úterý 7. 2. 2017

Doručovací firma UPS má překvapivou strategii. Její dodávky prakticky nikdy nezahýbají doleva, pokud to není skutečně nevyhnutelné. V praxi to vypadá tak, že na devět zahnutí doprava připadá jedno doleva. (Mluvíme o zemích, kde se jezdí vpravo.) A tahle zdánlivě podivná zásada je dobrá pro UPS, pro ty, kdo čekají na balíky, i pro planetu, jak píše server Quartz.

UPS a jí podobné firmy jsou ukázkou společností, které stále dokola propočítávají problém plánování cest. Což je zdánlivě ne zas tak komplikovaná úloha, jejímž cílem je co nejlépe naplánovat obsluhu zákazníků více vozidly. Zdánlivě nekomplikovaná - ovšem stále bez uspokojivého, definitivního a všeobecně použitelného řešení. Odpověď UPS zní: nikdy ne doleva. I když to u jedné konkrétní dodávky může znamenat, že nepojede tou nejkratší možnou cestou.

Ovšem UPS uvažuje v jiných proporcích - a statistika velkých čísel hovoří jasně. Jak alespoň firma tvrdí: zahýbání vpravo ušetří ročně nejen 37 milionů litrů benzinu a tedy 22 000 tun oxidu uhličitého, ale také čas, který odpovídá doručení 350 tisíc balíků navíc. Důvod? UPS potřebuje méně aut, neboť každé auto ve výsledku ujede méně – paradoxně právě proto, že nebere nejkratší trasy. Kouzlo toho všeho je prý hlavně v tom, že při zahýbání doleva musíte v křižovatce přejet protisměrný pruh. To znamená větší riziko nehody, delší dobu, u níž běží při čekání motor naprázdno, a ve velkém měřítku pak i hrozbu uvíznutí v dopravní zácpě.

Quartz si samozřejmě klade otázku: Když to takhle hezky funguje UPS, fungovalo by to všem? Proč tedy všichni nezahýbáme jen doprava - a Britové a jim podobní doleva? Při jednom výletu by nás to otravovalo, dojeli bychom do cíle třeba o 63 vteřin později, ovšem dlouhodobě by to šetřilo čas i peníze.

Je to typické vězňovo dilema, odpovídá si server. Jistěže bychom měli všichni držet basu; kolektivně je to skvělé. Bohužel individuálně se vyplatí basu nedržet a ostatní podrazit, byť jen zdánlivě. Přitom snížení oxidů uhlíku by bylo tak snadné.

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Ryby a takzvané mořské plody jsou zdravé a dobré, proto je lidé jedí víc a víc. Lidí je ovšem na planetě hodně a logickým důsledkem je, že světové rybářství plení zásoby ryb nad únosnou míru. Udržitelnou odpovědí jsou rybí farmy. Ze sto padesáti milionů tun darů moře (ne že by je tedy moře nějak ochotně darovalo), které lidstvo každoročně zkonzumuje, pocházela v roce 2014 polovina z těchto umělých chovů.

Až dosud je to dobré, ovšem tyto udržitelné ryby je zase třeba nějak krmit. A krmivo už tak udržitelné není. Krmné směsi jsou vyrobené ze sóji, kukuřice, ale také kuřecí a rybí drti. Hlavně poslední příměs je ekologicky sporná. Lidé naloví v oceánech méně oblíbené a vznosné druhy ryb (sardinky, sledě, korýše, ančovičky) – ty semelou do briket a krmí ji žádoucí druhy v nádržích, například pstruhy. To už tak dobře nezní a také že to dobré není. Problém se přesouvá jen o jednu a velmi podstatnější úroveň níž - vzhledem k tomu, jak je tahle “sůl moře” v podobě hejn malých rybek klíčová pro celý mořský ekosystém.

Server Wired přináší reportáž z jedné konkrétní farmy, kde se trojice ve složení webový pionýr - chovatel ryb - výživový odborník pokouší najít cestu z tohoto labyrintu. Také tam figuruje velkofirma Google, která vypsala mezinárodní soutěž: vyhrává ten, kdo dokáže nalézt dostatečně výživnou, ekologicky nezatěžující (v překladu vegetariánskou) a ekonomicky výhodnou náhradu současné rybí chovné diety. (Google totiž rád vypisuje soutěže, menu už několikrát referovalo o soutěži o dobytí Měsíce soukromou firmou.)

Nebudeme do detailu popisovat, jak takové hledání vypadá. Hrají v něm velkou roli chemie, odpadky z pistáciových sadů, důkladné měření pokusných pstružích výkalů, řada komplikovaných strojů a laserová pistole. Na konci ale možná budou ve velkoobchodech pytle, díky nimž se lidstvo vyhne zjištění, že suši sice chutná pořád dobře, ovšem v oceánech je nějaký podivný klid, a pizza frutti di mare je už navždy velmi nedostatkovým zbožím.

Říkat, že o oceánech toho víme méně než o kosmu, je sice módní, ovšem je to nesmysl. O tom, co přesně v kosmu je, pokud tedy je pouze jeden kosmos, víme ještě větší pramálo než o dnu oceánu. Říkat to samé o Měsíci nebo Marsu už je trochu blíž pravdě, ale i tak je to pofidérní. Bez ohledu na to, že o oceanickém dně víme málo, jsme si však jisti, že tam čekají cenné věci. A jak někde čekají cenné věci, vynořuje se problém…

Ropa, plyn a vzácné kovy. Tak by se dala asi shrnout přitažlivost mořského dna pro státy i firmy. Těžba tamnímu ekosystému nebude prospívat, ale jak velkou ztrátu jeho devastace bude znamenat? To nevíme, protože jej pořádně neznáme, říká ve veřejné výzvě 11 mořských ekologů v prestižním časopisu Science. A dokud nebudeme vědět, co je v sázce, měli bychom činnost a průzkumné práce na mořském dně regulovat mnohem důsledněji než dosud.

Na rozdíl od zemského povrchu, jehož provoz upravuje přehršel zákonů a regulací, jsdou všeobecně závazná pravidla pro to, jak nakládat s mořským dnem, jeho živočichy a flórou, jen velmi vágní a měkké. Mořské dno oficiálně spravují Spojené národy, které se můžou ukázat jako slabý hráč.

Vědci neříkají “ruce pryč od těch mořských červů, vysokotlakých krabů a krakatic”. Žádají jen, aby bohaté státy a velké těžařské firmy (což jsou právě ty entity, které nakonec nasadí vrtáky ve čtyřkilometrové hloubce) nejprve financovaly nákladný a komplikovaný průzkum tajemného podmořského světa. Čím víc o něm budeme vědět, tím bezpečněji budeme schopni využívat jeho bohatství.