vlna ve Švédsku způsobila prudký nárůst násilí a zločinu. Jak už to bývá, ve svém argumentování se opíral o pochybný informační zdroj.

Švédští experti na kriminalitu záhy Trumpova tvrzení rázně odmítli. Například Felipe Estrada, profesor kriminologie ze Stockholmské univerzity, americkému deníku řekl, že trestná činnost v zemi v posledních letech celkově klesá. A pokles se týká i případů zabití a napadení, tedy nejzávažnějších zločinů.

Jenže jakoby naschvál, hned dva dny po Trumpově vystoupení došlo na předměstí Stockholmu k výtržnostem, a to ve čtvrti obývané převážně migranty. Co se zhruba stalo: Ve čtvrti Rinkeby na severu města se švédská policie snažila zatknout muže podezřelého z obchodu s drogami. Po příjezdu se z dosud nezjištěných důvodů začali na místě srocovat mladí lidé. Shromážděný dav zapálil několik aut, zničil několik výloh obchodů a házel kameny na policisty. Její mluvčí řekl švédskému listu Dagens Nyheter, že policisté zatkli jednoho muže za vandalismus. S tím, že podobné věci se nestávají často a akci označil za politováníhodnou. V Rinkeby došlo k podobným výtržnostem v letech 2010 a 2013, píší noviny.

Švédský list Dagens Nyheter si poté dal tu práci a analyzoval kriminální statistiky z období října 2015 až ledna 2016, kdy do země přišlo nejvíce uprchlíků. Novináři zjistili, že uprchlíci jsou zodpovědní za pouhé jedno procento trestných činů. Zjistili ovšem také, že ani Švédové těmto statistikám příliš nevěří anebo o nich nevědí. 46 procent Švédů si naopak myslí, že uprchlíci ve Švédsku se dopouštějí většího počtu trestných činů než jiné skupiny. Vyplývá to z analýzy Pew Research Center.

The Washington Post uzavírá příspěvek názorem experta na mezikulturální dialog Henrika Selina, který připouští, že u migrantů existuje vyšší riziko nezaměstnanosti, vyloučení a problémů souvisejících s trestnou činností. Ale zároveň dodává, že Švédské otevření náruči migrantům z válečných zemí bylo celkově úspěchem.

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Yaleova univerzita, jedna z nejvýznamnějších vysokých škol světa, se po letech sporů, policejně rozháněných demonstrací a vyhazovů odřízla od části svého dědictví. Jak oznámilo vedení školy, Yale se rozhodla změnit jméno své koleje pojmenované po bývalém studentovi a později viceprezidentovi Spojených států amerických Johnu Calhounovi.

"Máme velkou nechuť měnit jména na budovách v našem kampusu,“ komentoval rozhodnutí šéf Yaleovy univerzity Peter Salovey. „Vždycky jsem se bál, abychom nepropadli chuti přepisovat historii. Takže tahle změna by měla zůstat velkou výjimkou.“

Reklama
Reklama

Ještě před dvěma lety ovšem tentýž Salovey v oficiálním komuniké stvrdil, že navzdory hlasitým požadavkům studentstva Calhounovo jméno na koleji zůstane, protože jeho nositel je velikán, který zanechal mimořádný otisk v dějinách USA. Ukázalo se ale nakonec, že ten otisk je až příliš mimořádný a nejde ho s čistým svědomím velebit.

Calhoun, hlasatel nadřazenosti bílé rasy, otrokář a zarytý propagátor otroctví coby „velkého dobra“ skončil k stáru jako halasný kritik Deklarace nezávislosti a především její teze, že všichni lidé jsou stvoření jako sobě rovni. „Jeho duchovní odkaz je v rozporu s hodnotami vyznávanými naší školou, a část veřejnosti jej ostře odmítala už v jeho časech,“ prohlásil teď v oznámení o změně Salovey.

Tábor odpůrců znechucených velebením Calhounova jména v Yale může slavit. Ale žádné velké jásání se od nich neozývá. „Pouhá změna jména je docela málo,“ cituje server bigstory.org Chrise Rabba. Tento vysokoškolský pedagog a absolvent Yale z 90. let se do proticalhounovského boje namočil už za studentských časů, když vedl nakonec úspěšnou kampaň za odstranění okenní vitráže zobrazující černého muže v řetězech, jak klečí před přísně si ho měřícím Calhounem.

„Zatím mě to nijak neohromilo,“ komentuje přejmenování Raab, mimo jiné lokální politik a zakladatel spolku černošských absolventů Yale. "Je třeba začít s opravdovým vyrovnáním a to nikoli jen co se dědictví samotného Johna Calhouna týče, ale se všemi těmi vazbami na otroctví a systematický rasismus, který poznamenal i dějiny této školy.“

Ubytovací kolej dostala Calhounovo jméno hned při svém založení počátkem 30. let. Univerzitní představitelé při jejím současném přejmenování zároveň upozornili, že jiné symboly a pozůstatky Calhounova sepjetí s Yale – například jeho jméno vylité na pamětní desce absolventů a socha na univerzitní věži - škola nesundá.

Místo Johna Calhouna ponese teď univerzitní kolej jméno Grace Hopper – absolventky z 30. let a známé matematičky, která se ihned v počátcích 2. světové války přihlásila do armády. Její tým vynalezl převratný, dlouho s úspěchem používaný programovací jazyk a svoji aktivní armádní kariéru nakonec Grace Hopper ukončila v osmdesáti letech jako admirál námořnictva. Zemřela o pět let později v roce 1992 a loni posmrtně dostala od Baracka Obamy nejvyšší civilní vyznamenání USA  – Prezidentskou medaili svobody.

