Ve své době ho málem stál kariéru, nyní je post-apokalyptická sci-fi Potomci lidí režiséra Alfonsa Cuaróna kritiky řazená mezi nejlepší filmy 21. století. Mimoto se zdá, že žádný jiný rok nevzýval ducha tohoto katastrofického snímku tolik jako ten loňský. Myslí si to přinejmenším Abraham Riesman a dokládá to v textu Future Shock na serveru Vulture.

Ten film se možná odehrává v roce 2027, ale již v roce 2016 jsme pocítili, že podobné časy se blíží. Tak reagovali mnozí komentátoři na uprchlickou krizi, která představuje i výchozí situaci z filmu, kdy se z britských ostrovů stává opevněná pevnost vzdorující geopolitickému chaosu.

Cuarónovi se při tom do námětu podle románu autorky P. D. James, s nímž se poprvé setkal na začátku roku 2001, příliš nechtělo. Sci-fi ho nelákalo. Měl zrovna na kontě lehkou road movie Mexická jízda, s níž slavil úspěch na festivalu v Torontu, když došlo k útokům z 11. září. Pod vlivem této události a následných reakcí mu však došlo, že svět se změnil a žádá si i nové příběhy, protože jedině tak mu porozumíme.

Vymohl si spoustu privilegií. Místo hollywoodské špičky obsadil sice respektovaného, avšak ne hvězdného Clivea Owena, za soundtrack zvolil radostnou melodii Hoppípolla od islandských Sigur Rós. Natáčení pak provázela jedna nesnáz a neshoda s producenty za druhou - a ve finále se film ani nezaplatil, natož aby si ho všimli na Oscarech. Cuaróna to málem stálo kariéru, avšak s postupem let se z Potomků lidí stal kult, kterému diváci začali rozumět s tím, jak se svět stával temnější.

Cuarón se však skepsi svérázným způsobem brání, a když na film s odstupem deseti let vzpomíná, konstatuje: „Podívejte se, pokud jde o současnost, jsem naprostý pesimista. Ale co se týče budoucnosti, hýřím optimismem.“

https://www.youtube.com/watch?v=2VT2apoX90o

 

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Svět je fascinovaný Ruskem, respektive jeho (všeho)schopným vládcem Vladimirem Putinem. Část amerických demokratů je evidentně přesvědčená, že vládce Kremlu je prostřednictvím armády hackerů připravil o Bílý dům a dosadil si do něj svého vlastního člověka. Jiní jsou naopak nadšeni jeho “moudrou” reakcí na vyhoštění pětatřiceti ruských diplomatů - respektive jeho schopností odolat vábení odvetných opatření a předvést se jako “velkorysý vládce” povznesený nad poslední křečovité snahy současného amerického prezidenta Baracka Obamy. Kromě toho Rusko stojí za vojenským zvratem ve zdánlivě neřešitelné válce v Sýrii, a nabírá tak v očích Západu téměř mytických rozměrů geniálního hráče na světové scéně. Možná je čas dát si sprchu.

Putin bezpochyby má strategii a svým aktivním přístupem Západ zaskočil. Deník The Wall Street Journal v uplynulých dnech znovu popsal celistvý plán. Tzv. Gerasimovovu doktrínu, kterou se Rusko řídí a jež mu dovoluje zasazovat Západu nepříjemné dloubance. Strategický plán zveřejnil v roce 2013 v ruském odborném časopise náčelník tamního generálního štábu Vasilij Gerasimov. Jedná se o soubor kroků využívajících kombinaci nových technologií s činností speciálních jednotek a mediální manipulací. Strategie se inspirovala událostmi arabského jara, kde - jak Gerasimov píše - “jsme byli svědky využívání technologických prostředků k ovlivnění státních struktur i široké populace za pomoci informačních sítí. Podobné aktivity v informačním prostoru je potřeba dovést k dokonalosti”.

Reklama
Reklama

A poslední události naznačují, jakoby Rusové skutečně byli ve vedeních kybernetického konfliktu o krok před ostatními - zvlášť když ho kombinují s dlouhodobou strategií směřující k obnovení ruské imperiální slávy. Deník The Washington Post v osvěžujícím textu nicméně upozorňuje, že ruské úspěchy je potřeba chápat v širším kontextu. Než se před námi začne vynořovat přízrak mocného Ruska podobného Sovětskému svazu s celou jeho geopolitickou vahou, je dobré si připomenout, že Rusko je vlastně spíše rozzuřený trpaslík. Americký deník upozorňuje, že Putinovo království je dnes chudší zemí než před třemi lety. Tehdy jeho ekonomika měla hodnotu 2,2 bilionu dolarů, dnes 1,3 bilionu - tedy méně, než kolik vykazuje Itálie nebo Brazílie.

