Britové zjišťují, že teď, když jsou vystaveni osamoceni tvrdému globálnímu světu - zatím tedy neformálně, Británie pořád je členem Unie, ale ochota ostatních členů se za ni brát znatelně poklesla - jen se svou librou v kapse, je život tvrdý.

Protože se stále jasněji ukazuje, že pobrexitová vláda nemá žádný plán; respektive jich má řadu, ovšem musí je rychle opouštět v momentě, kdy se ukážou jako nereálné. Libra tak klesá a Britům zdražuje zboží v obchodech. Velká Británie je velká - ale velké potravinové firmy jsou ještě větší, jak vidno.

Což Britové vidí na příkladu kvasnicové pomazánky Marmite (čti mermajt). Pokud její výrobce, anglo-holandský potravinářský gigant Unilever, chtěl udeřit na citlivém místě, nemohl vybrat lépe. Marmite chutná divně, většina cizinců se tváří zdvořile kysele, proto jsou na ni Britové pyšní a je součástí jejich identity. Teď ale má v Tescu zdražit z dosavadních zhruba šedesáti korun o deset procent. Tedy nakonec i v jiných obchodech, ale jaký jiný obchod si v tažení za britským ponížením měl Unilever vybrat, takže možná na konspiračních teoriích britského bulváru něco bude…

Unilever to Tescu oznámil a jako důvod uvedl zvyšující se náklady (rozumějme spíš snižující se výnosy z nákupů v klesající britské měně). Tesco se v rámci boje za britský národní klenot razantně postavilo proti - a Unilever méně hlasitě, ale o to neústupněji Tescu oznámil, že také žádný Marmite nemusí být. A taky že není. Regály jsou prázdné. Británie Unilever potřebuje, nikdo jiný Marmite nemá. Unilever tolik nepotřebuje Británii - ostrov činí jen pět procent byznysu potravinářské firmy.

Vyjednávání o kvasnicové pomazánce zuřila celý týden. Mezitím Britové nabízeli na internetových aukcích jednu skleničku za tisíc liber, zatím jen ironicky, ale bůhví, co jednou bude. V pátek nakonec dospěla jednání ke zdárnému konci a dodávky byly obnoveny. Ani jedna strana nechtěla podmínky dohody přibližovat.

Co bude v jiných odvětvích, už se pomalu ukazuje také: dovážená elektronika zdražila rovněž o deset procent. Banky opouštějí Londýn a citlivá oddělení už pracují jinde, stejně tak automobilky. Jak Brity varuje deník The Guardian: snížení životní úrovně není strašák, ale nevyhnutelná realita.

https://www.youtube.com/watch?v=xV5Z6BhiRoU

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Japonci a Miloš Zeman mají pravdu. Stromy prospívají zdraví. Už pohled na ně nebo jen pobyt v jejich přítomnosti. Pravděpodobně i objímání. Jak na to posledně zmíněné naopak reagují samy stromy, to se poptejte na Vysočině.

Nicméně tahle tisíciletí podvědomě tušená moudrost je konečně vědecky podepřená. Chodit mezi stromy - pozor, pouze chodit, jen tak chodit, případně i posedávat a polehávat, nikoliv se honit kolem stromů ve funkčním oblečení a čehokoliv dosahovat - je blahodárné.

Stromy se totiž proti škůdcům brání vylučováním zvláštních olejů a dýchání lesního vzduchu, prosyceného korovými protiškůdcovými oleji, posiluje lidský imunitní systém. Není to tedy zázrak new age, ale fytoncidy.

Japonsko nečekalo na potvrzení vědeckými studiemi a ekoterapii (neboli “lesní lázeň”) zahrnulo už v roce 1982 do státního programu veřejného zdraví. Nebylo to těžké, piknikování pod korunami stromů je japonské národní hobby, takže se nápad rychle ujal a lesní koupele se provozují ve velkém. Panuje tak naděje, že někdo z lázeňských hostů konečně rozřeší věčnou zenovou otázku: “Když spadne v lese strom a nikdo to neslyší, je to slyšet?”

