Grandiózní projekt Evropské unie prochází těžkými časy. Přestože jde o historickou šanci Evropanů na život v bezpečí, svobodě a sousedském míru, útočí na něj a vysmívá se mu na kontinentě kdekdo. Dokonce i značná část Čechů, na které přitom bez unijní spolupráce a pomocné ruky nečeká nic než vegetování v područí agresivního zaostalého impéria, jehož slasti jsme dokonale poznali za desítky let nedávno skončené okupace. „V dramatickém obratu dosavadního směřování po druhé světové válce Evropané jako by ztratili schopnost spolupracovat napříč národy i etnickými skupinami,“ komentuje na serveru euromind tuto podivuhodnou sebevražednou nechuť americký historik z univerzity státu Connectlcut Peter Turchin a zamýšlí se na jejími příčinami i možnými důsledky.

Debata o současné evropské krizi, charakterizované jevy jako brexit či neochota východoevropských členů podílet se společně se západními sousedy na řešení migrační krize, musí podle Turchina začít konstatováním, že přimět lidi ke spolupráci v entitách velkých jako Evropská unie je obtížné. Naše porozumění lidské schopnosti vytvářet obrovská spolupracující společenství desítek a stovek milionů jedinců je zatím v plenkách.

Pro vědce je nemožné tak velké společenské pohyby zkoumat v experimentální podobě, takže musí spoléhat jen na sběr a analýzy historických dat. A tato data říkají především jedno: schopnost lidí tvořit velké kooperující celky je podmíněna historickými událostmi starými stovky a někdy i tisíce let. Zkoumání odkrylo především zásadní a dlouhodobý vliv dávno zaniklých impérií.

Peter Turchin
Peter Turchin • Autor: evolution-institute.org

Je to vlastně pochopitelné, říká Turchin. Úspěšná spolupráce vyžaduje společné hodnoty, společné instituce a sdílenou identitu. To první nám vysvětluje, proč vlastně chceme spolupracovat: jaký je prospěch z toho, co chceme společně vybudovat. Zákony a instituce dávají společnému dílu rámec a pocit identity pak pomáhá překonat překážky stojící spolupráci v cestě (například potlačuje svůdné nutkání vést se jako černý pasažér na úsilí ostatních).

Podle politické ekonomky a nositelky Nobelovy ceny Elinor Ostrom je prvním a základním předpokladem jakékoli společné akce jasné ohraničení skupiny, která ji provádí. Pomíchané hodnoty, instituce a identity často rozloží společný zápal ještě dřív, než může cokoli dokázat. A právě historická zkušenost soužití v jednom státním celku s sebou často nese balík společných hodnot, institucí a stejné identity. Řada kulturních aspektů - včetně těch přímo ovlivňujících kvalitu či vůbec možnost spolupráce - se mění jen pomalu a přetrvávají ještě dlouho poté, co se původní říše rozpadly.

Pro analýzu vlivu dávných impérií na současnost používá Turchin data agentury World Values Survey (WVS), která od roku 1981 mapovala pohledy občanů různých evropských zemí na život a na společnost. Výzkumníci došli k závěru, že veškeré rozdíly se dají v zásadě shrnout do dvou kategorií: za prvé tradiční hodnoty versus osvícensko-racionální pohled a za druhé hodnoty rodu versus hodnota sebevyjádření. Pokud každou zkoumanou zemi zaneseme do grafu tvořeného těmito dvěma osami, dostaneme tzv. Inglehart–Welzelovu kulturní mapu. Turchin to udělal a jednotlivé evropské země se vybarvily do pěti skupin podle následujících říší: franské, habsburské, otomanské, britské a dánsko-švédské čili „nordické“.

Mistr Theodorik: Sv. Karel Veliký
Mistr Theodorik, Sv. Karel Veliký, Národní galerie v Praze

Obzvlášť zajímavá je přitom  franská říše, která dosáhla vrcholu v osmém století za tzv. karolínské renesance pod Karlem Velikým.  Jejím jádrem byly stejné země, které o dvanáct století později v roce 1957 podepsaly zakládající dohodu Evropského hospodářského společenství (Belgie, Francie, Holandsko, Itálie, Lucembursko a Německo). To není náhoda, píše Turchin.