Moderní technologie pomáhají každému, kdo se pohybuje. Pohybujeme se rychleji, pohybujeme se bezpečněji. Se samořídícími technologiemi se budeme moci pohybovat i déle - ve smyslu délky života. Řidič, který by si po sedmdesátce raději netroufal do běžného provozu z ohledu na sebe i ostatní, získává s technologickými asistenty novou jistotu. A pokud se jednou posadí do samořídícího vozu, věk už nebude hrát žádnou roli.

Všechna tahle rétorika se týká aut. Je to logické, ale na americkém MIT se rozhodli neomezovat velkými čtyřkolkami se motorem a podívat si na zdánlivě ne tak palčivý problém. Na Malé čtyřkolky s menším motorem neboli ortopedický vozík. Tamní studenti a výzkumníci si všimli, že ani na jejich ukázkové škole není dost asistentů, kteří by handicapovaným studentům pomáhali, aby se pohybovali aspoň trochu srovnatelně s kolegy bez zdravotního postižení. Sestrojili proto samořiditelný vozík, píše server Wired.

Podobně jako auta je založen na vnímání okolního prostoru skrz senzory, které postupně vytvářejí paměťovou mapu známých míst, tedy například školních chodeb. A pochopitelně umožňují vyhýbat se i “dynamickým překážkám” - tedy lidem, kteří si vás nevšimli. Sympatickému nápadu chybí jediné, totiž peníze. Konzultace s nemocnicemi, kde by samopilotující vozíky mohly absolvovat premiéru, už jsou hotové, bude to v Bostonu a Singapuru). Aspoň trochu štědrý dárce je podle vývojářů to jediné, co jejich vozíků chybí ke vstupu do velkého světa každodenního používání.

Výzkumníci lákají investory i tím, že vozíky by v principu bylo možné používat uvnitř budov také k převozu zboží a materiálů - a někdy v budoucnu je třeba poslat pro oběd nebo na nákup. 

V úterý se na půdě Poslanecké sněmovny konala debata k novele zákona o ochraně přírody a krajiny. Očekávaný projev pronesl prezident Zeman, který po prostudování „ne desítek, ba ani stovek, nýbrž tisíců stránek“ týkajících se situace v Národním parku Šumava shledal vhodnější senátní úpravu, jež by měla být odolnější proti vzniku pouští či „hnědého Mordoru,” jak sám říká. Sněmovní „mordorovou” verzi naopak prosazuje ministr životního prostředí Brabec, který se s prezidentem v tomto případě „hodně neshodne“. Emoce jsou tedy patřičně vyhroceny, jaký je však reálný obsah obou variant?

Poslanecký návrh

V červnu 2015 vláda předložila novelu zákona o ochraně přírody a krajiny. Jako obvykle byly hlasy na obou stranách barikády velmi silné. Na sklonku roku 2016 návrh Poslaneckou sněmovnou prošel a postoupil do Senátu.

A co vlastně v poslaneckém návrhu stojí? Hlavní novinkou je podrobné vymezení (.docx, str. 19–34) a úprava (.docx, str. 2) všech českých národních parků, tj. Českého Švýcarska, Krkonoš, Podyjí a Šumavy. Novela dále nově stanovuje (.docx, str. 1) ochranu národních parků jako jedno z poslání těchto chráněných míst.

Další novinkou je vytvoření tzv. klidových území uvnitř národních parků (.docx, str. 5), kam bude omezený vstup osob. Až na výjimky zde bude zakázáno pohybovat se mimo vyhrazené cesty nebo trasy. Mění se i členění národních parků na čtyři zákonem stanovené zóny (.docx, str. 6). Projednávání změn těchto zón by bylo možné až 15 let po jejich vytvoření, či po jejich poslední úpravě (tzv. moratorium).

Senátní návrh

Po postoupení Poslaneckou sněmovnou v prosinci 2016 se k vládnímu návrhu vyjádřila i druhá komora Parlamentu. Výsledkem je 40 bodů měnících úpravu vzešlou z Poslanecké sněmovny, které se však dočkaly silné kritiky.

Nejvíce kritizovanou změnou se stala úprava § 15, jež namísto cíle ochrany národních parků podporuje udržitelný rozvoj obcí a krajů, na jejichž území se národní parky nacházejí (.docx, str. 2, bod 2).

Další problematická část upravuje možnost vytvoření klidových území jen ve dvou nejchráněnějších zónách (.docx, str. 3, bod 9). A co se v Senátu stalo s vychvalovaným zavedením patnáctiletého moratoria? Prostě se zrušilo (.docx, str. 4, bod 21).

Poslední kontroverzní oblastí je posílení rolí obcí a krajů, neboť by právo konzultovat zásadní otázky příslušného národního parku měli mít jen zástupci (.docx, str. 5, bod 31) právě těchto dvou samosprávných jednotek. Pokud by se výsledky obcím a krajům nelíbily, mohly by předložit svoje námitky (.docx, str. 5, bod 32), o kterých by pak rozhodovalo ministerstvo životního prostředí.

A co bude dál?

Jednání Poslanecké sněmovny ohledně pozměňovacích návrhů vrácených Senátem v úterý nepřineslo žádné rozhodnutí. K úlevě ministra Brabce již  sněmovní verzi přislíbily podporu poslanecké kluby ANO, KDU-ČSL, TOP 09 a Úsvitu. Zda se však splní prezidentova prognóza a dočkáme se přeměny hory Plechý na Horu osudu je otázkou budoucnosti.

Autory dnešního textu jsou Michael Koževnikov a Tereza Stříteská.

Komentář: Vyschl pramen Vltavy a nezachrání ho ani dotace