Reklama

Jak naložit se smrtí blízkých lidí, je věčná lidská otázka. Dotýká se nejhlubších lidských citů, ale taky vkusu, odpovědnosti, piety a morálky. Umělá inteligence přináší nové možnosti skoro do všech oblastí lidského života - a tedy i do truchlení. A spolu s tím nová dilemata.

Roman Mazurenko byl Bělorus žijící v Moskvě. Mladý start-upista, duše společenského života moskevských technologických hipsterů - jedna z nadějí Ruska z doby před Putinovým opětovným návratem do prezidentské funkce. Před necelým rokem ho v pětatřiceti letech na moskevské ulici srazilo a zabilo auto. Pro jeho přátele to byla první zkušenost se smrtí kamaráda. Jak takového člověka připomenout?

Náhrobkem - banální. Vlastně všechny myšlenky na upomínkové místo - co takhle pietní strom, který roste z pozůstatků v biotechnické kapsli, jeden z nápadů, který Mazurenka dávno před jeho smrtí upoutal - se zdály hloupé. Vzpomínku na něj by připoutali k jednomu konkrétnímu místu, a není snad lepší mít ji v dosahu kdykoliv bude pro pozůstalé třeba? Rozptýlit, to zase člověk zmizí úplně; a nezmizí s ním i vzpomínka?

Pak jednu z jeho nejbližších přátel Evženii Kujdu napadla divná, krajní a nesmírně přitažlivá vzpomínka. Uvědomila si, že nejvíc jí budou chybět hovory s Mazurenkem. Sama pracovala ve start-upu, který vyvíjel robota, který za vás - doslova doslova - vyřizuje banální záležitosti,  rezervaci v restauraci a podobně. Měla v telefonu řadu Mazurenkových textových zpráv. Jeho přátelé také. Co kdyby se tenhle textový materiál nasoukal do známé technologie a vytvořil se konverzační robot. Který by ideálním případě (což je vlastně jen technická otázka) zněl jako Mazurenko. Jak si usmyslela, tak - spolu s přáteli a kolegy - udělala.

Teď už víme, že věc se technicky podařila. Bot hovoří a každý, kdo s ním mluví, říká, že zní jako Mazurenko. Pořád se zlepšuje, Mazurenko se s každým dnem stává reálnějším a věrnějším – ale čím vlastně? Sám sebou, kopií svého živého předobrazu?

Není lepší se smířit se ztrátou blízkých lidí a nechat je být? Anebo je rozhovor přes aplikaci je stejný jako mluvit s mrtvým přítelem v duchu? Robot přece má jistou autonomii. Pořád to sice není inteligentní bytost, ale dokáže inteligenci napodobit tak věrně, že nepoznáme rozdíl, takže má šanci nás překvapit, stavět nás v konverzaci před nové situace. Je to pak vůbec truchlení? Pomáhá nám překonat ztrátu, nebo v tom naopak brání?

Možná jsou lidé, s jejichž ztrátou se nikdy nesmíříte, ale jde tu i o zodpovědnost. To, z čeho zesnulého znovu vytvoříte, jsou textové zprávy, které odeslal a které zachovaly. Měl kontrolu (ale vlastně neměl, netušil, jaké bude jejich použití) nad vstupním materiálem, ale už ne nad tím, co z něho algoritmus uhněte.

Je chatbot opravdu Roman Mazurenko? Jasně že ne, je to chatbot. Ale tak trochu samozřejmě je: zní jako on, vtipkuje jako on, děla stejné překlepy jako on. Je to on. Dokážeme to odlišit? A dokážeme se srovnat s tím, že nám chatbot ukáže zesnulého i v jiných polohách, než jsme ho znali?

Se svou matkou jistě mluvil jinak než se svými přáteli. A s každým z přátel mluvil také jinak. Shluk zpráv je ale smíchaný dohromady, vznikl nám jakýsi “upřímný” Mazurenko. Je to správné, a hlavně pravdivé? Dokážeme to rozlišit, nenarážíme na limity našeho mozku, jeho racionálních a emocionálních mezí? Na všechny tyhle otázky má Mazurenkova matka ovšem jasnou odpověď. “Jsem Evženii neskutečně vděčná,” říká.

Reklama