sobota 1. 10. 2016

Někteří lidé už Abea od vidění znali. Během těch čtrnácti přehlídek, jichž se na pařížském Men's Fashion Weeku zúčastnil, ho v publiku nemohli přehlédnout. Vždy to byl zdaleka nejmladší kluk v publiku, přitom vytříbeně oblečený se smyslem pro eleganci i ležérnost. Přitahoval nejen zvědavce, ale i mnohé módní reportéry, kteří za ním tu a tam přicházeli s otázkami. Ptali se, co si myslí o dané kolekci, a proč se zajímá o oblečení. Chce být taky návrhář, až vyroste? A proč vůbec přijel na Fashion Week?

 „Jsem tu se svým otcem, je to spisovatel a píše o našem výletu na Fashion Week pro GQ,“ odpovídal jim drobný kluk. Abe je nejmladším ze čtyř dětí romanopisce Michaela Chabona (mj. Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye, Židovský policejní klub, Telegraph Avenue). A držitel Pulitzerovy ceny pod názvem My Son, Prince of Fashion pro magazín GQ skutečně napsal spíše povídku než reportáž. Jeho syn tu figuruje téměř jako literární postava – symbol extravagance, touhy po kráse a non konformity líčený ve třetí osobě.

Chlapcovu kuráž vyčnívat z davu datuje Chabon už do raného dětství, kdy „obléknout se“ znamenalo „přestrojit se za superhrdinu“. Mohlo by se zdát, že nejmladší ze čtyř sourozenců má nejtěžší pozici najít si svou charakteristiku, zvláštnost či talent, protože ti starší mu všechno zabrali, ale pro Abea tohle nikdy nebyl problém.

Chabon píše: „Od chvíle, kdy se stal sám sebou, bylo to, co Abea vždycky odlišovalo od sourozenců, spolužáků a vrstevníků, míra komfortu a samozřejmosti, s nimiž se dokázal lišit. Každý z nás chce vyčnívat z davu, ale jen málo z nás má talent a ještě méně žaludek odolat tíze konformity. To byl vždy Abeův vzácný dar: nejen vyčnívat a odolávat, ale ještě tak činit s velkou elegancí.“

GQ Chabon
Autor: gq.com

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Ta žena se usadila na betonové římse čtyři patra nad rušnou Madison Avenue. Byl na ni zvláštní pohled, jak tam sedí v červenočerných kalhotách od pyžama, černé mikině a růžových žabkách. Nohy přehodila přes okraj budovy a nechala je kývat jako nějaké děcko sbírající odvahu skočit do chladné vody.

Život na římse. Tak zní titulek nesmírně delikátního a ožehavého textu Franka Maina, který publikoval Chicago Sun-Times. Média se vždy zdráhají referovat o sebevraždách a Chicago Sun-Times v tomto ohledu nepředstavuje výjimku, zde ji však po dlouhém zvážení šéfredaktora učinila.

Reklama
Reklama

Sebevražda čtyřiačtyřicetileté ženy šokovala mnoho náhodných kolemjdoucích i sousedů ve čtvrti. Bylo krátce po půl šesté ráno, když se usadila na okraji římsy; váhala. První svědek si ji všiml až v půl osmé, další následovali. Mezi nimi i novinář Frank Main, který ji viděl ze svého balkónu, když si dělal kávu a chystal se do práce.

Vše viděl na vlastní oči a nemohl ten pohled dostat z hlavy. Co to bylo za ženu? Proč to udělala? Proč tak veřejně? S těmito otázkami se Main pouští do pátraní, kdo vlastně byla Kendra Smith. A zároveň s tím přináší mrazivý vhled do zákonitostí a statistik sebevražednosti.

Reklama

„Většina kritiků si velmi dobře pamatuje setkání s uměním, které je uvedlo do takého transu, že pod vlivem této extáze či tajemství pocítili nutkání vypořádat se s touto zkušeností prostřednictvím psaní. A většina kritiků si také dokáže snadno vzpomenout na kritické eseje, které je přesvědčily, že tato forma psaní dokáže být stejně vzrušující jako samo umění.“

Kritik, který mě přesvědčil, že kritika může být umění. S tímto názvem napsal Hua Hsu vyznání jinému renomovanému esejistovi a kulturnímu kritikovi Gretu Tateovi. Text vychází u příležitosti vydání druhého sborníku Tateových kritik a esejí nazvaného Flyboy 2.

Greg Tate začal kariéru koncem osmdesátých let v listu Village Voice, aby se v tomto alternativním týdeníku věnoval primárně černé hudbě. Ta příležitost se zrodila z tehdy ještě ne zcela obvyklého přesvědčení, že o afroamerické hudbě by měli čas od času psát autoři, kterým tato komunita není cizí. Tateova erudice ale brzy přesáhla jen referování o jazzu a hip-hopu, v nichž spatřoval a stále propagoval přirozenou návaznost. Brzy se pustil i do analýz literatury, sci-fi a filmů, ale také komunální politiky a policejního násilí.

„To, čemu chtěl Tate vždy porozumět, bylo, jakým způsobem černí lidé myslí - mentálně, emocionálně, fyzicky. A jak tyto způsoby myšlení a bytí ovlivňují jejich umělecké preference,“ charakterizuje Hua Hsu jeho styl, který byl plný odkazů na kulturní i politické dění a v němž se mísily hlasy intelektuálních autorit i lidí z ulice. „Tateova kariéra sloužila jako neustálá připomínka toho, že rozmanitost nespočívá jen v tom, že na společné fotografii pózují lidé různých barev pleti. Rozmanitost spočívá ve způsobech, jakými lidé vidí, cítí, prožívají a navigují se světem.“

https://www.youtube.com/watch?v=-shHZioArqg

 

Reklama