Průběžná zpráva z prvních hodin vládnutí Donalda Trumpa: Spojené státy seformálně stahují z tichomořské dohody o volném obchodu (Transpacifické partnerství,TPP). Krok je zcela ve shodě s tím, co Trump sliboval během předvolební kampaně a co zopakoval v inauguračním projevu. Hlavním heslem je nacionalistické America First (Amerika na prvním místě) a prvním principem mezinárodní spolupráce protekcionismus.

Zmíněná dohoda ale měla i geopolitický význam. Zahrnovala 12 tichomořských zemí mimo Čínu, vlastně se jednalo o jakýsi obchodní pakt proti Číně. Jeho smyslem bylo vázat tichomořské země na USA a omezit rozpínavost Pekingu.  Trump tohle ekonomické zadržování opouští a Čína může mít radost. Několik zemí už také oznámilo, že budou nyní prohlubovat obchodní spolupráci s Pekingem.

Sama Čína pak ohlásila, že jí založená Asijská banka pro investice do infrastruktury - jakýsi čínský konkurent Světové banky - přijme letos 25 nových členů včetně Irska a Kanady. Peking zároveň stále úspěšněji propaguje vlastní konkurenční projekt původní americké zóny volného obchodu, tzv. Regionální všeobecné ekonomické partnerství. Spojené státy zjevně uvolňují prostor. The Wall Street Journalpopsal Trumpův krok jako “strategické vítězství Číny”.

Spojené státy nicméně nevyklízejí prostor úplně. Trump zároveň pohrozil, že Amerika bude hájit svoje zájmy v Jihočínském moři. To je v podstatě pohrůžka použitím vojenské síly ve sporu o strategicky důležité ostrovy, na nichž Čína buduje letecké základny. Obchodní zadržování zjevně nahrazuje zadržování vojenské. “Analytici tvrdí, že výroky naznačují možnost americké vojenské akce, nebo dokonce námořní blokády, což představuje nebezpečí ozbrojené konfrontace s Čínou, stále hrozivější vojenskou mocností vybavenou jadernými zbraněmi,” píše Reuters.

“Odříznout Čínu od přístupu k umělým ostrovům, na které si činí nárok, je riskantní podnik,“ citují zase Financial Times bývalého vrcholného poradce prezidenta Obamy pro Asii. “Jak budeme svůj postoj vymáhat? Znamená to riziko ozbrojeného střetu a Spojené státy díky němu ztratí velkou část Asie.“ Deník zároveň dodává, že výroky nového amerického ministra zahraničí Tillersona a nového Trumpova prezidentského mluvčího Spicera si v detailech navzájem protiřečí - a že je vidět, jak se nová administrativa “ještě nevyzná ve složitých detailech a právních kličkách sporu o Jihočínské moře”.

Z předchozích Trumpových projevů - a první kroky naznačují, že vše, co v kampani říkal, myslel vážně -  zároveň vyplývá, že Spojené státy nyní hodlají začít výrazně zvýšit investice do vlastní armády. Pokračování příště…

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

A to doslova. Podle reportáže z pondělního vydání týdeníku The New Yorker dramaticky stoupá počet bohatých Američanů z obou zmíněných center, kteří se aktivně chystají na mohutné společenské otřesy, při nichž bude nutné naskočit na motorku, hupsnout do soukromého letadla či vrtulníku a upalovat někam do úkrytu.

Reportér navštěvuje luxusní bunkry v Kansasu i vzdálená útočiště na Novém Zélandu vybavená heliporty, zásobami potravin, nezávislými energetickými zdroji i zubařskými křesly. V některých by člověk bydlel hned, v jiných jen ve stavu nejvyšší nouze.

