sobota 18. 2. 2017

Toto zobrazení teroru se nemělo stát fotografií roku – hlasoval jsem proti. Tak se vůči rozhodnutí poroty World Press Photo vyjádřil sám její předseda Stuart Franklin, někdejší šéf agentury Magnum. Svoje důvody, v nichž na prvním místě figuruje patologická souvislost mezi utrpením a publicitou, pak logicky a přesvědčivě vysvětluje v komentáři na serveru The Guardian.

Loni 19. prosince byl turecký fotograf Burhan Özbilici už na cestě z redakce domů, když si řekl, že se přece jen zastaví na tiskové konferenci v jedné z ankarských galerií. Tato ne příliš důležitá událost se však změnila v krvavý spektákl, když zde byl před zraky médií zastřelen ruský velvyslanec v Turecku. Burhan Özbilici prokázal odvahu, rychlost, zkušenosti i cit pro kompozici a pořídil snímek, který byl před několika dny oceněn v rámci World Press Photo snímkem roku.

Franklin připomíná, že to je teprve potřetí v historii soutěže, co se na vítězné fotografii objevuje zabití či vražda; nejznámější je poprava v Saigonu od Eddieho Adamse z roku 1968.  „Ačkoli jsem byl pro to, aby zvítězila v kategorii zpravodajská fotografie, což se stalo, nepřál jsem si, aby se stala fotografií roku,“ píše Franklin. „Je to fotografie vraždy. Jsou tu oba, vrah i jeho oběť - a morálně je stejně problematická jako zveřejňování teroristických poprav.“

Výstava WPP postupně putuje po 45 zemích a navštíví ji zhruba 4 miliony diváků. Postavit vítěznou fotografii na takový piedestal a dopřát jí takto významnou publicitu je podle Franklina jen pozvánkou a motivací pro další a další podobně aranžované útoky. „Fotografie má tu schopnost, že dokáže sloužit lidskosti, propagovat empatii a pomoci změně. Tento snímek ale ničeho podobného nedosahuje - třebaže soucítím s rodinou oběti a těmi, kteří byli během této události zraněni.“

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Proč se děti ptají „Proč?“ - a jaká je na to dobrá odpověď. To se v textu na serveru Aeon pokouší vysvětlit Matteo Colombo, odborný asistent na univerzitě v Tilburgu, kde působí v Centru pro logiku, etiku a filozofii vědy.

Byly mu čtyři roky, když sám položil své matce první otázku začínající „proč“. Zajímalo ho, proč Pippo, rodinná akvarijní rybička, žije pod vodou. Dozvěděl se, že Pippo je ryba, a ryby žijí pod vodou. Toho neuspokojilo a pokračoval: „Proč ryby žijí pod vodou? Nemohli bychom také žít pod vodou?“ Na to mu matka vysvětlila, že lidé na rozdíl od ryb nedokážou z vody získat kyslík potřebný k dýchání. Na to Matteo položil zdánlivě nesouvisející otázku: „Z čeho je led?“  Když dostal odpověď, že z vody, dal si jedna a jedna dohromady - a o pár dní později byl Pippo nalezen mrtvý v mrazáku.

Reklama
Reklama

Dávná příhoda Mattea Colomba při vědecké práci přivedla k tázání, jaká vlastně jsou dobrá vysvětlení a odpovědi. Dětské období „proč“ sice dospělé často otravuje, ale jedná se o důležitou fázi, během níž děti zjišťují povahu světa a věcí. A ne vždy dostávají uspokojivé odpovědi. Filozofie vědy, jak ji Colombo načrtává, přináší několik modelů pro vysvětlení.

Některé jsou založeny na popisu okolností a zákonitostí, při nichž se dá čekat určitý výsledek. Jiná se odvolávají na zastřešující a obecně přijímané koncepty (např. Darwinova evoluční teorie, Newtonův gravitační zákon). Zmíněné teorie však podle Colomba naprosto opomíjejí psychologický aspekt, který se ukrývá za každou otázkou „proč.“ Dobré a správné vysvětlení totiž pomáhá dalšímu učení a objevům - a v tom jsou si vědci s dětmi podobní.

Filozofům vědy by podle Colomba pomohlo, kdyby pochopili, že každé čtyřleté dítě je rozený vědec. Stejně jako děti totiž každý vědec pozoruje svět a hledá opakující se vzorce, ale také překvapivá narušení těchto vzorců; bere do úvahy pravděpodobnost a snaží se jim přijít na kloub.

Poté, co španělský fotograf a filmař Pep Bonet dokumentoval hrůzy a pozůstatky konfliktu v Sieře Leone a také epidemii AIDS, vypravil se do Botswany, aby tu nafotil příjemnější tvář Afriky.  Táhla ho sem láska k tvrdé hudbě - stejná, kvůli níž se v letech 2008 až 2015 dvorním dokumentaristou kapely Motörhead a jejího frontmana Lemmyho Kilmistera.

Našel tu totiž vitální metalovou scénu, jež se soustředí kolem kapely Overthrust, kterou vede zpívající basák (a povoláním policista) Tshomarelo Mosaka. Propadl jejímu kouzlu a specifikům a fanoušky nafotil v sérii, kterou zveřejňuje server Mother Jones.

„Zdejší fanoušky nezajímá barva nebo rasa. Věří, že metal lidi spojuje,“ uvádí Bonet. Charakteristické pro zdejší scénu je také to, že zde nejsou žádné obchody s módou, natož řetězce, kde by si příznivci mohli nakoupit typický metalový outfit - proto si místní „hellbangers“ vytvářejí svůj vlastní styl. Kožené bundy a kalhoty zdobí nýty, pyramidami a cvočky stejně jako řetízky a zvířecími kostmi. „Hodně se jich podobá tomu, jak jsou oblečeni na Motörhead na obalu Ace of Spades,“ všímá si Bonet.

https://www.youtube.com/watch?v=076N6Xu8fGc