Od března do Evropy připlouvá velmi málo žadatelů o azyl. EU za tuto dobu oddechu vděčí především dohodě s Tureckem, kterou vyjednala a prosadila kancléřka Merkel. Zůstává však nejisté, zda dohoda přetrvá i letošní říjen. V posledním týdnu se objevily známky její slábnoucí účinnosti – k řeckým břehům připlulo více 1000 migrantů, násobně více než během letních týdnů.

Důvody nejsou zatím úplně jasné. Přispívá k tomu možná nebývale nízká cena za služby převaděčů (500 dolarů místo loňských 1500 dolarů). Ale větší roli nejspíš hraje, že v praxi nefunguje jeden z klíčových bodů turecko-evropské dohody - a mezi syrskými uprchlíky a jinými migranty se to rozkřiklo. Smlouva totiž předpokládá, že každý, kdo dopluje do Řecka, bude tamními úřady vrácen do Turecka, a dostane se na konec seznamu čekatelů na azyl. Místo každého takto vráceného Syřana pak bude jiný Syřan (do naplnění stanoveného limitu) legální a bezpečnou cestou dopraven letadlem do EU, kde dostane azyl.

Má to odradit od pokusu riskovat život na moři. Ovšem řecké úřady s tím související administrativu zatím nezvládají a vrací minimum Syřanů. Deník The New York Times v dnešním vydání cituje syrského uprchlíka Mohammada Ibrahima (44), který se v noci po setkání s novinářkou chystá na plavbu směrem k řeckým ostrovům. „Ta dohoda je platná jen na papíře. V praxi nás zpět do Turecka neposílají, a proto je čas jít.“

Evropsko-turecká dohoda podle mnoha odborníků spěje ke svému konci. Do října chtějí Turci dosáhnout zrušení víz pro své občany při cestách do EU, což byla jejich hlavní motivace k podepsání migrační dohody. EU odmítá víza zrušit, dokud Turecko nezmění své antiteroristické zákony, které neodpovídají evropským právním standardům. Cestu z tohoto patu nyní není vidět.

The New York Times však upozorňují, že evropští diplomaté nyní často navštěvují Ankaru a snaží se tuto pro EU zásadní dohodu udržet. Faktem je, že její krach byl předvídán už několikrát – a zatím vždy a navzdory všem nedokonalostem vydržela. Druhým faktem je, že z dohody zatím profituje hlavně EU a Turecko své závazky plní. Turecká nespokojenost z toho, že výměnou prakticky nic nedostává, ačkoli v zemi žijí skoro čtyři miliony Syřanů, je tak z jejich perspektivy dobře pochopitelná.

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Antropoložka Esra Özyürek, která působí na prestižních univerzitách v Michiganu a v Istanbulu, minulé čtyři roky strávila výzkumem Němců, kteří přestoupili k islámu. Jejich počet není přesně znám, odhady se rozcházejí od dvaceti až ke sto tisícům. Zpravodajský server SpiegelOnline přinesl rozhovor s vědkyní, ze kterého citujeme:

SPIEGEL ONLINE: Odhaduje se, že pětina německých džihádistů jsou konvertité, tedy lidé, kteří nepocházejí z rodin imigrantů a vyrostli v křesťanském prostředí. Mají konvertité větší dispozice k radikalizaci?

Reklama
Reklama

Özyürek: Nemyslím. Počet konvertitů, kteří se přidávají k radikálním skupinám, je celkově dost nízký. A mívají podobné životní příběhy jako většina ostatních radikálů, kteří také pocházejí z rodin, kde se náboženství příliš nepraktikovalo: náhle se stali věřícími a během velmi krátké doby se radikalizovali. Konvertité však zažívají ve společnosti obzvláště hodně odmítaní; jejich rodiny jim nerozumí, často se rozhádají. Nejsou zrovna vítáni ani v řadě muslimských společenství a následná izolace je činí náchylnějšími k radikalizaci.

SPIEGEL ONLINE: Němečtí salafisté, tedy velmi fundamentalistické křídlo islámu, nové muslimy vítají s otevřenou náručí – mluví s nimi německy, modlí se v němčině, dávají zdarma výtisky Koránu, oceňují jejich rozhodnutí.

