Přistěhovalectví ovládlo západní politiku. A jak jsme viděli o víkendu, Německo nakonec nebude o nic víc imunní než jiné země. Strach z přistěhovalců rozhodl o Brexitu, nenávist k přistěhovalcům vysvětluje přinejmenším polovinu úspěchu Donalda Trumpa. A co když strach zvítězí?

Premiérka Velké Británie Theresa Mayprávě odvolala další slib stoupenců Brexitu: australský bodový systém sloužící ke kontrole přistěhovalectví a slibovaný během kampaně se nekoná. Slovy mluvčího Downing Street: “Jednou z příležitostí, jež nám Brexit nabízí, je budoucí možnost kontrolovat množství lidí přicházejících do Británie z EU. O přesném způsobu, jakým bude vláda pohyb státních příslušníků členských zemí EU regulovat, se však teprve rozhodne. Jak ale premiérka již mnohokrát v minulosti prohlásila, bodový systém nebude fungovat a není mezi uvažovanými možnostmi.“

Což musí být pro mnohé z těch, kteří hlasovali pro odchod z EU, podobné překvapení, jako když již pár dní po hlasování zjistili, že si nikdo přesně nevzpomíná, kdo jim slíbil stovky milionů liber proudících místo do Bruselu přímo do britského zdravotnictví.

Brexit (ilustrační foto)
Autor: Milan Jaroš

Tentokrát si ovšem někteří vzpomínají. “Odmítnutí typu migračního systému, pro který tolik stoupenců odchodu z EU hlasovalo, naznačuje seriózní vyklízení pozic,” upozornil Nigel Farage, dříve šéf Strany pro nezávislost Spojeného království (UKIP), dnes aktivní stoupenec Donalda Trumpa. “Jestli si establishment myslí, že na nás s Brexitem ušije boudu, měl by se připravit na volební důsledky,” dodal. Bodový systém byl Faragův plán, ale během kampaně ho podpořil mimo jiné dnešní ministr zahraničí Boris Johnson. Znělo to tak jednoduše - a expertů, kteří měli o fungování australského modelu vždy pochybnosti, měli Britové slovy tehdejšího ministra spravedlnosti Michaela Gova “plné zuby”.

Teď je ale po referendu a experti mají čísla. Ti, které cituje The Guardian, říkají, že australský bodový systém by ve skutečnosti zvýšil počet přistěhovalců do Británie o milión a půl lidí. Systém nezaujatě připisuje žadatelům potřebné body podle předem zvolených kritérií, jako je vzdělání, praxe, obor nebo také věk, takže na první pohled vypadá spravedlivě; ve skutečnosti je to další neosobní mechanismus, v němž státní úředník v roli vševědoucího plánovače předem rozhoduje, koho země potřebuje.

Konkrétní zaměstnavatelé však často vidí situaci jinak, takže i v Austrálii nakonec řada přistěhovalců, jež objektivně nasbírala příslušný počet bodů (vynechme švindlování všeho druhu), skončila nakonec bez práce. Austrálie sama už bodový systém opustila, Farage to ale svým stoupencům zapomněl říct a establishment včetně médií jak známo pouze lže a lže a lže.

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Stálý sloupkař deníku The Wall Street Journal Bret Stephens napsal pěknou poctu historikovi Bernardu Lewisovi a přesně vystihl podstatu dnešní debaty (nejen) o uprchlících. Lewis se nedávno dožil sta let a v roce 2002 napsal, že lidé a národy se v reakci na obtížnou situaci a úpadek dělí do dvou základních táborů. Jeden se ptá “Kdo nám to udělal?” - a druhý “Co jsme udělali špatně?”.

První skupina se vyznačuje sebelítostí, druhá schopností vytáhnout se za vlasy z bryndy.  První se vzdává morální odpovědnosti, druhá se jí dožaduje. První je ztělesněním receptu na ekonomický úpadek a politický rozvrat, druhá naopak úspěchu.

