“EU je dnes nejslabší od 60. let, kdy Francouzi praktikovali politiku ´prázdné židle´. Od té doby však již tak křehká nikdy nebyla. Soudržnost a ztotožnění se s EU je víceméně vidět jen v evropských institucích, kde se řadě lidí dobře daří, a je tedy jejich vitálním zájmem, aby tenhle aparát byl zachován. Ale to neznamená, že národy, které reprezentují, sdílejí evropskou politiku. Absolutně ne – bylo to vidět nyní na příkladu obchodní smlouvy s Kanadou. Stačil jeden lokální parlament a celý obrovský mechanismus se zastavil.” Tohle říká v rozhovoru pro server Lidovky.cz Arsene Verny, bývalý vyjednavač rozšíření EU na východ za Evropskou komisu a nyní advokát v jedné pražské právnické firmě (rodina Arsena Vernyho pochází ze severu Čech a v roce 1968 emigrovala do Německa.)

Jakkoli by šlo s tímhle tvrzením úspěšně polemizovat – vzpoura Valonů proti obchodní smlouvě s Kanadou nebyla odmítnutím společné politiky, ale pokusem vyvzdorovat si nad její rámec extrabuřty – rozhovor přináší zajímavý vhled do smýšlení člověka, který dlouho pracoval tam, kde se dělá Evropa.

Verny mimo jiné upozorňuje, na co se zapomíná v debatě o vzpouře proti rychle se měnícímu světu, jež se zhmotnila v Brexitu a nyní ve vítězství Donalda Trumpa v amerických volbách. Totiž že tohle poznání Evropa učinila už nejméně před jedenácti lety, kdy Francouzi a Holanďané v referendech odmítli evropskou ústavu.

Tehdy také nešlo o stopku obsahu smlouvy, nýbrž o to zastavit změny. Zabarikádovat se před všemi těmi levnými pracovníky z nových států, před novými jazyky, které bude člověk slýchat na ulicích, před volným obchodem, před otevřenými hranicemi, zkrátka novotami.

Evropské instituce tehdy zareagovaly, jako by se nechumelilo. Odmítnutá ústava se změnila na Lisabonskou smlouvu a ta prošla. Podařilo se tak zachovat knot, který Unii drží pohromadě, a potud dobře. Přístup k populacím v členských zemích ale zůstal beze změny - a dost možná, že i to přispělo k letošnímu Brexitu. Jednoduchý recept na jinou komunikaci s evropskými voliči ovšem neexistuje a není jisté, že nějaký funkční v tomto případě vůbec existuje. Evropa ale ztratila nejméně jedenáct let na to se o to aspoň pokusit.

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Francouzské noviny jsou plné primárek tamní pravice před prezidentskými volbami konanými příští rok. Deník Le Figaro nicméně přináší i rozhovor s autorkou nově uvedené knížky Svědek, která vypráví o veřejnosti neznámé hrdince, jež loni touto dobou zachránila desítky a stovky lidských životů. Oním titulním svědkem je čtyřicetiletá Francouzka, která loni 18. listopadu navedla policii k úkrytu Abdelhamida Abaúda, strůjce teroristických atentátů, které si o pět dní dříve na několika místech v Paříži vyžádaly 130 mrtvých.

Žena se přátelila s Abaúdovou sestřenicí, která se jí svěřila o plánech teroristů na akci ve čtvrti La Défense, jak je zachytila z rozhovoru svého příbuzného s komplici.  Přítelkyni vystupující v knize a směrem k veřejnosti pod jménem Sonia tyto informace přiměly vytočit speciální číslo k nahlášení atentátů a sdělit policii, že se Abdelhamid Abaúd skrývá v bytě na ulici Corbillon na severním předměstí Paříže - a že čas kvapí.

Reklama
Reklama

Abdelhamid Abaúd byl o několik hodin později na této adrese skutečně lokalizován a při následném mnohahodinovém zátahu zastřelen. Francouzská policie později oznámila, že od jara 2015 až do pařížských atentátů zabránila šesti obdobným útokům. A že Abaúd, Belgičan marockého původu řídící buňku Islámského státu mezi Paříží a Bruselem, byl mozkem čtyř z nich.

Alleged mastermind behind Paris attacks
Abdelhamid Abaúd • Autor: Profimedia, TEMP EPA

Knížka novinářky Claire Andrieux popisuje dramatické hodiny, jež předcházely rozhodnutí “prásknout” rodinné příslušníky své dlouholeté kamarádky, a také momenty, které následovaly. Ve chvíli, kdy se Abdelhamid Abaúd dozvěděl, že jeho sestřenice místo pobytu svěřila ženě, s níž se útočník několik dní předtím krátce potkal, chtěl, aby jeho příbuzná – nebo kdokoli jiný – Soniu zabila.

