Lámete si hlavu, proč tolik lidí hází hlas tak nevypočitatelným a hrozivým politikům jako Donald Trump či Andrej Babiš?  Nebo odkud se bere touha tolika dobře zabezpečených spoluobčanů odejít z přátelské a fungující EU do mrazivého neznáma? Behaviorální ekonomie má pro vás odpověď: klíč je v lidské mentalitě, která raději volí hazard než ztrátu.

Dejme tomu, že skupina lidí dostane následující volbu: 1) buď zcela jistě přijdou o 300 korun, nebo 2) mají padesátiprocentní šanci, že přijdou o šest stovek. Jak už před lety v experimentech odhalil jeden ze zakladatelů behaviorální ekonomie, naprostá většina z nás si vybere možnost dvě.

Jak v aktuálním vydání evonomics.com píše washingtonský profesor biologie Lixing Sun, tahle hráčská mentalita má hluboké evoluční kořeny. Snaha vyhnout se riskem ztrátě je jednou ze zásadních komponent ekonomických rozhodnutí - a s trochou představivosti se dá použít i jako vysvětlení zdánlivých voličských iracionalit.

Lixing Sun si pro konkrétní ilustraci sahá do letošních prezidentských voleb v USA a zůstaňme s ním, i když dobré příklady by se našly i na zdejší půdě. Současné hlavní kandidáty na post v Bílém domě od sebe dělí jedna základní věc.  Hillary Clinton je politický veterán a v mnoha ohledech zosobňuje kontinuitu současného spravování světa. Absolutní politický nováček Donald Trump je naopak vnímán jako oponent vládnoucího statusu quo. Takže pro voliče nespokojené se současnou politickou, ekonomickou nebo sociální situací představuje Hillary Clinton čistou ztrátu, zatímco Donald Trump je riskantní možnost „výhry“ - tedy faktu, že nějaká změna přijde.  A náš sklon hazardovat tváří v tvář jisté ztrátě tak nahrává Trumpovi, i když je celkově ještě méně oblíbený než jeho protikandidátka.

Kdo, když ne právě Hillary?
Autor: Globe Media / Reuters

Jak už bylo řečeno, hazardní vyhýbání se ztrátě patří k evoluční výbavě lidského rodu: dá se prokazatelně ukázat i na chování primátů a v historii nám tento nástroj jistě prokázal velké služby. Ale dá se na něj spoléhat i v současném světě?  Můžeme našemu sklonu k hazardování ponechat vládu nad našimi společenskými či politickými výběry, a doufat přitom, že nakonec z toho riskování vyklouzneme bez šrámů? Lixing Sun je přesvědčen, že ne.

Důvod se skrývá v komplexitě a složitosti současného světa, jehož rizika a hrozby nejsme s naší intuicí a instinkty doby kamenné schopni plně obsáhnout. A gamblerská sázka bez povědomí o výšce možné prohry může být opravdu nebezpečná. Jak je všeobecně známo, gambleři nejvíc ztrácejí ve chvíli, kdy se snaží vyhrát zpět malou prohru tím, že víc a víc riskují, místo aby ji odepsali a odkráčeli někam, kde jim pšenka pokvete víc.

Takže jaká jsou rizika hazardnímu vyhnutí se „ztrátě“ jménem Hillary volbou nevypočitatelného Donalda? Intuice a instinkt nám v odpovědi moc nepomohou, ale pozorování a rozbor faktů by mohly, píše Lixing Sun. A nabízí pár expertně podtržených hrozeb Trumpova vládnutí pro peněženky a srdce Američanů.

1) Jeho ekonomická politika opřená o snížení daní velkým firmám povede přinejlepším k obrovskému zadlužení a nepodpořil ho ani jeden ze šéfů stovky největší amerických korporací - což mají být přitom největší vítězové jeho systému.

2) Prezidentský kandidát slibující „změnu“ se rád chlubí podnikatelskými úspěchy, ale jeho praktiky jsou pozoruhodné: byl účastníkem bankrotu, před lety ohlásil gigantickou podnikatelskou ztrátu ve výši téměř miliardy dolarů a dodnes je zapletený v několika soudních sporech.

3) Jako občan zaujal hlavně prohlášením, že neplacení daní je známkou „chytrosti“ (sám je možná neplatil ani jednou za posledních dvacet let), že ženy jsou snadno dostupnou sexuální kořistí vítězů a příslušníci řady menšin naopak nepřátelé „slušných Američanů“.

