V pondělí se v Číně skončil summit G20, ale soudě podle toho, co o setkání světových lídrů přinesla média, to vypadalo na dosti bezzubé, nicméně líbivé povídání. Musíme „civilizovat kapitalismus“ a brát vážně veřejnou skepsi obyvatel světa k volnému obchodu a globalizaci, shodli se prý státníci na uzavřeném jednání,  píše Financial Times.

„Růst byl příliš dlouho příliš nízký a pro příliš málo lidí,“ prohlásila na závěr summitu šéfka MMF Christine Lagarde. Reportérům FT jeden z delegátů prozradil, že na setkání bylo cítit silné povědomí, že globalizace může nabrat zpětný chod - a že si to účastníci uvědomují pod sílícím tlakem populistů. Jiný zdroj pak FT řekl, že na summitu se mluvilo „mnohem více o lidech a mnohem méně o ekonomice“. Že by přece jen pokrok?

Už před summitem prohlásil Bílý dům, že místo škrcení výdajů nastal čas pro „fiskální politiku“, tedy investice. „Němcům se to možná nebude úplně líbit, ale je stále větší shoda na tom, že na řadě je mnohem větší využití fiskálního prostoru,“ prohlásil poté šéf OECD Ángel Gurría.

 

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Chcete se víc vyznat ve své hlouposti? Abyste alespoň vytušili, že a kdy jste hloupí? Jestli ano, máte šanci. Recept možná existuje a sloupkař listu Financial Times Tim Harford o něm na svém blogu Maskovaný ekonom přináší čerstvou zprávu.

Otvírá ji vzpomínkou na legendárního lupiče McArthura Wheelera, jehož pittsburská policie zatkla v brzkém ránu 20. dubna 1995 za to, že den předtím vyloupil ve městě za bílého dne dvě banky. Jak píše Harford, na rychlém dopadení nebylo vlastně nic zvláštního: pachatel přišel do obou ústavů bez masky, během pracovní doby a přímo pod bezpečnostními kamerami si s pistolí v ruce vynutil na pokladních balík peněz. Wheelera přesto příchod policistů šokoval. „Jak jste mě našli, vždyť jsem se potřel šťávou,“ říkal detektivům nešťastně. Uvěřil totiž tvrzení, že potře-li se člověk citrónovou šťávou, stane se v kamerovém záznamu neviditelný.

Reklama
Reklama

Legendou se Wheeler stal proto, že jeho fatální omyl inspiroval psychology Davida Dunninga a Justina Krugera k pokusu objasnit, jaké máme vlastně povědomí o svých slabých a silných stránkách. Oba vědci předložili skupině univerzitních studentů testy zkoumající jejich dovednosti v různých oblastech – od gramatiky a logiky až po smysl pro humor. Po vyplnění měl každý respondent zvážit, jak si sám podle sebe v daných oblastech stojí oproti ostatním. Umí gramatiku líp, nebo hůř než průměr?  Je víc než jiní schopen rozpoznat dobrý vtip od špatného?

Citronový lupič McArthur Wheeler
Citronový lupič McArthur Wheeler

Naprostá většina studentů si o sobě myslela, že jsou ve všech zkoumaných dovednostech nad průměrem - ale tenhle tzv. Dunning-Krugerův syndrom nelze jednoduše ztotožnit se sebepřeceněním. Studie ukázala, že lidé opravdu zběhlí v testovaných dovednostech mají docela dobré povědomí o tom, jak si stojí na škále od průměru k perfektnosti. Ale „neznalci“ žili ve sladké nevědomosti o skutečném stavu svých vědomostí a schopností. Shrnuto: dobří studenti věděli, že jsou dobří, ale špatní studenti neměli ani potuchy, že jsou špatní.