Franská říše a její volný dědic Svatá říše římská byly zárodkem toho, čemu dnes říkáme západní civilizace. I když se po rozpadu Karlova impéria už jednotlivé země nikdy politicky nesjednotily v jeden stát, věděly, že v jistém nadnárodním smyslu patří k sobě. Sjednocovala je stejná (katolická) víra a jeden (latinský) jazyk. A dokonce i pozdější náboženské války reformace byly přes veškerou krutost a krveprolévání pouhou „hádkou v rodině“, která nenarušila vědomí vzájemné totožnosti a společných kořenů. Vědomí tak dobře zúročené později při pokládání základů společné Evropy.

Při pohledu zpět se tak zdá, že příliš rychlé rozšíření z původních  šesti na dnešních 28 členských států přispělo k současným problémům Unie. Jednak je samozřejmé, že se na společném postupu snáze shodne šest státníků než 28, ale hlavně:  rozšíření původního „franského“ jádra přivedlo do Unie občany (a politiky) z různých kultur, odlišných hodnot a různých představ o cílech i způsobech spolupráce.

Peter Turchin: Predicting History from Aarhus Universitet on Vimeo.

Nebylo by tedy pro evropskou integraci lepší, kdyby probíhala vícerychlostním, „skupinovým“ způsobem? Vždyť například skandinávské země stejně už mají vlastní integrační jádro - Severskou radu. Další takovou buňkou je Visegrádská čtyřka sdružující Polsko, Maďarsko, Slovensko a Českou republiku. Možná by Evropa fungovala líp jako spolek takových skupin, ne jako jedno velké těleso závislé na neformálních dohodách svých silnějších členů.

V nedávném článku pro časopis Nature navrhoval Turchin seriózní a empirické zkoumání takových otázek ve světle faktů z historických databází. Teď v textu pro euromind zmiňuje pár ukázkových otázek k přemýšlení. Jaké administrativní  kroky a politické instituce napomáhaly kooperaci ve velkých říších, jako byl Řím, indická Konfederace Maratha nebo Spojené státy americké? Jak se můžeme poučit z osudu habsburského impéria, předešlého (a neúspěšného) "pokusu o Evropskou unii“? Jak důležitý je v soudržnosti velkých skupin pocit společné identity?

“Tvůrci současné politiky mají nepřehlédnutelný zvyk dívat se na současné ekonomické a politické krize jako na něco, co tu ještě nikdy nebylo; což ovšem v důsledku vede k tomu, že jsme nuceni opakovat staré chyby,“ píše Turchin v závěru analýzy. „Pokud se rozhodneme ignorovat historii, měli bychom vědět, že to neznamená, že historie bude ignorovat nás.“

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Buďte opatrní ve svých přáních, neboť se vám můžou vyplnit, zní stará dobrá rada, kterou si teď možná opakují obyvatelé Říma, kteří před třemi měsíci zvolili starostkou tohoto města první ženu v historii.  Virginia Raggi (38) kandidovala za populistické hnutí radikální levice Pět hvězd, jehož šéfem je komik a břitký glosátor Beppe Grillo.

Jak píše v reportáži deník The New York Times, Řím byl vždycky těžko zvládnutelným městem, ale to, co provádí nová starostka, začíná Římanům lézt opravdu na nervy. V horkém létě byly ulice plné odpadků, protože firma na jejich odvoz se topí v dluzích a problémech. Rozmnožily se krysy, které běhaly po chodnících a děti si mezi nimi hrály na hromadách smetí.

Reklama
Reklama

Starostka pověřila svoji poradkyni Paolu Muraro, aby s tím něco udělala, ta vpadla do firmy a žádala od manažerů plán na zvládnutí katastrofální situace. Jak se ale brzy ukázalo, ona poradkyně byla už deset let konzultantkou této firmy a je v této souvislosti vyšetřována za podvody. Starostka Raggi i Beppe Grillo tvrdili, že o vyšetřování nevěděli, pak museli s pravdou ven, že ano.