„Opravdu můžeme svěřit vládu nad Bílým domem člověku s nulovou zkušeností veřejné správy a se sporným smyslem pro nejzákladnější fair-play?“ ptá se Lixing Sun na závěr. „Diktátorský temperament, nevyzpytatelné šílenosti a bezohledné prosazování požadavků se možná hodí pro šéfa soukromé firmy s přísně hierarchickým vedením - ale je to dobrá výbava pro lídra demokratické společnosti?  Tahle rizika by ti z nás, kterým se nelíbí ani jeden nabízený kandidát, měli zvážit bez ohledu na politické preference,“ končí evonomics.com.

A v té výzvě je i pointa celého příběhu. Věc se má totiž tak, že bez ohledu na hluboké evoluční kořeny popularita hazardu mizí, když je hrozivost následků rizika zřejmá.  Pokud proti sobě stojí stoprocentní jistota ztráty tisíce korun a sázka na padesátiprocentní risk ztráty 100 tisíc korun, sáhne už po druhé volbě málokdo.

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Kdo z rodičů by to neznal: na zemi se válí střepy z toho, co ještě před chvílí byla broušená váza, a přítomný osmiletý potomek říká, že ji shodila kočka. Lže, nebo nelže? Šance, že to poznáte, jsou podle nejnovější studie Americké psychologické asociace mizivé.

Většina lidí je sice přesvědčena, že na mumlání, ošívání se a uhýbavých pohledech pozná, když jejich děti lžou, ale není to tak. Data z provedených pětačtyřiceti pokusů s účastí 9700 dospělých a dětí ukázala, že lži byly určeny správně pouze ve 47 procentech případů. Což je úplně stejné, jako byste si místo zkoumání hodili korunou, píší badatelé ve své zprávě nazvané Zákon a lidské chování.

Reklama
Reklama

Fakt je, že profesionálové – příslušníci policie, sociální pracovníci, učitelé – byli ve svých odhadech podle studie trochu lepší než neškolená dospělá populace. A další, překvapivější fakt je, že na schopnost dospělých rozpoznat lež od pravdy neměl žádný vliv věk dítěte. Děti jsou podle výzkumů schopné klamu a obcházení pravdy zhruba od tří let.

Reklama

Chladná arktická krajina zachovává v permafrostu a v ledovcích mnoho podstatných informací. Konzervovaná lidská i zvířecí těla, zachovalé nástroje z kůže, kostí i dřeva a mnoho dalšího. Tyto objevy archeologům pomáhají porozumět tomu, jak žili lidé před tisíci lety. Těla zvířat, která po mnoha stovkách let v ledu vypadají, jako by zahynula před deseti roky, zase mohou ukazovat vývoj a změny arktické fauny. Permafrost je tak zdrojem důležitých objevů – jenže klimatické změny postupují mnohem rychleji než archeologové. Na webu Scientific American o tom hovoří archeoložka Anne Jensen, která pracuje na Aljašce a s poslu s dalšími svádí závod s časem.

Těla v arktickém permafrostu jsou natolik zachovalá, protože zmrzla rychle a zmrzlá zůstala: to zpomalilo činnost bakterií a buněčný rozpad. Přibližně dva měsíce v roce mohou archeologové v arktických oblastech pracovat. Část permafrostu roztaje a umožní tak badatelům zkoumat to, co ukrývá. Jenže tání půdy se postupně prohlubuje. Oteplení pak tisíciletou mumii vysvobodí ze „stázové komory“ -  to je odkaz na seriál Hvězdná brána a zařízení, které sloužilo jedné rase k uchovávání živých jedinců, pozn. red. - a rozkladu už nic nebrání. Po dvou měsících arktického léta tělo znovu zmrzne, a to se samozřejmě opakuje každým rokem. „Není to ničivé jen z chemického hlediska. Těla mechanicky poškozují ledové krystaly. K tomu se zvedá hladina moře a roste hrozba eroze pobřeží,“ říká Jensen.

Klimatické změny mohou vést například ke ztrátě cenných informací o členech takzvané thulské kultury, což byli obyvatelé arktických oblastí, kteří migrovali ze severu Aljašky na východ, do Grónska a postupně i do Kanady. Šlo o vyspělé lovce, kteří jsou považováni za předchůdce moderních arktických kultur. Proč odcházeli na východ, není jasné - a podle Jensen se tuto informaci právě kvůli oteplování možná nikdy nedozvíme.

Neztrácíme ale jen kulturní data. Permafrost je v podstatě archivem zmrzlých tkání, které nám mohou prozradit mnohé o tom, jak v které době fungoval ekosystém. „Můžeme například zjistit, jak se postupně měnila populace mrožů ledních. A získané informace pak mohou sloužit k záchraně těchto ohrožených zvířat,“ doplňuje vědkyně.

https://www.youtube.com/watch?v=nmGLs05_C50

Reklama