Švédsko je natolik efektivní v recyklování odpadků, že je musí dovážet, aby udrželo své spalovny v chodu. To hlásá text od Hazel Sheffield pro server Independent. Na skládkách ve Švédsku dnes končí pouhé jedno procento odpadu z domácností. A to, že se zde natolik daří recyklaci, je dáno mnoha dnes už historickými faktory.

Byla to jedna z prvních zemí, která v roce 1991 uvalila vysoké daně na fosilní paliva, a dnes produkuje více než polovinu elektrické energie z obnovitelných zdrojů. Zásadní rozdíl oproti jihu Evropy je pak ten, že energie ze spaloven odpadu proudí ve Švédsku do teplovodní sítě, zatímco jinde prostě vyletí komínem. Na národní síť jsou pak napojeny i soukromé spalovny, které profitují z dovozu odpadu z ciziny.

Tato strategie má samozřejmě i své odpůrce, kteří tvrdí, že síť spaloven skutečné recyklaci brání. Papír může být recyklován až šestkrát, než se jeho vlákno rozpadne na prach. Pokud jej tedy ve Švédsku pálí dříve, nevyužívají potenciál recyklace. I proto se tu dnes věnuje pozornost kampani, která má za cíl přesvědčit obyvatele, aby věci v první řadě nevyhazovali a nacházeli způsoby, jak opravit a opětovně použít.

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Freiburg ležící na jihu Německa měl pověst idylického místa, jehož obyvatelé se rádi chlubili, že u nich slunce svítí více než v jakémkoli jiném městě v zemi. Když v roce 2015 do Německa přišly zástupy lidí, kteří prchali před válkami a náboženským terorem, obyvatelé města na kraji zeleného Schwarzwaldu jim otevřeli náruč.

Jedním z mnoha dobrovolníků, kteří uprchlíkům ve volném čase pomáhali, byla studentka medicíny Maria L. V polovině října Marii kdosi znásilnil a zavraždil; její tělo policisté našli v řece Dreisam poblíž oblíbené cyklostezky. Devatenáctiletá Maria se vracela v noci sama na kole ze studentského večírku. Na začátku prosince policie oznámila, že vrahem je nejspíš mladý afghánský žadatel o azyl Husajn K. - jehož DNA se podle vyšetřovatelů shoduje se stopami nalezenými na místě činu. Atmosféra ve městě se změnila. Lidé v místě vraždy nedaleko řeky zapalují svíčky, v noci se mu naopak vyhýbají. Obraz dokonalého městečka se rozplynul. Vražda studentky opět rozvířila debatu, jestli jsou uprchlíci pro zemi hrozbou. Celé Německo s napětím sleduje pátrání po identitě Mariina vraha.

Reklama
Reklama

Ve čtvrtek německá policie potvrdila, že Husajn K. byl už jednou zatčen v Řecku. V roce 2013 na řeckém ostrově Korfu fyzicky napadl a okradl mladou ženu, po útoku ji pak shodil z útesu do moře. Řecký soud ho poslal na deset let do vězení pro mladistvé za pokus o vraždu. V říjnu 2015 byl ale Husajn podmínečně propuštěn za dobré chování, od té doby se měl každý měsíc hlásit probačnímu úředníkovi. Po dvou měsících však mladý muž na setkání chodit přestal a slehla se po něm země.

Řecké úřady neupozornily Interpol ani Schengenský informační systém, postěžoval si ve čtvrtek německý ministr vnitra Thomas De Maziere. Kdyby to Řekové udělali, německý systém by muže včas odhalil. Řecké úřady se ale brání – vše bylo podle zákona. „Jeho chování bylo výborné. Chodil do školy a absolvoval 581 dní dobrovolných prací,“ řekl deníku Bild Eftyxis Fytrakis z řeckého ministerstva spravedlnosti.

Husajn dorazil do Německa spolu s vlnou uprchlíků a v listopadu 2015 požádal ve Freiburgu o azyl. Jelikož nebyl v schengenské databázi, německé úřady se při úvodní kontrole nedozvěděly, že byl v Řecku trestán. V únoru byla jeho žádost dokončena a na jaře roku 2016 mladík našel nový domov v německé rodině. Trávil ale většinu času mimo domov, řekl týdeníku Spiegel jeden z jeho facebookových přátel. Neměl prý násilnické sklony, ale často pil alkohol a kouřil marihuanu s dalšími mladíky v parku u místního nádraží.