Özyürek: To je pravda, ti berou konvertity vážně. Konverze totiž není nějaký koníček, je to rozhodnutí, které změní život. Spousta Němců, kteří přestoupí k islámu, to komentuje s dávkou sebeironie: „Jsme přeci Němci, a když něco děláme, tak na 110 procent.“ Chtějí dělat všechno dobře, nechat svůj starý život za sebou.

SPIEGEL ONLINE: Bývají proto konvertité konzervativnějšími muslimy?

Özyürek: Je tomu tak. Mnozí svou víru žijí ortodoxněji, korán a hadísy berou doslovněji; řídí se pravidly pro správné oblékání a každodenními přikázáními mnohem přísněji než většina imigrantů z muslimských zemí. Ženy konvertitky nosí nikáb, který jim zakrývá tvář, častěji než třeba turecké muslimky v Německu.

SPIEGEL ONLINE: Proč?

Özyürek: Také proto, že nechtějí, aby lidé na ulici poznali, že jsou to konvertitky. Reakce na Němce, kteří přestoupili k islámu, jsou mnohdy hrozně negativní včetně poplivání nebo urážení. Stane se to i s nikábem, ale výjimečněji. Konvertitky po přestoupení k islámu zažívají skutečný propad ve společenském postavení.

Reklama

Většina v Evropě vykouřeného hašiše pochází z Maroka, zvláště z tamního pohoří Ríf. The New York Times tento týden přinesly článek o nových trasách, jimiž se droga dostává k evropským kuřákům. Dlouhé roky pašeráci používali policistům dobře známé metody: na rychlých malých člunech ze severu Maroka převáželi zhruba stokilové balíky hašiše směrem ke španělským břehům. V roce 2007 ale španělská policie začala podél pobřeží instalovat kamery, čímž dokázala obchod omezit.

„Evropské oči byli trénované na rozpoznávání malých člunů připlouvajících z jihu, a proto nejdřív nikdo nezpozoroval velké nákladní lodě plující z Maroka směrem na východ,“ popisují další vývoj The New York Times. V Libyi totiž po pádu Muammara Kaddáfího nastal chaos. Pobřežní města ovládly různé ozbrojené milice včetně místní odnože ISIS a drogoví velkoobchodníci tohoto chaosu využili.

V roce 2013 italské námořnictvo objevilo první velkou dopravní loď s nákladem hašiše; bylo ho 15 tun. Následovalo zadržení dalších lodí, někdy velkých jako fotbalové hřiště a určených například k přepravě aut nebo kontejnerů. Mívaly obvykle kapacitu pro převoz tisíců tun zboží, využívali však jen malou část – obvykle převážely kolem dvaceti tun hašiše. Obchodníkům to však přinášelo gigantické zisky, hodnota hašiše na zmíněné první zadržené lodi činila kolem 150 milionů eur. V roce 2014 byla dopadena loď s nákladem hašiše v hodnotě dokonce 420 milionů eur.

Vyšetřovatelé však podle textu The New York Times čelí třem důležitým záhadám:

  1. Vybíraly milice kontrolující libyjská pobřežní města od drogových obchodníků daň? Pokud ano, tak o kolik zbohatla místní pobočka ISIS? V Sýrii a Iráku je zdanění převáženého zboží jedním z hlavních zdrojů příjmů extremistů.
  2. Kam a jak byl hašiš dále pašován z Libye, kde je jeho spotřeba minimální? Některé stopy, jak ukazuje mapa, směřují k pozemní trase přes Egypt, státy Levantu, Turecko, Balkán a dále do Evropy.
  3. Počet chycených lodí s hašišem od minulého roku klesl, letos italští vyšetřovatelé neobjevili ani jedinou. Proč? Jakou novou strategii překupníci používají? Autor menu na nedávné pracovní cestě do západní Afriky o jedné slyšel: z Maroka přes nestabilní sever Mali jezdí karavany kamionů naložených hašišem. Chrání je ozbrojené milice; některé džihádistické, které za každý chráněný kamion dostávají odměnu až 150 tisíc eur. Karavana míří – stejně jako nákladní lodě – do Libye. Je třeba připomenout, že anarchie na severu Mali i v Libyi jsou důsledkem nepodařené humanitární intervence proti Kaddáfímu.

Mapa
Autor: Kroulik, Pavel

Video: Co říká mistr světa ve scrabblu a co mu pomohlo k vítězství:

https://www.youtube.com/watch?v=VZo7r3U_mjA

Reklama