Že se mezi nejodolnější tvory na planetě řadí milimetrový tvor, jemuž se česky říká hravě želvuška či mechové prasátko, už nějakou dobu víme. Jak ukázaly v uplynulých letech vynalézavé pokusy vědců, živočich se čtyřmi páry končetin a kruhovým ústním otvorem, díky němuž připomíná spíše dílo designéra než přírody, totiž přežije prakticky cokoliv: mimořádně nízké i vysoké teploty, velké nadmořské výšky, léta trvající dehydrataci i obrovský tlak. Byť jsou mechová prasátka obvykle k nalezení v kapkách vody třeba právě na mechu, přežila i nedobrovolný výlet do vesmíru.

Jak vysvětlila kolegům z Českého rozhlasu bioložka Barbora Chattová z brněnské Masarykovy univerzity: „Celé tajemství tkví v tom, že se želvušky za nepříznivých podmínek uvedou do takzvané anabiózy, což je stav podobný hibernaci. V tom dokážou přežít téměř cokoli.“

Minulý týden pozoruhodný obraz želvušek ještě doplnil tým japonských vědců o další informaci: poté, co zmapovali její DNA, objevili v něm protein, který želvušky chrání před ničivými následky radiace. Jak dodává list The Washington Post, jde o dosud zcela neznámý protein. Tento objev může mít zásadní dopad i na lidstvo.

Když totiž japonští výzkumníci „zmanipulovali“ lidské buňky tak, aby tento protein produkovaly, a pak je vystavili radioaktivnímu záření, byly takto vybavené buňky o 40 procent méně poškozeny než buňky bez „želvuščího“ proteinu. Jak konkrétně a kdy by lidé mohli tohoto objevu využít, se ovšem teprve dozvíme. Každopádně přibyl další důvod k úžasu nad divy naší planety.

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Poslední zářijové pondělí čeká Američany první debata uchazečů o Bílý dům a bude přelomová v mnoha směrech, zejména ovšem proto, že půjde o první prezidentskou debatu, jíž se zúčastní politička.

Jak upozorňuje v komentáři v listu The New York Times profesorka psychologie z americké Northwestern university Lisa Feldman Barrett, je vysoce pravděpodobné, že reakce a výraz demokratické kandidátky Hillary Clinton budou diváci vnímat jinak než u jejího republikánského konkurenta Donalda Trumpa. Jak totiž vyplynulo z několika studií - přičemž jedna pochází z dílny autorky textu - lidé mají tendenci považovat mužské emoce za výsledek vnějších okolností (tedy, že reagují na situaci, v níž se ocitli), zatímco ty ženské za projev osobnostního nastavení. S nadsázkou řečeno: zatímco muž s tváří zkřivenou zlobou má špatný den, žena s podobnou grimasou je mrcha.

Reklama
Reklama

Toto vnímání má konkrétní dopady na životy žen: podle autorky jsou ženy kupříkladu častěji než muži odmítány na pohotovosti, když si stěžují na bolest na prsou a potíže s dýcháním. Zatímco u mužů berou lékaři tyto obtíže jako projev možného kardiovaskulárního onemocnění (což velmi často skutečně jsou), u žen je přičítají vyhroceným emocím. Právě proto ženy umírají častěji na infarkt než muži.

Tímto rozdílným pohledem na muže a ženy lze podle profesorky Feldman Barrett také vysvětlit fakt, že lidé sice bývalou první dámu, ex-senátorku a bývalou ministryni zahraničí považují za důvěryhodnější a spolehlivější než Donalda Trumpa, ale nemají ji příliš rádi. „Když se chová ,prezidentsky´, tak ji vnímají jako tvrdou a studenou. Naproti tomu když Trump uráží svoje kritiky nebo nadává na imigranty, mnoho lidí jeho zlobu nevysvětluje jeho osobností, ale coby reakci na vnější okolnosti - terorismus či stav ekonomiky,“ píše Lisa Feldman Barrett.

Je nicméně možné, že řada čtenářů tento komentář odmítne jako zaujatý. Den po jeho zveřejnění totiž deník otevřeně podpořil právě Hillary Clinton. Což je sice v souladu s tradicí řady anglosaských médií, ale tentokrát za zcela jiných okolností. Zatímco v normálním volebním roce by list zanalyzoval názory a návrhy obou prezidentských kandidátů v základních otázkách a porovnal je, letos by to prý bylo zbytečné, protože „tohle není normální volební rok“.