Nad případem se stále vznáší řada otazníků. Německé úřady se například snaží zjistit, jak je mladík vlastně starý. Jeho věk určí, jestli bude souzen jako mladistvý, nebo jako dospělý. Husajn je pravděpodobně příslušníkem šíitské menšiny Hazárů, kterou pronásleduje radikální náboženské hnutí Tálibán. Není také jasné, co se v parku vlastně stalo, zda Maria Husajna znala. Policie také vyšetřuje další případ mladé běžkyně, která byla zavražděna a znásilněna v nedalekém Endingenu tři týdny po Marii. Zatím žádnou souvislost nenašla, ale nemůže ji vyloučit.

Freiburg se mezitím ze šoku snaží vzpamatovat. Některé rodiny, které se ujaly mladistvých Afghánců, začínají přehodnocovat svůj idealismus, píše Spiegel. Ostatní uprchlíci vraždu Marie odsuzují, zapalují svíčky a snaží se Němce přesvědčit, že vrahův původ nebyl motivem vraždy.

Reklama

Nevzdávejte to. I starší lidé mohou přicházet se zásadními tvůrčími a vědeckými průlomy.  To hlásá komentář profesora Alberta-Lászla Barabásiho ve Washington Post, který se opírá o výzkum provedený jeho týmem na bostonské Northeastern University.

Výsledky výzkumu totiž zcela rozporují obvyklou víru, že mimořádné objevy a kreativita souvisí s mladickou energií. Albert Einstein, který se svou teorii relativity přišel v šestadvaceti, to pojmenoval asi s největší krutostí. Prohlásil, že ten, kdo zásadním způsobem nepřispěl vědě do třiceti, tomu se to už nepodaří. Dokonce i laureáti letošních cen jako by tuto tezi o mládí potvrzovali. J. Michael Kosterlitz a jeho spolupracovník David J. Thouless, kteří byli ocenění na poli fyziky, byli v době svých objevů staří 31, respektive 39 let. A ostatně i Bob Dylan klíčová díla napsal mezi dvacátým a třicátým rokem.

Barabásiho výzkum však ukazuje, že to není kreativita, co s věkem klesá, ale jde o produktivitu. Jeho tým prozkoumal práce desítek tisíc vědců v disciplínách od matematiky přes fyziku po biologii a vypozorovali podobný vzorec. Největší frekvence publikovaných odborných článků se vcelku nepřekvapivě vyskytovala do čtyřicátého roku věku, poté publikační činnost řídla.

Když však měli sami vědci říci, který článek je nejvíce proslavil a měl největší dopad, málokdy se jednalo o raná díla. Naopak byla rovnoměrně a vlastně zcela náhodně rozeseta do různých etap vědecké kariéry. Mohl to být poslední článek jako první, stejně jako jakýkoli jiný mezi nimi. Ostatně i Steve Jobs sice založil Apple v jednadvaceti, ale průlomové produkty jako iMac a iPhone vznikly, když se blížil padesátce. Není tedy důvod zoufat, pokud vás úspěch nezastihl v mládí; pokud v oboru vydržíte, stále může přijít.

 

Tři písně, které mě v roce 2016 postrčily vpřed. Ty hledá ve svém osobně laděném komentáři a vyznání pro The New Yorker publicistka Amanda Petrusich, Prochází tu vlastní zkušenosti coby učitelka hudební kritiky i autorka. „Řekni mi něco, co té hudbě nevím. Vymysli něco,“ opakuje sama sobě i studentům a stejné vzrušení z neznámého čeká i od nové hudby.

Zlomovou zkušeností pro ni bylo, když svým studentům pustila uctívané hardcore punkové průkopníky Black Flag a dočkala se hodnocení, že to je „hudba pro pupkaté taťky“. A hned dochází k závěru, že je logické, aby tato hudba zněla v roce 2016 nevzrušivě. Netepe duchem současnosti.

Tu Petrusich nachází jinde. U Maggie Rogers v písni Alaska, ve skladbě Angel, kterou natočil britský písničkář James Blake společně s Frankem Oceanem, a obzvláště u Bon Ivera v 715 – CR∑∑KS. Právě v této skladbě, která celá stojí pouze na hlase zpěváka Justina Vernona, který je manipulovaný speciálním softwarem, a mění se v cosi mechanického až groteskního, vidí dokonalé dobové napětí mezi duší a strojem. Nebo snad i hledání duše stroje…

https://www.youtube.com/watch?v=P_Fx1yq3A8M

https://www.youtube.com/watch?v=svhOVhEAeyI

 

 

 

 

 

Reklama