On-line magazín Social Europe připomíná dva články, v nichž figuruje  právě zesnulý polský sociolog Zygmunt Bauman. V jednom případě jde o text, který pro ně Bauman loni v listopadu napsal, a ve druhém krátký rozhovor, který s ním pořídili. Oba články se dotýkají příčin a širších souvislostí vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách: How Neoliberalism Prepared The Way For Donald TrumpTrump: A Quick Fix For Existential Anxiety.

Čtěte také: Všichni žijeme v Utopii, napsal pro Respekt sociolog Bauman

 

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

V Hongkongu zemřela v úctyhodném věku 105 let „první dáma“ válečné novinařiny Clare Hollingworth, která coby mladá reportérka zachytila začátek druhé světové války.

Jak píše list The New York Times, nejvýznamnější článek její kariéry zařídil  „jediný závan větru“. Coby mladá reportérka britského listu The Daily Telegraph, která v novinách na konci srpna roku 1939 pracovala pouhý týden, byla Clare právě na cestě z (tehdy) německých Glowic do Katovic.

Osudový závan větru však nadzvednul plachty zastiňující jedno z údolí na německé straně. Novinářka tak uviděla, co mělo zůstat skryto zrakům jejím i celého světa – velké množství vojáků, stovky tanků a obrněných vozidel. Z Katovic zprávu okamžitě zavolala do novin a Telegraph druhý den informoval o tisícovce tanků na polské hranici připravených k akci – tato akce přišla o čtyři dny později vpádem německé armády do Polska.

Clare Hollingworth

Pro mladou reportérku tímto úlovkem začala čtyřicet let trvající kariéra, v němž se specializovala právě na válečné konflikty, kterých dvacáté století přineslo nepočítaně. Kromě druhé světové války, kterou popisovala ze severní Afriky či východní Evropy, také pokrývala občanské války v Alžírsku či Řecku nebo vietnamský konflikt.

Často se sama ocitala pod palbou, několikrát byla zatčena a často byla rovněž obviňována ze špionáže – jak „domácími“ Brity, tak zeměmi, o nichž reportovala. V roce 1941 pořídila vůbec první rozhovor s  šáhem Pahlavím, byla mezi prvními západními zpravodaji v Číně (v roce 1973 tam otevřela kancelář Telegraphu), podařilo se jí odhalit identitu jednoho z trojice sovětských špionů působících v Británii (Kima Philbyho).

Fascinující kariéru i život si musela vydupat na rodičích, kteří si pro ni představovali dráhu ženy v domácnosti. Jak sama prohlašovala, nic jí nečinilo větší potěšení než jezdit po světě s kartáčkem na zuby, psacím strojem a – pokud to situace vyžadovala, což bylo často – revolverem. Byla natolik zvyklá spát jinde než v posteli, že až do devadesáti let spala ve svém malém hongkongském bytě na podlaze. Žena, která jednou prohlásila, že ji „baví být ve válce“, prostě nechtěla „vyměknout“. „Nevadí mi, když se nemohu týden či déle umýt,“ napsala. „Ale co mi vadí, jsou blechy ve vlasech.“

Ve své pravidelné rubrice o slavných zvířatech historie popisuje Elena Passarello v nejnovějším vydání The Paris Review osud bernardýna Barryho - „světce mezi světci“ a proslulého záchranáře poutníků ze Svatobernardského průsmyku.

 Je to vhodně načasované čtení. Mrazivým počasím a chůzí po zasněžených chodnících sužování čtenáři se mohou lépe vcítit do těžkostí poutníků na zimní cestě do Říma přes alpský průsmyk svatého Bernarda. Právě tady, v oblasti hrozících lavin, krutého větru a číhajících banditů na ně léta čekal a byl jim k potřebě Barry. Aktivní služba tohoto bernardýna z mnišské občerstvovny ve Svatobernardském sedle probíhala v období 1800-1812 a uctívaný pes při ní údajně zachránil 40 lidí.

Tak to alespoň tvrdí pomník vztyčený na pařížském Psím hřbitově (Cimetière des Chiens) v roce 1900. „Svatý Bernardýn Barry,“ říká epitaf pod vytesaným reliéfem psa se lví hřívou, jehož se pevně kolem krku drží právě zachraňované dítě: „Zachránil život 40 lidem. A 41. člověk ho zabil.“ Jakkoli je ovšem stručná, tato zpráva v mnoha ohledech nesedí.

Barry nezemřel ve službě, ale až roku 1814 po dvouletém luxusním důchodu v Bernu a jeho nabalzamované pozůstatky pak byly vystaveny v tamním Přírodovědném muzeu. Není možné ani potvrdit přesný počet zachráněných. Mniši od Sv. Bernarda si o výkonech svých psů nevedli žádné záznamy, nicméně 40 lidí vysvobozených z nebezpečí smrti během jedné psí kariéry se podle znalců nezdá nijak přehnané číslo.

Jak říkají i encyklopedie: právě obtíže a nebezpečí dlouhé alpské cesty vedly v desátém století mnicha Bernarda de Menthon, aby v průsmyku založil zimní útulek pro poutníky. O sedm set let později začali mniši pečující o Bernardovo dílo chovat záchranářské a pomocné psy - křížence francouzských tažných mastifů a původně asijských buldoků. Tito psi jednak probíhali zasněženou stezku a značili poutníkům směr, jednak větřili a hledali ty, kteří ve špatném počasí sešli z cesty do závějí.