Zejména proto, že zatímco jeden z kandidátů má za sebou dlouhá léta ve veřejné službě a nabízí řadou konkrétních a věcných návrhů, ten druhý sice slibuje modré z nebe, ale jinak nevyjevil nic příliš konkrétního o sobě ani o svých plánech. NYT proto považují Donalda Trumpa za nejhoršího prezidentského kandidáta, jakého kdy v moderní americké historii do boje o Bílý dům nasadila některá z mainstreamových stran.

Deník směřuje především na ty voliče, kteří s podporou ex-ministryně zahraničí váhají - ať už proto, že se jim nechce dát hlas demokratické straně, dalšímu člověku s příjmením Clinton nebo proto, že mají pocit, že s ní nepřijde dostatečně velká změna špatně fungujícího politického systému a že je příliš těsnou součástí zavedeného establishmentu.

A byť mají v NYT výhrady k jejím návrhům (třeba k tomu, že se ve stylu „zdroje tu jsou“ příliš nezabývá tím, kde na to všechno vezme peníze), zároveň připomíná kroky, kterých dosáhla jako senátorka (pomohla třeba prosadit dlouhodobou zdravotní péči o lidi, kteří zasahovali během 11. září) či v roli šéfky diplomacie (přes řadu chyb má svůj podíl na zlepšení reputace Spojených států poničené osmi lety Bushovy vlády).

Reklama

Co všechno víte o prvním letu člověka na Měsíc? Pokud se tedy nepočítáte mezi lidi, kteří si vážně myslí, že nám všem lhali a vše vyrobili hollywoodští producenti… Pokud jste na tom stejně jako autorka tohoto textu, nejspíš si jako hybatele této události vybavíte především bílé muže - jak v bílých košilích s brýlemi na nose postávající v řídícím centru a soustředně zírají na obrazovky. A pak samozřejmě tři hlavní hrdiny, astronauty s Neilem Armstrongem v čele.

Obraz je to tak hluboce zakořeněný, že když americká spisovatelka Margot Lee Shetterly oznámila před časem na sociálních sítích, že pracuje na knize o trojici černošských matematiček a inženýrek, bez nichž by se celý podnik neuskutečnil, většina čtenářů si myslela, že jde o fikci. V knize Hidden Figures - byť „hidden“ by bylo možné přeložit jako skryté, v tomto kontextu jde spíše o „neviditelné postavy“ - se přitom věnuje osudům tří skutečných žen: matematičce a fyzičce Katherine Johnson, letecké inženýrce Mary Jackson a matematičce Dorothy Vaughan. Jejich schopnosti byly natolik výjimečné, že měly v NASA přezdívku „lidské počítače“. V projektu měly na starosti výpočet trajektorie letu. Kniha byla nedávno zfilmována a příští rok se chystá do kin.

Za fikci lidé příběh považovali nejen proto, že šlo o ženy, ale také proto, že šlo o ženy černé. A také proto, že o nich prostě nikdy neslyšeli. „Stereotypy jsou velmi mocné,“ řekla autorka on-line magazínu Quartz. Ji samu to překvapilo, protože vyrostla v rodině černošského inženýra-zaměstnance NASA. Černé ženy přitom v NASA pracovaly už od druhé světové války, kdy přestala platit rasová segregace v institucích federálních vlády. A roli hrál také fakt, že tradičně černošské univerzity, třeba Howard university, se nacházely jen pár hodin cesty od výzkumného centra NASA ve Virginii.

Přestože hrály významnou roli, dostávaly nižší plat než jejich bílí kolegové a kolegyně, a čelily rasovým předsudkům i otevřené diskriminaci. Ve filmu je kupříkladu scéna, kdy bílí inženýři považují černou kolegyni za uklízečku.

https://www.youtube.com/watch?v=RK8×Hq6dfAo

Video: Fotograf Zed Nelson se vrátil k lidem, které před takřka dvaceti lety zachytil do své slavné knihy Gun Nation. Znovu je fotil, natáčel a ptal se jich, proč podle nich Američané tak milují zbraně. Tak vznikl následující dokument:

https://www.youtube.com/watch?v=lUpCqBonOFw

Reklama