„Mám pocit, že Trump se dostal do Bílého domu díky mně. Jeho příznivci nikdy nic neověřovali – sdíleli všechno, věřili všemu. Manažer jeho kampaně dokonce sdílel moji story o tom, jak si protestující proti Trumpovi nechal zaplatit 3500 dolarů, jako by to byl fakt. Jenže já si to vymyslel,“ říká v mrazivém rozhovoru pro The Washington Post osmatřicetiletý Paul Horner, který již několik let žije z produkce vtipných hoaxů a falešných zpráv.

Už dvakrát se mu podařilo přesvědčit britská média, že je Banksy, ale skutečné žně si užil právě během aktuální prezidentské kampaně. Právě jím vymyšlené zprávy o tom, že Amišové budou volit Trumpa, nebo o tom, že Obama podepsal zákon, který zakazuje zpívat hymnu na veřejných místech, bez problémů pronikly do agendy renomovaných agentur.

A právě snadnost cirkulace hoaxů, kdy jeho zprávy přejala média i Google, ukazuje na zásadní proměnu ekosystému tvorby zpráv. Vyděsila i Hornera samého, jenž se donedávna považoval pouze za tvůrce parodií a satiry. Ve chvíli, kdy jeden z jeho výmyslů získá na Facebooku 25 tisíc sdílení a je považován za pravdivé tvrzení, už to totiž tak veselé není.

„Popravdě si myslím, že lidé jsou čím dál hloupější.“ říká Horner. „Jenom věci sdílejí. Nikdo si už nic neověřuje – a přesně takhle Trump vyhrál. Říkal si, co chtěl, a lidé mu uvěřili, a když se ukázalo, že to, co říkal, nebyla pravda, už to bylo jedno, protože lidé to dávno vzali jako fakt. A to mě děsí. Nikdy před tím jsem nic podobného nezažil.“

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

„Pro někoho, kdo neměl nikdy velké ambice, byla skutečnost, že jsem měl najednou na kontě letní hit, asi tím největším darem, jakého se mi kdy mohlo dostat.“ Tak pro The New York Times vzpomíná na rok 1991 Michael Stipe, kdy kariéru jeho kapely R.E.M. do první komerční ligy katapultoval singl Losing My Religion.

Rozhovor se uskutečnil u příležitosti 25. výročí vydání alba Out of Time, které znamenalo průlom nejen pro R.E.M. Pomáhalo otevřít scénu devadesátých let i pro další muzikanty z podhoubí undergroundové scény - což byl obrat, který pak záhy korunoval úspěch Nirvany.

Reklama
Reklama

R.E.M. byli tou dobou vyčerpáni více než deseti lety neúnavného koncertování po klubech a halách po celých Spojených státech;  lezlo jim krkem vše rockové. Proto tehdy Peter Buck odložil elektrickou kytaru, pořídil si mandolínu a s ní v ruce během chvíle napsal píseň, která se nečekaně stala největším hitem kapely.

"Pamatuji se, jak jsem šel po 5. Avenue a najednou mě každý poznával,“ vzpomíná šestapadesátiletý Stipe, jak mu Losing My Religion změnilo život. „Už jsem na to byl připravený – hráli jsme jedenáct let a já už měl v té době věci v hlavě docela srovnané. Představy o tom, co sláva přináší, versus to, co doopravdy přinese, jsou nicméně dvě úplně odlišné věci. Skutečnost není nikdy tak sexy. To ale neznamená, že si to neužívám a že mě nebaví být veřejnou figurou skoro se vším, co to přináší.“

Na jiném místě pak Stipe dodává, že by se rád vrátil ke zpívání; a jestli mu prý něco v posledních letech opravdu šlo, pak to bylo karaoke podání písně Justify My Love od Madonny.

https://www.youtube.com/watch?v=xwtdhWltSIg

Reklama

Výroční edice napěchované často zbytečnými bonusy jsou fenomén, který má i svou odvrácenou tvář. Pop music byla úžasným nástrojem pro vyrovnávání sociálních rozdílů, ale dnes je hračkou v rukách boháčů, píše John Harris v komentáři  pro The Guardian.

Popisuje v něm výrazný trend, který se v posledních letech odehrál jak v rámci trhu s deskami, tak na trhu s živou hudbou. Tam, kde bývalo rovnostářství, rostou nyní značné rozdíly. Ideální příklad je aktuální sada 27 disků The Pink Floyd: Early Years 1965 – 1972, kterou si jistě zamiluje každý fanoušek kapely a může si ji pořídit za 15 tisíc korun.

Taková je realita hudebního byznysu 21. století, kdy se podstatné kusy z dějin populární hudby přebalují do nových a luxusnějších obalů. Jenže s tím jak roste cena, mizí i dostupnost pro běžného (a především mladého) posluchače. Podobný posun je znát i na koncertech a festivalech, kdy jednotnou cenu lístků na festivaly jako Glastonbury náhle vystřídaly různě stupňované vstupenky. Některé zahrnují i luxusní hotel, jiné zase krátké setkání s hvězdou - a šplhají se cenově i nad tisícovku liber.

Harris připomíná, že pop se přitom zrodil z logiky sériové výroby, kterou přineslo 20. století a reprezentovala ji Fordova výrobní linka. Vychází z dějinného momentu, kdy byl kapitalismus zřejmě nejdemokratičtější a nejvíc rovnostářský, co se kdy podařilo. A kdy standardizace a masová výroba ještě přinášely výhody, ať už v podobě džín Levi´s, The Beatles nebo Coca Coly. Harris tu vyzdvihuje citát Andy Warhola: „Coca Cola je Coca Cola a za žádné peníze na světě si nemůžeš koupit lepší než tu, kterou pije kdejaký vandrák na rohu ulice. Všechny coly jsou stejné a všechny jsou dobré. Liz Taylor to ví, prezident USA to ví, ten vandrák to ví - a ty to víš taky.“

V populární hudbě platilo do nedávna to samé. Pro všechny existovalo jedno jediné Dark Side of the Moon, Revolver nebo Never Mind the Bollocks Here’s the Sex Pistols. Už to tak ale není. „A to smrdí,“ uzavírá Harris.