středa 2. 11. 2016

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Fertig. Hotovo. Tato písmena se rozsvítila na budově Labské filharmonie v Hamburku. To snad už nikdo ani nečekal – stavba se protáhla oproti předpokladům o šest let a cena se s původně odhadovaných 77 milionů eur vyšplhala na desetinásobek. Výsledek je ovšem monumentální. Na starém skladišti je přistavená nová část se skleněnou fasádou, která se zrcadlí v hladině Labe. Stavba je vysoká sto deset metrů, uvnitř je kromě velkého koncertního sálu také malý sál, hotel a byty.

Navrhlo ji švýcarské studio Herzog & de Meuron a má to být „maják pro toto měnící se město“ - jak řekl architekt Jacques Herzog listu New York Times.  Filharmonie totiž stojí uprostřed hamburského přístavu, který se skutečně radikálně mění – z enklávy starých skladišť a doků v nové výstavní HafenCity. A filharmonie má být těžištěm a centrem tohoto krásného nového světa. Kromě toho má proměnit Hamburk v ještě větší bod na hudební mapě Německa -  zatím ho ve významu předčí Bayreuth či Berlín.

Nadšení z toho, že budova je hotová, je podle německých médií značné, list Tagesspiegel přinesl článek s titulkem Div Hamburku. Realitu za zrcadlovou fasádou viděl ale zatím jen málokdo. Plaza, hala umístěná mezi vrchní novou a spodní starou částí, se pro veřejnost otevírá tento pátek.  Hudebník Brian Eno promění místní Kaistudio na měsíc ve zvukovou instalaci. První koncert pak proběhne 11. ledna.

Filharmonie Hamburk
Autor: AFP, Profimedia

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Noor Salman trpí takovými depresemi, že občas ani nezvládne vstát z postele, a s péčí o tříletého syna ji musejí pomáhat příbuzní. Za poslední čtyři měsíce se třikrát přestěhovala, bojí se vycházet na ulici a raději ani nezapíná televizi. Mohli by tam totiž mluvit o jejím manželu Omarovi – a to se v poslední době děje vcelku často. Právě rukou Omara Mateena v nočním gay klubu Pulse ve floridském Orlandu zemřelo v polovině června devětačtyřicet lidí a další desítky byly zraněny.

Třicetiletá Noor, jejíž rodiče emigrovali do Spojených států ze Západního břehu Jordánu v polovině osmdesátých let, nyní vůbec poprvé promluvila s novináři a výsledný text v deníku The New York Times přináší obraz ženy, která před čtyřmi měsíci žila nepříliš veselý život s násilnickým, prchlivým a vše kontrolujícím manželem - a nyní bojuje nejen s depresí a strachem z odsudků okolí, ale také s vážnou obavou z vyšetřování americkými úřady.

Reklama
Reklama

Okamžitě po útoku Noor vyslýchala FBI ve snaze zjistit, zda se nějak nepodílela na přípravách útoku či o něm minimálně nevěděla. Někteří agenti získali z mnohahodinových rozhovorů dojem, že nemluví pravdu, byť zatím nebyla z ničeho obviněna. Salman trvá na tom, že její manžel, kterého popisuje rovněž jako velkého tajnůstkáře, ji do plánu na jeden z největších teroristických útoků od 11. září nezasvětil. „Nic jsem nevěděla,“ říká. „Velmi mě mrzí, co se stalo. Ublížil mnoha lidem.“

Noor a Omar se seznámili na internetové seznamce, vzali se krátce nato a u obou šlo o druhé manželství. Dcera drobného podnikatele, která vyrostla v Kalifornii se třemi sestrami, ovšem už půl roku po svatbě zjistila, že si vzala muže, který velmi snadno podléhá vzteku. Poprvé ji uhodil, když byla ve vysokém stupni těhotenství a společně nakupovali dětské oblečení. A násilí z jeho strany se stupňovalo – několikrát ji škrtil a vyhrožoval jí zabitím. Když naznačila, že odejde, hrozil jí Omar tím, že jí zabrání vídat jejich syna.