Jak se jí podařilo zůstat naživu, prozrazuje až kniha. Mimo jiné tak vypráví, jak se francouzská Arabka musela vzdát nejen svého jména, ale kompletně změnit identitu. Opustila adresu, musela odejít z práce a pro potřeby vnějšího světa dostala celý nový životopis. V posledním roce žije z finančního odškodnění od státu, francouzská byrokracie ji ale ještě nezařadila do speciálního programu na ochranu svědků, který by jí umožnil smyšlený životní příběh alespoň nějak žít – dostala by třeba řidičák, mohla by se volněji pohybovat a zkusila někde začít pracovat.

Francouzským úřadům to zkrátka trvá, což - jak při uvedení knížky připomněli mnozí francouzští komentátoři - je jeden z důvodů, proč má policie v muslimské komunitě relativně málo spolupracovníků, kteří by se chovali stejně jednoznačně jako Sonia. Když už dotyčný najde odvahu a podaří se mu zůstat naživu, ještě nemá vyhráno. Čeká ho nový boj – s byrokracií.

Možnost vyslat na oběžnou dráhu 4425 satelitů velkých jako auto, které by fungovaly na sluneční energii a kroužily nad Zemí ve výšce zhruba 1200 kilometrů. O to teď požádala americkou vládu firma SpaceX, kterou vede vizionář Elon Musk. Šéfovi automobilky Tesla podle všeho přijde revoluce v automobilové dopravě a dobývání kosmu málo - a chce pokrýt celou planetu rychlým internetovým připojením. K tomu má zmíněná síť satelitů sloužit.

Je to zatím jen plán. Nejsou vytyčená žádná data, jen trochu nejasný rozpočet, který by se měl pohybovat v přepočtu kolem 250 miliard korun, což je i na SpaceX hodně peněz. Pětadvaceti miliardami už nicméně přispěla firma Google.

A Google je mimochodem dalším účastníkem soutěže o to, komu se podaří pokrýt celou planetu signálem. Zájemců je až překvapivě hodně: americký výrobce zbraní a letadel Boeing, který chce také použít satelity, stejně jako další soukromá firma OneWeb. Jsou tu ale i další možnosti. Zmíněný Google snaží prorazit pomocí sítě horkovzdušných balónů.

Facebook to zkouší hned na dvou frontách. Experimentuje s výškovými, solárně poháněnými drony a pak také se satelity - to je jeho iniciativa Internet.org. Jeho nejnovější satelit se ovšem do vesmíru nedostal, byl zničen při cestě nahoru; paradoxně při havárii rakety od Muskovy firmy SpaceX, pro je komerční kosmická doprava hlavním zdrojem příjmů.

Všechny zmíněné nápady jsou v různě pokročilé, ale zatím pokusné fázi. Kýženým výsledkem je pochopitelně revoluce: rychlé, dostupné a hlavně klidné, ničím nerušené (a tedy svobodné) připojení k internetu pro všechny lidi na planetě.

“Až pojedeš do Ameriky, dej mi vědět.” Takhle měl Donald Trump pozvat britskou premiérku Theresu May ke společnému setkání, když spolu mluvili po telefonu, a britský tisk neřeší nic jiného než to, jestli šlo o oficiální pozvání ke státní návštěvě.

Deník The Times získal přepis zhruba desetiminutového rozhovoru mezi oběma představiteli, který se odehrál krátce poté, co byl Trump zvolen příštím americkým prezidentem. A jehož cílem - alespoň podle britské interpretace – bylo ujistit se, že zvláštní spojenectví mezi Británií a Spojenými státy trvá. A součástí takového ujištění doposud vždy bylo pozvání k oficiální návštěvě přes oceán.

Jenže kvůli Trumpově neformálnosti si není britský úřednický sbor jistý, jak to miliardář vlastně myslel. V originále měla padnout věta “If you travel to the US you should let me know” - a zatímco mluvčí premiérky si to veřejně vyložila jako “srdečné pozvání od příštího prezidenta k co nejbližší návštěvě”, Britové diskutující na sociálních sítích to vidí zcela jinak. Jako nabídku učiněnou víceméně mimoděk, pro případ, kdyby Theresa jela okolo.

Nechme britské úředníky rozluštit tuhle hádanku. Jen napovězme, že víra v oficiální pozvání se v tomto případě zdá stejně silná jako to, že Ivana Marie Trump rozená Zelníčková zlepší česko-americké vztahy - jak věří pro změnu Miloš Zeman.