Jak píše Harford, je snadné se vysmívat lidem, kteří jsou tak hloupí, že ani nevědí, že jsou hloupí. Ale pozor: Dunning-Krugerův syndrom je univerzální. Každý z nás je v něčem ignorant - a když do takové oblasti zabloudíme, může nás tam nevědomost o vlastní hlouposti přepadnout naprosto nepozorovaně. Základní problém je podle Maskovaného ekonoma v tom, že člověk snažící se rozpoznat svoji neschopnost velmi pravděpodobně – a téměř z logiky věci – postrádá nástroje a schopnosti k takové diagnóze. Když moc neumíte gramatiku, jste docela špatně vybaveni k tomu rozpoznat svoji neznalost gramatiky. Když nevíte nic nebo skoro nic o politice, jste na tom bledě, co se týče šancí rozpoznat, jak moc a jak hloupě se možná mýlíte ve svých politických nadějích a soudech.

Dunning-Krugerův syndrom se dá samozřejmě docela snadno léčit: stačí se zeptat na radu někoho, kdo to ví líp, nebo kdo je schopen poskytnout kritickou reflexi. Kdyby se Wheeler takhle někoho zeptal na zneviditelňující schopnosti citrónové šťávy, dal by si zřejmě větší pozor a před příchodem před kamery by si možná radši natáhl masku. Ale aby to mohl udělat, musel by mít pochybnost o svém úsudku v téhle věci. A musel by mít taky schopnost rozpoznat a najít ve svém okolí dostatečně chytrého, důvěryhodného a motivovaného rádce. Což se možná zdá jednoduché, když jde o neviditelnost a o citróny. Ale představíme-li si takovou samoléčbu třeba u pacienta napadeného politickou stupiditou, jsou to docela náročné požadavky. Na speciální problém s radami narážejí také vysoce postavení lidé: bližní z jejich okolí se většinou zrovna nehrnou vyvracet jejich ignoranci.

Dunning-Krugerův efekt

S nejčerstvějším návodem na obranu proti závoji hlouposti, který nám nedovolí nahlédnout naši hloupost, přišel teď ve své nové knize Hlava v oblacích americký spisovatel William Poundstone. Lékem podle něj jsou - banální fakta. Poudstone podle recenze v Maskovaném ekonomu věří, že máme-li dostatečně širokou základnu běžných vědomostí, může nám to pomoci rozpoznat, kdy začínáme slepě klouzat vstříc veřejné demonstraci vlastní idiocie. Pokud totiž víme něco málo o mnoha věcech, máme šanci přichytit sami sebe, jak nenápadně padáme do pasti Dunning-Krugerova syndromu.

Poundstone také na základě svých vlastních průzkumů tvrdí, že existuje spojitost mezi výší příjmu a rozsahem všeobecných znalostí; a že ta spojitost nemá co dělat s výší dosaženého formálního vzdělání. Tady se autor Hlavy v oblacích provokativně staví proti současnému, na Západě velmi silnému vzdělávacímu proudu, který hlásá, že ve věku tabletů a chytrých telefonů je lepší soustředit se na rozvoj kritického myšlení než na memorování záplavy fakt. A podle Harforda dává Poundstoneova provokace smysl: ano, každý jednotlivý fakt může být ověřen, ale jak bez široké základní sumy znalostí víte, s čím začít?

Nedávno skupina psychologů položila stovkám mladých lidí (průměrný věk respondentů byl 20 let) sérii otázek na triviální fakta typu „Která země má jako hlavní město Bagdád?“. Výsledek byl tak špatný, až to badatele šokovalo. Nejenže iráckou metropoli správně odhalila méně než polovina dotázaných, ale u složitějších otázek (například „Kdo napsal Bratry Karamazovy“ nebo „Jaké pohoří odděluje Evropu od Asie“) pohořeli doslova a úplně všichni dotázaní. A to šlo o univerzitní studenty, tedy o lidi s vysokou pravděpodobností chytré a s dobrým středoškolským vzděláním.