NYT upozorňují, že Noor si byla vědoma, že její manžel sleduje džihádistická videa, ale nepřikládala tomu váhu. FBI totiž Omara v roce 2013  vyšetřovala poté, co vyprávěl kolegům v práci, že chce zemřít jako mučedník a chlubil se vazbami na teroristické organizace. Po desetiměsíčním vyšetřování FBI věc odložila. Experti, které deník oslovil, se nicméně rozcházejí v názoru na to, nakolik je možné Noor věřit. Expertka na domácí násilí upozorňuje, že coby matka malého syna byla paní Salman příliš zaměstnaná snahou ochránit sebe a své dítě, výzkumnice zabývající se manželkami a dětmi z rodin pachatelů teroristických útoků namítá, že většina blízkých příbuzných teroristů si je jejich plánů vědoma.

Mateen se narodil v USA v rodině afghánských přistěhovalců. Jeho otec Seddique tvrdí, že byl slušně vychovaný a že rodičům vždy projevoval úctu. Také odmítl to, že by Mateen vraždil pod vlivem radikálního islámu, ačkoli se k tomu policii během útoku doznal.

Chcete, aby reklamu na vaše služby nebo výrobky viděli jen černoši, nebo jen běloši, nebo jen černoši a běloši, ovšem nikoliv původem Asiaté? Nebo jakákoli jiná kombinace etnických kategorií? Facebook je tu pro vás.

Kouzlo obchodního modelu téhle sociální sítě je v tom, že toho o svých uživatelích ví skutečně mnoho, a může je tak přehledně kategorizovat, rozřazovat. Což zase vítají firmy a vůbec všichni inzerenti, protože pak mohou lákat ty, u nichž tuší největší šanci. Myslí-li si tedy Facebook, že zrovna hledáte bydlení, a pokud si to myslí, nejspíš se neplete, mohou vám stavitelé domů ukazovat své nové věžáky čekající na obsazení.

A jak popsal americký nezávislý investigativní server ProPublica, můžete také zajistit, aby vaši nabídku zbytečně často neviděli další lidé hledající byt, kteří jsou určité rasy nebo etnicity. Takhle natvrdo to samozřejmě řečeno není: Facebook se neptá na vaši rasu, ale má kategorii “etnická příchylnost”, kterou odhaduje z vašeho profilu, jak s PR hladkostí popisuje jeho mluvčí. A ta má velký marketérský smysl - “protože umožňuje testovat marketingový výkon kampaní v závislosti na cílové skupině”.

Jak přesně ji firma odhaduje, to Facebook nesděluje, ani vlastně nemá legální možnost si to ověřit. Ale obecně jsou jeho algoritmy přesné. Není samozřejmě vyloučené, že nějaký bílý příslušník střední třídy sdílí, diskutuje a chová se tak, že algoritmus zmate. Moc jich ovšem s velkou pravděpodobností nebude. Takže jak server ProPublica dokázal, zadat reklamu pro lidi, kteří shání byt a jsou bílí (pohybujeme se v americkém kontextu) není problém.

Na argumentu o “testování výkonností kampaní” jistě něco je, to ovšem nemírní vedlejší dopady. Logika je jasná: hlavní příjem firmy je z inzerce a inzerenti prostě mají rádi pořádek, i když se pohybuje na hraně antidiskriminačního zákona.

Někdo může tyhle starosti označit za zbytečný a často opakovaný křik ochránců všeho možného: ať si inzerenti dělají, co uznají za vhodné, jsou to jejich peníze, jejich služby a jejich zákazníci. Stačí však tuhle algoritmickou logiku trochu protáhnout, aby se dotkla každého. Jak by se líbila kategorie “pravidelně vypije večer pět piv a má sklon k alkoholismu, jen si ho nepřipouští”či “rozvedená, tedy potenciálně nespolehlivá”. Nebo - a to zas tak daleko není - “Východoevropan”.