Pomnik Barryho na pařížském hřbitově
Pomník Barryho na pařížském hřbitově

Na jaře roku 1800 čtyřnozí mnišští pomocníci asistovali i při přechodu Napoleonovy armády: 250 tisíc vojáků tehdy procházelo průsmykem celý měsíc. Právě jednomu z nich přičítá legenda Barryho smrt: sněžnou slepotou postižený žoldák si měl podle ní poplést zachraňujícího bernardýna s útočícím vlkem a vrazil do něj bajonet. Barry byl ale v roce 1800 ještě štěně, které se záchranářskému umění teprve učilo od starších psů.

Dospělý Barry pak nepochybně zachránil několik desítek lidí a podařilo se mu vyváznout z mnoha smrtelných nebezpečí, jemuž jsou vystaveni horští záchranářští psi. Na svých cestách se pohyboval s vakem připevněným k tělu, ve kterém byla voda a chleba; nikdy ovšem neběhal po průsmyku se soudkem rumu pod krkem, jak dnes švýcarské záchranáře ráda kreslí popkultura.

V rozporu s legendou vytesanou na epitafu také zřejmě nikdy nevynesl z bouře na zádech žádné dítě. Na takovou zátěž byl příliš malý. Barry totiž nevypadal jako dnešní bernardýni. Byl útlejší, zhruba o velikosti dnešního erdelteriéra - a je vyloučeno, aby na jakoukoli jen trochu delší vzdálenost unesl i malého člověka.

Ve dvacátých letech 19. století pak zahynula v několika horských katastrofách celá Barryho rodová linie. Jak píše Passarello, mniši z hospice neuvažovali o svých křížených psech jako o novém plemeni; vůbec je nenapadlo dávat jim obecné jméno. A ve snaze doplnit zdevastovaný psinec zkřížili Barryho typ s novofundlanďany; doufali, že tělesná velikost jim do záchranářství dodá ještě větší zápal.

Z křížení ovšem vznikl pes s velkou papulatou tváří, nemotornýma nohama, huňatou srstí náchylnou k nabalování hrudek sněhu a velmi omezenou energií. Jinak řečeno: tvor ze záchranářského hlediska naprosto k ničemu. Nicméně chytří chovatelé postupně proměnili toto nové plemeno ve výnosné psy pro zábavu. A v roce 1880 si je zaregistrovali u švýcarského kynologického klubu pod jménem odvolávajícím se na sv.Bernarda - bernardýn. Takže Barry, opravdový svatý bernardýn, nikdy jako bernardýn nevypadal.

Největší spojitost s Barrym mají dnes aspoň šlechtitelské standardy pro plemeno bernardýnů. Psi hodní tohoto jména musí ve tváři vyjadřovat „noblesní a shovívavou povahu a touhu potěšit svého pána“. „Takže dnešní svatí psi,“ končí vzpomínku na Barryho sloupkařka The Paris Review, „už zcela neschopní záchrany životů a duší, se musí alespoň tvářit a chovat svatě.“

Poslanci právě jednají o dvou normách, které vetoval prezident Miloš Zeman. Jde o novely zákonů o DPH a střetu zájmů; kromě těchto dvou předloh vetoval Zeman během svého dosavadního výkonu mandátu další čtyři zákony.  Samo využití institutu veta šestkrát během čtyř let není nijak alarmující. Zajímavá je ovšem jiná věc - a to veřejný závazek Miloše Zemana, který dal voličům v prezidentské kampani.

"No já si především myslím, že prezidentské veto je poslední zoufalý akt, kterému má předcházet úsilí prezidenta o to, aby případné připomínky k zákonům prosadil při jednání ve vládě a v parlamentu. A teprve tehdy, když to nedokáže, může uvažovat o vetu. Já bych dával přednost preventivním akcím, než abych vetoval zákony přijaté parlamentem," řekl 4. prosince 2012 v pořadu Interview ČT24 (čas 23:38).  Ze zmíněných šesti případů, kdy Zeman vrátil Poslanecké sněmovně zákony, přitom hned ve třech případech nijak preventivně s vládou ani parlamentem nejednal o jejich obsahu. Shodou okolností se mezi těmito návrhy nacházejí i oba zákony, které se právě projednávají.

Novela zákona o DPH byla prohlasována 130 poslanci napříč spektrem již v 1. čtení a prezident ji vetoval překvapivě, bez snahy o jednání. U zákona o střetu zájmů pak veřejně Zeman naznačil obě možnosti. Ani zde se ovšem nepokusil s poslanci, senátory nebo vládou jednat o jeho podobě - a navrch hrozí tím, že si bude stěžovat u Ústavního soudu.  Jde tedy o porušení předvolebního slibu: veřejně deklaroval konkrétní způsob nakládání s pravomocí vetovat zákony, ale nyní se chová v rozporu s tímto závazkem.

Konkrétní postup prezidenta u všech zmíněných zákonů najdete na webu Demagog.cz.

Reklama