Reklama
Reklama

Sám Lewis rozdělení aplikoval na islámský svět a jeho zvyk svádět vinu za neúspěch na vnější síly, nejlépe proradné imperialisty a ještě prohnanější Židy. Stephens se tímtéž rastrem dívá šířeji - a celý svět se hned rýsuje v přehlednějších konturách. Dnešní Erdoganovo Turecko jasně spadá do škatulky sebelítosti. Stejně tak Si Ťin-Pchingova Čína otočila; a jestliže první reformátorské generace chápaly, že si země na své potíže zadělala prostřednictví maoismu sama, dnes už režim konstantně pátrá po nepřátelích a sabotérech. Zmiňovat v této souvislosti paranoidní putinovské Rusko by bylo nošením dříví do lesa.

brexit03_jaros
Autor: Milan Jaroš

Stephens ale nešetří ani Západ. Brexit je podle něj čistým výsledkem sebeklamu založeného na přesvědčení, že za všechny nejdůležitější britské problémy nějak může byrokratický Brusel. “To je lež. Za vysoké daně, stoupající ceny nemovitostí, průměrné sociální služby a - pokud to tedy považujete za problém - i za přistěhovalectví je odpovědný Westminster,” píše Stephens.

Stejně dává co proto americkému hnutí Na černých životech záleží: podle něj metastázovalo do obrovské lži o Americe jako nenapravitelně rasistické zemi. “Co obrovská černá střední třída? Co politický vzestup černochů, co jejich kulturní vliv? Co vedoucí postavení mnohých černochů v politice, armádě, na univerzitách a v podnikatelské sféře?”

Hlavním cílem jeho posměchu je však “nejnovější americká třída obětí, Trumpovi voliči”. Až se prý jednou na byznysmenovu kandidaturu budou dívat historici, budou “žasnout nad tím, kolik lidí se šikovalo na podporu kandidáta, který s nimi zacházel jako s lúzry. Lúzry ve válce, lúzry v obchodu a imigraci, lúzry ve vztahu k Číně a Mexiku, lúzry, kteří prohrávají s establishmentem a globalisty”.

Trumpovy postoje se liší den ode dne, konstantou je však tvrzení, že Američané jsou jednou velkou třídou obětí. “Bývaly časy, kdy se Američané dívali skrz prsty na lidi, kteří obviňovali všechny ostatní, jen ne sebe. Bývaly doby, kdy republikáni opovrhovali demokraty, kteří se snažili šířit právě takové ublíženecké mýty, kde to jen šlo. Teď to vypadá, že jedním z důležitých důsledků letošních voleb bude zjištění, že i Američané propadli v nesmrtelném Lewisově testu.”

Reklama

Po nedělních volbách se nemůžeme vyhnout Německu. Politický editor týdeníku Die Zeit Jochen Bittnerzajímavě vysvětluje kořeny německé “vítací kultury” (willkommenskultur), která vloni tolik překvapila svět.

Ve skutečnosti prý nejde o hluboce zažitou kulturu, spíše o spontánní projev něčeho, co není snadné pojmenovat. První dny po příchodu běženců vlastně nebyly ani tolik o uprchlících jako o Němcích samých. “Nabídli nám (Němcům) úlevu hned na třech frontách,” píše Bittner. “Úlevu z pocitu bezmoci uprostřed takového množství utrpení na Blízkém východě v okamžiku, kdy se Německo začínalo konečně cítit pohodlně ve svém mocenském postavení v Evropě. Úlevu z tehdejšího pocitu, jenž vycházel z řešení řecké krize - že Němci nemají srdce. A úlevu z historického podezření, že ostatní vnímají Němce jako nebezpečné xenofoby.”