Reklama
Reklama

Že je se západním světem něco v nepořádku, na tom se dnes shodne kde kdo - a výsledkem je Donald Trump, Brexit, Marianne Le Pen nebo Babiš. The New Yorker ale nabízí pohled z opačné strany: úspěšní multimilionáři a miliardáři nereagují na rostoucí úzkost snahou hodit vidle do rozjetého stroje, ale připravit se na okamžik, kdy se všechno opravdu sesype. Protože stále více lidí na vrcholu americké ekonomiky je podle všeho přesvědčených, že se zima blíží…

Příprava na apokalypsu není nový fenomén, ale v moderní době byla doménou především lehce vyšinutých podivínů a náboženských blouznivců. Dnes se na jejich místo staví chladně uvažující majitelé internetových firem a finanční makléři. Zdá se, že očekávají rychlý kolaps společenského řádu. “Když společnost ztratí zdravý zakladatelský mýtus, propadne se do chaosu,” cituje text čtyřicetiletého bývalého manažera Facebooku Antonia Garcíu Martíneze, který si zakoupil pozemky na ostrově při americkém tichomořském pobřeží a hodlá na nich vybudovat budoucí základnu. “Myslím, že lidé, kteří chápou, jak společnost ve skutečnosti funguje, cítí, že v tuhle chvíli bruslíme na opravdu tenkém kulturním ledě.“

https://www.youtube.com/watch?v=cLy6AXjwQK8

V podstatě jde o to, že se bohatí a úspěšní Američané se obávají, že se na ně zbytek společnosti vrhne. V Silicon Valley kvůli tomu, že jsou tvůrci technologických vymožeností, jež lidi připravují o práci i smysl života. Na Wall Street zase především proto, jak obrovská majetková propast se mezi nimi a zbytkem společnosti otevřela. Jiní prostě vidí, do jaké míry jsme se stali závislými na technologiích, které jsou ovšem zranitelné - jak ukazují stále častější a úspěšnější útoky hackerů. “Dodávky potravin závisejí na GPS, logistice a předpovědi počasí a tohle všechno zase závisí na internetu a ten zase na systému, který spravuje internetové domény. Probírejte si jeden rizikový faktor za druhým, přiznejte si, že existují mnohé, o kterých ani nevíme - a zeptejte se, jaká je šance, že se v příštích deseti letech něco stane. Nebo otázku otočte: Jaká je vlastně šance, že se v příštích padesáti letech nic hrozného nestane?” táže se významně jeden z anonymních výkonných ředitelů velké technologické společnosti - některé zdroje jsou v textu anonymní mimo jiné proto, že jsou ochotny ukázat reportérovi svá opevněná útočiště.

Kromě reportážních vstupů z odlehlých koutů USA a Tichomoří textu dominuje vtíravá otázka. Zdá se, jako by to zbohatlické elity vzdaly, a místo snahy o nápravu společnosti už myslely pouze na to, jak si zachránit kůži a včas vzít roha. Počty apokalyptiků samozřejmě nelze přesně kvantifikovat, ale manažeři mluví s reportérem opakovaně o tom, že ve svých společenských kruzích je dnes běžně diskutovaným tématem strategie přežití v blížícím se kolapsu. A věta “Chystám se koupit dům na Novém Zélandu” je vlastně kódovaným přihlášením do klubu - něco jako zednářské poklepání. Za prvních deset měsíců roku 2016 skoupili ostatně cizinci na odlehlém Novém Zélandu téměř čtyři tisíce kilometrů čtverečních pozemků. To je čtyřikrát víc než o rok dříve.

Graf

Reklama

The Wall Street Journal upozorňuje, že šéfka francouzské Národní fronty Marine Le Pen mění taktiku.

Až dosud navrhovala přímočarý jednostranný odchod Francie z eurozóny. Tak o tom alespoň mluvila během kampaně v roce 2012. Takový krok ovšem podle průzkumů nemá podporu většiny francouzské veřejnosti. Ta sice žádá menší vliv Bruselu, nicméně na práskání dveřmi se úplně necítí. Deník cituje ekonomického poradce Mariny Le Pen Jean-Richarda Sulzera, podle kterého “se na to šlo příliš rychle. Tentokrát bude Marine opatrnější”.

