Příběh prohrávajícího Donalda Trumpa se opakuje i jinde. Hezky to ukazují Financial Times na příkladu španělských Podemos. Tahle radikální levicová strana s vazbami na Huga Cháveze měla před dvěma lety našlápnuto vysoko: snila o tom, že deklasuje tradiční sociálně demokratickou PSOE, svrhne ve volbách vládu a ovládne Španělsko. “Ráj není možné dobít dohodou, do ráje je potřeba vpadnout,” říkával tehdy sebevědomě její šéf Pablo Iglesias.

Jsme o dva roky dál, nejhorší chvíle španělské ekonomické krize se propadají do minulosti a Podemos stále stojí před branami.V posledních, červnových volbách se kvůli snaze ovládnout scénu dokonce spojili s komunisty a nic - skončili třetí, za staromódní centristickou PSOE. To je sice do jisté míry úspěch, Španělsko dlouho ovládaly pouze dvě hlavní strany, ale cesta vpřed už vede pouze přes vyjednávání. A v tom nejsou revolucionáři žádní velcí mistři.

Naopak, příčinu neúspěchu teď hlavní ideolog strany vidí v tom, že vedli kampaň málo radikálně. Jak se Podemos snažili vypustit rybník velkým stranám, zněli prý stále víc jako obyčejná sociální demokracie. Tím přicházejí o revoluční voliče, ale opatrní páprdové na tyhle podivíny, kteří se na schůzku s králem odmítají obléct do saka, přitom hledí dál jako na nedůvěryhodné exoty.

A tady je podstata dilematu, které očividně neúspěšně řeší i Trump nebo třeba corbynovští labouristé. Jakási poptávka po radikálních změnách tady je, ale rozhodně nepředstavuje většinu potřebnou k vítězství ve volbách. A cesta k vítězství ve volbách zase neumožňuje zůstat pořádně radikální. “Prostě není dost hlasů na to, aby mohli růst a zároveň zůstat radikální,” citují FT politologa z univerzity v Salamance Alberta Penadése.

Tuhle starou pravdu ovšem znali už bolševici.  Podrobnější úvahu o problémech populistů najdete také zde.

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Kompletní sestava novinářů a analytiků píšících o Americe si pořád láme hlavu, jak pochopit a vysvětlit fenomén Donalda Trumpa. Ptali se i Bruce Springsteena, dělnického barda, který byl desítky let hlasem právě těch sociálních skupin, jež dnes tvoří Trumpovu oporu. Boss už dříve v rozhovoru pro časopis The Rolling Stone nazval Trumpa pitomcem, ale na tiskovce v Londýně pochopení dnešní americké reality nikomu neulehčil. “To, co se teď u nás děje, je strašný. Ten chlap podkopává celou demokratickou tradici. A vůbec nikdo tomu nerozumí,”nabídl pohled znalce.

Boss vydal nedávno dlouho očekávané memoáry, proto taky ona tiskovka. Born to Run je docela překvapivá kniha, zvlášť pro ty, kteří si tuhle americkou klasiku spojují především s érou okolo alba Born in the U.S.A. a (nepříliš dlouhým) obdobím, kdy se Springsteen pohyboval na hodně tenkém ledě globální megahvězdy.

Reklama
Reklama

Za prvé je jasné, že dnešním pochodům v hlavách lidí, o kterých většinu života skládal svoje texty, už Springsteen opravdu úplně nerozumí. Album Born in the U.S.A. bylo jeho nejpolitičtější deskou a paradoxně vyšlo v dobách, kdy se dělnické vrstvy, které tradičně volily levicové demokraty, začínaly přesouvat k pravicovému populismu - říkalo se jim tehdy Reaganovi demokraté a byla to celkem novinka.

https://www.youtube.com/watch?v=EPhWR4d3FJQ

Springsteen byl hodně naštvaný, když si právě Reagan vypůjčil chorál Narodil jsem se v USA během prezidentské kampaně (byť skladba popisuje zklamání veteránů z Vietnamu po návratu domů a refrén je napůl ironický). Proslulý konzervativní intelektuál a komentátor George Will si tak nacpal vatu do uší a šel se tedy na ten na pekelný koncert podívat. Kdyby prý všichni makali jako tenhle rocker, budou problémy americké ekonomiky vyřešeny, nešetřil obdivem, když mu přestalo pískat v uších. Tak nějak vzniká nepochopení…

O dvě desetiletí později uprostřed ekonomické krize měl Springsteen pocit, že natočil politickou desku, která dopad Born in the U.S.A. musí zopakovat - a nic. Tedy na springsteenovské poměry. Boss stále vyprodává haly i stadiony a Wrecking Ball byla chvíli na čele žebříčků, nicméně s vědomím a svědomím Ameriky rozhodně nezatřásla.