Zároveň Rusko stále zůstává předpotopním státem závislým na exportu surovin; ohlašované ekonomické reformy nikdy neproběhly a na ruské počítače, mobily nebo auta, která by chtěl někdo koupit, si budeme muset ještě nějakou dobu počkat. Ruská společnost chudne: The Washington Post cituje server gazeta.ru, jenž uvádí, že procento Rusů, kteří mají vůbec nějaké úspory, se z 72% v roce 2013 snížilo na 27% v loňském roce. Rusové nyní poprvé za posledních sedm let utrácejí více než polovinu svých příjmů za potraviny. Putin je oblíbeným vládcem, zřejmě především kvůli obnovení národní hrdosti ho podporuje 80 procent Rusů. Zároveň si ale jen polovina z nich myslí, že země kráčí správným směrem.

Russia - Official Visit of German Chancellor Angela Merkel
Putin v Německu • Autor: Profimedia.cz

The Washington Post tak dochází k názoru, že zahraniční úspěchy dnešního Ruska závisejí především na ochotě ostatních zemí úspěch mu dopřát. Celé putinovské tažení přirovnává k plavbě jediné nevelké, čadící a zastaralé ruské letadlové lodi Admirál Kuzněcov, jež byla zkonstruována k ochraně ponorek, a nikoliv k výpadům na území nepřítele. Jen málo pilotů z ní umí odstartovat a zase na ní úspěšně přistát (loď nepoužívá na rozdíl od svých moderních protějšků katapult) -  a Rusové při jejím nasazení zaznamenali nadprůměrné ztráty. Přesto její symbolická působnost u břehů Sýrie stačila k zásadnímu zvratu ve vývoji války. Nikdo jiný totiž nebyl v dohledu.

Text vlastně tvrdí, že Putinův talent je především ve schopnosti rozpoznat, do kterých konfliktů jít a které nechat být. “Putin uspěl, protože si vybírá střety pouze ve chvílích, kdy se skutečně jedná o zásadní ruské zájmy a kdy má rozumnou šanci získat převahu,” cituje deník experta Simona Saradzhyana: “Sovětští lídři se pokoušeli o konfrontaci se Spojenými státy všude a vždy, Putin má omezené možnosti dané ekonomikou své země, její demografií a strukturou její moci.“

Putin se zjevně od svých sklerotických sovětských předchůdců zásadně liší. Západ by neměl podléhat panice, ale zároveň by si mohl znovu promyslet biblický příběh o Davidovi a Goliášovi…

Ředitel zdejšího Ústavu mezinárodních vztahů Petr Kratochvíl poskytl krátce před koncem roku Mladé frontě DNES rozhovor, v němž vyslovil pro českou politiku potenciálně třaskavou myšlenku. Česko by podle něj mělo ve svých vztazích jednostranně vsadit na Německo - a to i za cenu možného obětování dosavadní sázky na země Visegrádské čtyřky.

Kvůli směřování Maďarska a Polska k autoritářským režimům se podle Kratochvíla blíží moment, kdy náklady intenzivní orientace na visegrádskou skupinu převáží nad jejími výnosy a klíčová bude volba mezi orientací na Visegrád a na Německo. „Česká zahraničí politika vychází z předpokladu jakési předjednané harmonie mezi německou a visegrádskou osou. Tato harmonie se ale nyní bortí,“ tvrdí pražský politolog a pokračuje. „Neříkám, že bychom měli odejít z Visegrádu. S Polskem i Maďarskem je třeba dál komunikovat. Ale musíme dát výrazně najevo, že takový vývoj těchto zemí nemůže být pro Českou republiku přijatelný.“

Kvůli blížícím se možným otřesům v řadě evropských zemí – zvolení Marine Le Pen prezidentkou Francie, paralýza Nizozemí nebo Itálie kvůli vítězství antisystémových stran v nadcházejících volbách – může dojít podle Kratochvíla až k rozpadu Evropské unie. A Česko by pro takový případ mělo vědět, jaká by měla být jeho hlavní spojenecká vazba.

Sám ředitel Ústavu mezinárodních vztahů o ní nepochybuje. „Zásadním krokem, který by mělo Česko udělat, není kritika Polska a Maďarska. Ale jasné vyřčení toho, že zásadní je naše spojenectví s Německem. Ukázat, že Německo je pro nás důležitější než visegrádská spolupráce,“ tvrdí politolog.

To, že s výjimkou krátkého nesouhlasného komentáře od tvrdého kritika Němců Jana Zahradila na Facebooku zůstala hladina českého rybníka klidná, si lze vysvětlit plynulým přechodem od vánočního stolu k silvestrovským estrádám. S tím, jak se do Česka vrátí běžný život, a jak budou přicházet volební výsledky z evropských států, se nicméně bude Kratochvílova výzva před českou politiku vracet. A jednoho dne ji zřejmě nebude možné obejít.