Opatrnost má mít podobu spořádaného a koordinovaného odchodu. Případná prezidentka Le Pen by nejdříve věnovala prvních šest měsíců svého působení snaze vyjednat s jinými evropskými zeměmi jakýsi koš alternativních evropských měn. Hodnota obnoveného franku by se pak vztahovala k tomuto koši, v jehož rámci by jednotlivé měny mohly podle předem stanovených pravidel upravovat svůj směnný kurz. Systém by se vlastně podobal Evropskému směnnému mechanismu ECU, který předcházel zavedení eura. Evropská jednotná měna naopak fixuje kurzy původních měn natrvalo.

Le Pen se vlastně snaží o jakýsi kompromis: snaží se zbavit eura, které se podle ní proměnilo v ekonomickou zbraň, a zároveň chce zachovat jistou stabilitu ukotvených směnných kurzů. Ze všeho nejvíce ale touží uklidnit Francouze, kteří se obávají, že radikální odchod z eurozóny by mohl znamenat ekonomický chaos.

Po šesti měsících vyjednávání o novém koši měn a dalších reformách by pak mělo následovat referendum. Tady taktika začíná silně připomínat postup premiéra Camerona, který Britům slíbil referendum poté, co v Evropě vyjedná nové postavení Británie. Nevrátil se úplně jako vítěz - což k výhře brexitářů jistě také hodně přispělo.

Marina Le Pen ovšem na rozdíl od bývalého britského premiéra po setrvání v EU netouží. Není nijak obtížné si představit, s jak velkým zápalem tedy o reformách vyjednávala - a jak ochotně by pak Evropu doma prezentovala jako nereformovatelnou.

Graf Francie
Autor: The Wall Street Journal

Kdo nepřeje bezpečnosti? #vyrokdne

Návrh novely ústavního zákona o bezpečnosti byl jedním z témat nedělních Otázek Václava Moravce. Než zveřejníme výsledky analýzy, zaměřme se na několik momentů z diskuze - konkrétně na to, kdo nebo co novelu „brzdí“, a do jaké společnosti by nás její přijetí zařadilo.

Předně zdůrazněme, že předkladatelem návrhu je samo ministerstvo vnitra vedené Milanem Chovancem. Ten v pořadu tvrdil, že návrh narazil v připomínkovém řízení na neshodu s rezorty spadajícími pod hnutí ANO, což proces zastavilo. Připomeňme nejdřív, že připomínkové řízení Chovanec ořízl na 10 pracovních dnů v období 15. — 31. 12. 2016. Takový pěkný vánoční dárek.

A podíváme-li se pak na připomínky konkrétně, zjistíme, že nejen úřady pod taktovkou ANO nesdílejí euforii z ústavního zakotvení práva občanů držet zbraň. Pomineme-li kritické vyjádření Ústavního soudu, Bezpečnostní informační služby nebo Úřadu vlády, zdá se, že ani rezorty v gesci ČSSD (školství, zahraničí, ministr pro lidská práva) si nechystají pouzdra na kolty. Pochybnosti vyjádřil i místopředseda vlády Bělobrádek (KDU-ČSL) - podle něj je současná právní úprava dostatečná a ohledně tématu panuje víc hysterie než věcnosti.

Jak správně poznamenal Chovancům spoluřečník Stanislav Polčák (STAN) a nakonec i předseda ÚS Pavel Rychetský, šlo by o úpravu v Evropě zcela unikátní a světově přinejmenším ojedinělou. Důvodová zpráva jen zběžně zaznamenala několik zemí, kde ústava nějakou formu občanské obrany alespoň vzdáleně připomíná, a kvapem pak pokročila k dalším bodům. Demagog.cz se však podíval, kde ve světě právo držet zbraň opravdu našlo místo v předpisu nejvyšší právní síly.

Držení zbraní
Autor: comparativeconstitutionsproject.org

Povšimněte si zejména hodnot na ose Y. Ani historicky tedy nebylo ústavní právo na zbraň příliš v módě. Podle analytiků agentury Bloomberg v roce 2013 existovaly pouze tři země s podobnou ústavní úpravou. K jakému triu bychom se tedy připojili? Mexiko, Guatemala a Spojené státy americké. Podobné ustanovení nezná ani ústava Švýcarska, což je země s třetím nejvyšším počtem držených zbraní na hlavu mezi vyspělými zeměmi.

Autorkou textu je Ivana Procházková

Reklama