„To neznamená, že mladí lidé jsou dnes hloupí. Dnešní mladá generace je nejvzdělanější v historii a její inteligence je vyšší než kdy předtím - aspoň ta měřitelná testy IQ,“ píše Harford. Jde ale o to, že tihle mladí taky strašnou spoustu věcí nevědí, a navíc přesně podle Dunning-Kruger ani nevědí, že je nevědí.  „Nevím, jestli je to problém, ale nejde vyloučit, že to problém být může,“ končí svůj text Harford. „Jedna věc, kterou rozhodně nemůžete zadat do vyhledávače Google, je otázka, co byste si vlastně měli vygooglovat.“

Episode-38-Greg-McKeown-1

Reklama

Už víme, proč jsou Dánové nejšťastnějším národem na světě. Může za to „hygge“. V letošním létě se roztrhl pytel s knihami o tomto fenoménu. Vyšlo jich pět, všechny mají v názvu slovo Hygge a podtitul více méně stejný: dánská cesta k dobrému životu. Co to tedy je „hygge“?

Jak píše deník The Guardian, nelze to přeložit, ale vzdáleně je to odvozeno od anglického „hug“ – obejmout. Princip spočívá ve složitém umění harmonie, kdy se Dánové potkávají – doma i v hospodách – a je jim spolu dobře. Hygge je „ingredience v receptu na dánské štěstí“ a pro cizince je docela těžké ji odhalit nebo sdílet.

„Dosáhnout hygge je docela velká práce,“ říká majitelka kodaňského bistra Agnete. „Musíte o tom přemýšlet a mít na paměti, že hygge je v tomto bistru pro každého.“ Může se ale rychle vytratit jako lusknutím prstu, říká Agnete -  „když například někdo řekne něco špatného, úplně to cítíte, jak mizí.“ Stačí také, když pustíte v bistru muziku, která se hostům nelíbí.

Sociolog Jeppet Trolle Linnet souhlasí. Je mnohem snadnější dosáhnout hygge, když všichni zúčastnění „sdílejí stejné preference anebo nevnášejí do debaty témata, v nichž by mohli nesouhlasit“. Proto se na takových setkáních, jejichž účelem hygge, nemluví o politice.

Česky by možná šlo přeložit hygge jako „pohoda“, ale soudě podle nálady v Česku je na poli štěstí ještě hodně práce. Pro začátek by možná stačilo přečíst si alespoň jednu knihu o hygge.

Rádio Svobodná Evropa přináší fascinující a skvěle zpracovanou fotoreportáž ze Sibiře, v jejíž severní části pokryté zmrzlým perfmafrostem propukla zlatá, nebo spíše mamutí horečka. Do vzdálených končin se vydávají lovci mamutích klů, které mají na čínském trhu obrovskou cenu. Reportáž uvádí příklad dvou lovců, kteří takto vydělali za týden 100 tisíc dolarů – měli štěstí a našli několik mamutích klů (většina lovců však vyjde naprázdno).

Kromě mamutích klů se cení také rohy nosorožců, kteří tady žili před 11 tisíci lety – jeden, který vážil 2,4 kg, prodal šťastný nálezce do Vietnamu za 14 tisíc dolarů. Tam se rozemele na prášek, stane se z něj žádaný lék a hodnota rohu se vyhoupne tak, že kilo prášku stojí tolik, co kilo zlata.

Mamutí kly jsou ukryty podél řeky ve zmrzlé půdě, což je ve skutečnosti tlustá vrstva ledu, do níž lovci hloubí tunely tlakem vody z hasičských hadic napojených na benzínová čerpadla. Odcházejí do tajgy v létě na celé měsíce, žerou je tam mraky komárů, ale to by nebylo to nejhorší.

Problém je, že těchto lovců klů díky astronomickým cenám na čínském trhu dramaticky přibývá a ničí celé oblasti tajgy: bahno z permafrostu se valí do řek bohatých na ryby, které v kalné vodě hynou. Pokuty pro lovce jsou však nízké – pouze 45 dolarů. Je tedy nasnadě, že ničení tajgy bude pokračovat.