Starostka Raggi má talent na vyrábění afér: jen několik dnů poté, co ustanovila finančního ředitele, vyšlo najevo, že je pro změnu vyšetřován pro zneužívání pravomocí. Vyšlo také najevo, že šéfce úřadu magistrátu dala astronomický plat. Situace je vyhrocená, Římané nespokojeni a preference hnutí Pěti hvězd klesly o 4 procenta. To vše hraje do karet středolevému premiérovi Matteo Renzimu, pro něhož je Grillo největším soupeřem. „Řím je ukázkou limitů, které hnutí Pět hvězd má,“ říká pro NYT politolog Sergio Fabbrini. „Vítězství v lokálních volbách v Římě se paradoxně ukazuje být pro hnutí porážkou. Dokazují, že nejsou schopni vládnout.“

Grillo svoji starostku brání zuby nehty a říká, že „bouráme systém, který tady fungoval 50 let - a ten systém se teď proti nám sjednotil“. Za problémy města tedy viní starou zkorumpovanou elitu, v čemž má jistě kus pravdy, ale Raggi těmto problémům vydatně pomáhá v jejich bujení. Čas ukáže, zda je to jen přechodný stav a starostka se naučí řídit toto složité město, anebo hory odpadků přesvědčí Italy, že volit populistické strany je přece jen příliš velké riziko.

Parlamentní volby v Rusku vyhrálo s 54 procenty hlasů Jednotné Rusko, jež je de facto stranou prezidenta Vladimira Putina. Nikoho to nepřekvapilo. Putin udělal dost pro to, aby tohoto výsledku dosáhl, například posunul datum voleb z prosince na září, kdy ještě spousta Rusů zejména ze střední třídy tráví víkendy na chatách. Přál si totiž nízkou volební účast, protože tak lze snáze zmanipulovat výsledek (byla nakonec 48 %, o více než 10 % nižší proti těm posledním) .

O tom, že v Rusku jsou volby falšovány, je spousta důkazů. Se zajímavou metodou, jak je odhalit, však přišli tři ruští statistici. Jak píše týdeník The Economist, metoda spočívá v předpokladu, že lidská povaha má sklon zaokrouhlovat čísla. A že tedy ti, kteří na manipulaci voleb dohlížejí, budou mít sklon vytvářet procentuální podíl voličů Putinovy strany (nebo přímo Putina v prezidentských volbách) v násobku pěti či deseti.

A když se podívali na posledních sedm ruských voleb (od roku 2000), zjistili, že od roku 2004 je tento jev skutečně trvale přítomen. Případů, kdy počet voličů registrovaných ve volebních místnostech, kteří dali hlas Putinovi či jeho straně, byl násobkem čísla deset, našli mnohem víc, než by to mělo být v přirozených podmínkách být (statistika má nástroje, jak tuto přirozenost určit). Jak dodává The Economist, manipulace voleb je v Putinově éře dělaná docela ledabyle, když ji takto prozradí statistiky. Teď je jen otázka, zda se Kreml poučil a víkendové volby zfalšoval méně zjevně.

To, že v Rusku nejsou volby svobodné a nikdy vlastně pořádně nebyly, stejně jako tam nikdy nebyla demokracie, jaksi víme. Ale jaké je vlastně Rusko a Putin sám? Benjamin Nathans publikoval v čtrnáctideníku The New York Review of Books dlouhý text o devíti knihách, jež letos vyšly v angličtině o Rusku a Putinovi a pokouší se z nich vytáhnout zásadní názor autorů. Je to fuška, protože jsou dost často různé.

Prezident Putin na tričku v různých velikostech
Prezident Putin na tričku a v různých velikostech • Autor: korespondent.net

Putin je podobně jako bývalý šéf KGB Jurij Andropov (který se stal později nakrátko vládcem Sovětského svazu) hluboce poznamenám zážitkem z revoluce namířené proti Rusku. Andropov byl velvyslancem v Maďarsku, když tam v roce 1956 propukla antikomunistická revoluce a zděšeně sledoval z okna ambasády těla příslušníků tajné služby na kandelábrech. Putin zažil protikomunistickou revoluci v německých Drážďanech jako mladý příslušník KGB a navždy ho to poznamenalo. Děsí se revolucí, které přicházejí znenadání, a je přesvědčen, že je organizuje Západ, aby Rusko rozbil. Tak vidí „barevné“ revoluce v Gruzii nebo na Ukrajině. Putin tedy vlastně nedělá nic jiného, než že se snaží takové revoluci v Rusku zabránit – a nemáme za tím vidět ideologii.