Nicméně ve Springsteenově knížce je politiky minimum. Mnohem více z ní vystupuje plastický obraz těžce “poslepovaného“ muže, který na jevišti dodnes hraje tříhodinové koncerty, ale mezi nimi se hroutí. Springsteen k fungování potřebuje antidepresiva a desítky let se neobejde bez pravidelných lékařských konzultací; i na nejslavnějších šňůrách na vrcholu kariéry trávil hodiny na telefonu do New Yorku. Žádné drogy, minimum alkoholu, nějaké ty ženské. Místo příběhu rockera čteme docela dojemný příběh o démonech v hlavě rozpolcené mezi extrovertní katolickou obrazností italské matky a introvertní klinickou depresí irského otce.

Springsteen každopádně patří mezi divoké chlapy, kteří umějí stárnout. Hraje staré věci a do toho píše pořád další, koncerty trochu zpomalily, a jak se nad kapelou vznáší stáří a smrt, dostaly nový rozměr. Ale hlavně nechybí nadhled a sebeironie. Takže Thunder Road vypadá dnes taky třeba takhle:

https://youtu.be/gpM_E8pM7kM

Reklama

Přírodovědec a futurolog James Lovelock, autor teorie Gaia, změnil názor. Opět. Bývaly časy, kdy byl představitelem klasického konzervativního ochranářství: Je potřeba zastavit čas, brzdit dřív, než přírodu zničíme.

Pak nastal obrat. Lovelock propadl naprostému pesimismu a tvrdil novinářům, ať si užijí života, dokud to jde, protože za dvě tři desetiletí bude po všem. Mezitím naštval spoustu spolubojovníků, především těch z Greenpeace, když se postavil na stranu jaderných elektráren. V téhle fázi myšlení se mu zdálo, že globální oteplování se žene dopředu příliš rychle a není čas na zdlouhavé dohadování o povolenkách, dobrovolné omezování produkce skleníkových plynů a čekání na alternativní zdroje energie. Jádro hned jako přechodné řešení, až potom teprve energie z obnovitelných zdrojů.

Dnes je Lovelockovi sedmadevadesát a vidí environmentální problémy lidstva ještě jinak.  Respektive všechno je tak trochu jedno. Za prvé má pocit, že se to přehání s hrozbou klimatických změn; ne snad, že by k proměně nedocházelo, ale v modelování klimatických změn je tolik proměnných, že předstírat schopnost odhadnout vývoj na více než 5 až 10 let dopředu je podle něj prostě šarlatánství. “Nejsem proti zeleným,” ohrazuje se, “rozhodně ne ve smyslu, že mi nevadí, že zaneřádíme svět každou pitomostí, kterou vyrobíme. Myslím, že musíme být opatrní. Mám ovšem trochu obavy, že je v naší přirozenosti všechno nafouknout úplně mimo proporce.”

James_Lovelock_in_2005
James Lovelock, 2005

Ale hlavně: pokud se nic zásadního nezmění, zasáhne lidstvo jiný zvrat dříve, než začnou být skutečně vážným problémem klimatické změny. Člověk ztratí své výsadní postavení ve prospěch umělé inteligence. A počítačům a robotům je změna klimatu tak nějak ukradená, alespoň tedy v rozumné míře (pro ně). Lovelock neví, jak přesně dopadneme, ale na vzájemné přátelství a spolupráci to moc nevidí.

Problém je v tom, že stroj přemýšlí milionkrát rychleji než biologická hmota. Tím pádem “žije” v jiném čase než člověk - jedna lidská vteřina je pro něj vteřin milion. Jak v takovém nepoměru pořádně komunikovat, i kdyby tu byla dobrá vůle? A proč se s tím vůbec otravovat?  Tedy proč by se oni – roboti a počítače - otravovali s jakousi nekonečně zpomalenou inteligencí?

“Je to stejné, jako když bychom se my pokoušeli komunikovat s mravenci?” ptá se autorka textu - a Lovelock kroutí hlavou. “To ne, spíš jako bychom chtěli komunikovat se sekvojí. A co my víme, třeba se na nás budou i podobně dívat: jako my na stromy,” uvažuje Lovelock.  “Třeba nás budou chtít obejmout?” reaguje novinářka. “Ano, přesně, přesně!” směje se Lovelock. “Tohle je dobrý.”

Reklama