Svět je uhranut novým americkým prezidentem, staronovým (a brzy jistě novostarým) ruským prezidentem, případně některým z technologických vizionářů vysílajících rakety do vesmíru či plnících naše domovy odposlouchávacími zařízeními, které nám prý mají usnadnit život. Skutečným budoucím vládcem světa je ale někdo úplně jiný, nenápadný. Lego.

Dánská kostičkářská firma dobývá nová a nová pole - a teď se pustila i do pole zdánlivě obsazeného. Vyvinula vlastní sociální síť pro svou klíčovou zákaznickou základnu, což jsou děti bez peněženek a mladší třinácti let; ovšem s rodiči, kteří peněženky mají. Hlavní devízou aplikace Lego Life tak je - bezpečí.

Jak píše server Wired, internet (a sociální sítě obzvlášť) je kruté místo, kde se lidé navzájem nejprve nevinně a “to-je-přeceš-nadsázka” trollí, aby pak tahle zábava záhy přešla v regulérní zlovolné mučení; často využívanou možností je první fázi rovnou přeskočit. To není svět, do něhož chtějí rodiče své děti vypouštět, a Lego jim nabízí pomocnou ruku.

Slovo “bezpečí” se v řeči lego-vývojářů objevuje opravdu často a zásadním předpokladem je důsledná anonymita. Začíná to tím, že dětští uživatelé na síti nevystupují pod skutečným jménem, ale automaticky přiřazenou trojslovnou přezdívkou. Vyloučené jsou samozřejmě fotografie, které nahrazují legoví avataři, jež je možné upravovat. Takže je to bezpečná možnost s výjimkou dětí, které jsou citrónově žluté a mají hlavu ve tvaru plynové bomby; těch je však, jak Wired předpokládá, minimum.

https://www.youtube.com/watch?v=-xPseKs1YrQ

Jinak má ovšem Lego Life fungovat jako každá jiná síť, tedy především sloužit ke sdílení zážitků, ideálně zážitků z hraní si s Legem. Obsah je samozřejmě pečlivě hlídaný, algoritmem i lidskými silami, a úkolem je vyřadit cokoliv jen trochu urážlivého, zlého nebo jinak škodlivého. V Lego světě má být všechno jen velmi legové. Trollové tam budou maximálně plastoví.

Což vývojáře postavilo před další úkol - nejničivější zbraní jsou slova, která je také kvůli jejich množství nejtěžší kontrolovat. Lego proto slovní projev v komentářích nahradilo jazykem emoji. V prvé řadě má z podstaty omezenou symbolickou zásobu, kterou je navíc snadné operativně pozměnit, pokud se ukáže, že i z šesti různě usměvavých tváří jde sestavit srozumitelná urážka. Lego-emoji jazyk je totiž takřka výhradně pozitivní, místo tu není ani pro zkoumavě, natož pochybovačně zamyšlený obličej.

Za druhé emoji jazyk - byť ne skutečný jazyk, na čemž stále panuje shoda mezi lingvisty - je všeobecně srozumitelný. A Lego Life má pochopitelně globální ambice. Jako všechno od dánského hračkářského obra.

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Auta bez řidičů se zlepšují. Ba, jak píše server Wired, zlepšují se tak, že už jsou dobrá ve smyslu opravdu dobrá. Magazín vychází z dat, jež všechny firmy, které samořiditelná auta vyvíjejí, musí každoročně dodat kalifornským úřadům. Zkoušejí-li je tedy na území státu, což pro většinu firem platí. A hlavní zpráva zní: auta všech značek ujedou více kilometrů, aniž jim musí zkušební řidič vypomoct.

Bohužel pro zájemce o hlubší vhled jsou data příliš hrubá, čili se při jejich zkoumání o moc dál nedostaneme. Například k jedné ze zajímavějších otázek: kdo je ve vývoji nejdál? Dostupná čísla nicméně hovoří o tom, že Google - a ono to tak asi bude i ve skutečnosti. Dalšími v řadě jsou s velkým odstupem BMW a Nissan.

Google-vozy za minulý rok ujely přes milion kilometrů a lidští piloti museli převzít řízení jen ve 124 případech. To navíc neznamená, že vždy proto, aby odvrátili fatální nehodu. V drtivé většině šlo o “maličkosti” - třeba se lišila data z kamer a světelného radaru, takže zkušební řidič raději chytil volant do svých lidských rukou.

To je i příklad, proč se data mezi jednotlivými firmami liší, a není tedy záhodno zbylé závodníky v soutěži podceňovat. Záleží na nervech zkušebních řidičů, kdy se rozhodnou zasáhnout - někdo je opatrnější, někdo strojům víc věří. To se však ve statistice neodráží. Samo sčítání kilometrů také není úplné všeříkající, kilometr na prázdné dálnici za hezkého počasí má menší hodnotu než kilometr v mlžné městské špičce. A ani větší počet incidentů nemusí nutně znamenat, že jejich stroje daných firem selhávají - automobilky mohou jen zkoušet nějakou dílčí technologii, která logicky dělá více chyb.

Ať tak či onak, všichni dělají velké pokroky. A to nevíme, jak se ve vývoji daří Uberu, který v Kalifornii nezkouší, takže nemáme ani více ani méně podrobné informace.

Nemá pravdu ten, kdo říká, že nový americký prezident Donald Trump jen škodí. Svědčí totiž vědě, byť velmi zprostředkovaně. Nepromyšlený zákaz vstupu občanů sedmi převážně muslimských států na území Spojených států dostal do prekérní situace řadu výzkumníků a výzkumnic, kteří měli tu smůlu, že se v době výnosu nacházeli na vnější straně amerických hranic. Nedostanou se totiž na svá pracoviště.

A jak píše server Quartz, jiní výzkumníci z celého světa (především z Evropy) na to promptně zareagovali. Evropské sdružení pro molekulární biologii sestavilo seznam míst, která bezprizorním vědcům a inženýrům nabízejí útočiště. V době psaní tohoto menu jich bylo 613. Někdo nabízí počítač a stůl a ubytování, pro dobrodužnější a skromnější povahy je tu nabídka gauče v laboratoři na přespání. V jiných institucích mohou „vědci v nouzi“ nejen omezeně pokračovat ve své práci, ale klidně se zapojit do tamních projektů a publikovat.

Podle posledních součtů se v Americe nenarodilo pět milionů vědců, vývojářů a inženýrů, kteří ve Spojených státech působí. Z celkových třiceti milionů to je osmnáct procent, tedy každý šestý. Trump nejspíš ani v budoucnu nezakáže vstup do USA úplně všem a úplně napořád - i když kdo ví. Pět milionů vypuzených mozků, to už nicméně je slušná injekce okolnímu vědeckému světu.