Autor jedné z dalších knih se pokouší vyvrátit rozšířený názor, že každá diktatura se rozpadne v okamžiku, když umožní rozvoj střední třídy. Hlavním důvodem konce Sovětského svazu nebylo nic jiného než právě to, že se postupně naakumulovala moderní střední třída, která chtěla režim reformovat. Avšak Putinova éra však tuto teorii výrazně zpochybňuje: střední třída je tam nebývale silná a bohatá, ale diktaturou to neotřásá. Důvodem je prý to, že v Rusku v podstatě nikdy demokracie nebyla a celé dějiny Ruska se točí kolem autoritářů s kultem osobnosti – od carů přes Stalina až po Putina. A basta.

Skutečný charakter Putinova režimu dokáže pochopit jen ten, kdo dokáže „věřit neuvěřitelnému“, jak píše autor jedné z knih David Satter. V knize opakuje známé důkazy o tom, že Putin se dostal k moci tím, že KGB zinscenovala v roce 1999 výbuchy několika domů, kde zahynulo na tři sta lidí, a obvinila z těchto útoku Čečence. Pak Putin zahájil druhou válku v Čečensku, nastolil tam tvrdý režim k Rusku loajálního Kadyrova a poprvé slavil úspěch u voličů, na jehož vlně se veze dodnes. Satter tvrdí, že ve skutečnosti se odehrály v ruské režii - přímo či nepřímo – i další tragédie jako útoky teroristů na školu v Beslanu či přepadení divadla Dubrovka. Obětí byly stovky včetně dětí. To vše podle Sattera  s úmyslem upevnit režim v rámci „boje proti terorismu“.

Víc autorů se shoduje, že Putin není veden ideologickou mantrou, ale jen posedlostí udržet u moci sebe i diktaturu. To ovšem neznamená, že nepoužívá ideologické nástroje a kromě tvrdé síly také „měkkou sílu“. Tedy ovlivňování politiky v jiných zemích pomocí špionáže a financování populistických stran a politiků – od Donalda Trumpa po Marine le Pen. Otázka je, zda se mu to v dlouhodobém výhledu může dařit. Jeden z autorů se domnívá, že Putin vyhrává bitvy, ale prohrává válku. Například jeho pokus udržet Gruzii a Ukrajinu v ruském orbitu dopadl katastrofálně, ačkoli vyhrál několik „bitev“, když obsadil Abcházii nebo Krym.

To, na čem se většina autorů knih shoduje, je, že Rusko je sice na cestě k úpadku a možná rozpadu, jenže tento proces může trvat hodně dlouho, a proto budeme svědky ještě mnoha ošklivých bitev.

Příští revoluci můžeme očekávat jako vzpouru proti globální nerovnosti, a tedy proti národním státům, které jsou za ni odpovědné, píše v deníku The Guardian lauerát Nobelovy ceny za ekonomiku Robert Shiller. Její roznětkou bude stále vyšší propojenost světa a komunikace napříč státy, setkávaní se lidí z různých kultur a kontinentů v globalizovaném byznysu. Ti všichni si budou stále více uvědomovat, jak nefér je prostý fakt, že někdo se narodí v chudém státě, zatímco jiný má nezaslouženou výhodu relativního bohatství jen díky tomu, že se narodil ve státě bohatém.

Shiller začíná text stručnou přehlídkou revolucí v minulosti a vychází z teorie, že hlavním hybatelem změn je změna myšlení. Taková byla jedna z prvních revolucí v roce 1688 v Británii, kdy poslanci parlamentu omezili práva krále, a zahájili tak světovou revoluci v pojetí spravedlnosti.

Prochází takhle dějinami například k revolučnímu roku 1848 v Evropě, který byl ve skutečnosti povstáním proti omezenému volebnímu právu, jež měli jen majitelé půdy a aristokraté. Od toho momentu až k volebnímu právu žen to trvalo sice přes půl století, ale byl to nezadržitelný vývoj, který pokračoval lidskými právy a bojem za rovnost ras a sexuálních menšin až dodnes. Zásadní ideou těchto revolucí je rostoucí touha po spravedlnosti.

Shiller tvrdí, že teď přichází další fáze, kdy zjevná nespravedlnost „narození se na špatném místě“ bude stále více bít do očí. A lidstvo, stále více propojené díky globalizaci, začne tlačit na národní státy, které si tuto nerovnost hlídají. Jak přesně to však bude vypadat, to už Shiller nepřibližuje.