Pocit bezmoci byl vystupňován fotografií tříletého syrského chlapce utonulého v Turecku, která oběhla svět jen o dva dny dřív. Německá veřejnost prý byla zároveň v emocionálním napětí, jež bylo výsledkem vleklých jednání s Řeckem. Němci sice de facto půjčili Řekům miliardy eur, ale dohoda byla kvůli podmínkám líčena jako diktát a Angela Merkel se v řeckých novinách objevovala v nacistické uniformě. “Když běženci dorazili do Mnichova, dostali Němci šanci tento obraz vylepšit. Podívejte se, volaly fotografie, jsme velkorysí! Jsme soucitní. Naše vlastenectví je altruistické.“

Uprchlíci v Německu, Fischen, Bavorsko, 19.11.2015
Uprchlíci v Bavorsku, listopad, 2015 • Autor: Matěj Stránský

A potom je tu na hlubší rovině možnost znovu dokázat, že Německo není nepřítelem svobodného světa; naopak, že se stalo novou mekkou svobody. “Mnozí Němci přijali masový útěk do své země jako dosud nejsilnější důkaz, že se Německo stalo jedním z nejrespektovanějších a nejvstřícnějších míst na zemi. Jakkoliv naivně to může znít, měli jsme pocit, že nás nezavalili uprchlíci, ale naši fanoušci,” píše německý komentátor.

Bittner říká, že se teprve ukáže, zda zvítězí povrchnější nebo hlubší motivy - a to se odrazí v tom, jak dlouho vstřícnost vůči přistěhovalcům vydrží. “Humanitární reflexy nejsou náhražkou požadavků zahraniční politiky; požadavků, které před Německem stojí stále naléhavěji. Další uprchlická krize se již nyní prohlubuje v Africe, a jak německá vítací kultura chladne, další vlna migrantů už nebude přijímána s takovým potleskem. Německo se před rokem změnilo, ale o rok později jeho političtí lídři stále nevysvětlili, jak přesně tohle nové Německo vypadá.”

I v Respektu ještě stále doznívádebata,jestli byl na olympiádě v Riu příliš velký chaos, nebo ne. Autor menu to v Brazílii trochu zná a je spokojený, že Brazilci v Riu nestvořili Disneyland, aby měly světové sportovní špičky a jejich doprovodná show “klid na práci”. Zda se má olympiáda konat ve svobodných, ale nebohatých zemích, je jistě na zvážení MOV a sportovních asociací. Klidně je možné, že tahle sportovní monstrakce může v dnešní podobě úspěšně proběhnout již pouze v superbohaté zemi - nebo v zemi, která příkazem strany a vlády dokáže vytvořit mámivou bublinu.

Jak se to dělá, ukázali opět Číňané na setkání státníků zemí G20.The New York Times hlásí, že z budov přiléhajících ke kongresovému centru se museli dočasně vystěhovat nájemníci. “Vláda využívá všech pák autoritativního systému … aby snížila riziko protestů nebo útoků a sděluje zaměstnancům, aby si vzali dovolenou. Zašli dokonce tak daleko, že zakázali kuchařům, kteří jsou Ujgurové, tedy příslušníky muslimské komunity obviňované z podpory terorismu, aby pracovali v jedné z restaurací ve městě.“

The Guardian popisuje situaci ještě mnohem dramatičtěji. Čínské úřady prý město Chang-čou prakticky vylidnili. Třetinu z šesti milionů obyvatel města “přesvědčili”, aby si vzali v termínu konání schůzky týdenní dovolenou a odcestovali. Továrny zastavily výrobu, disidenti dostali domácí vězení.

https://www.youtube.com/watch?v=RINdoyFgDPE

“Celé čtvrti zůstaly opuštěné, zaměstnanci, kteří dojíždějí, byli vytlačeni z města, když továrny a nádraží musely zavřít ve snaze snížit znečištění vzduchu. Zahraniční novináři se celé dny potloukají zvláštní atmosférou prázdných ulic s nervózními bezpečnostními agenty komunistické strany v patách,” popisuje britský deník a přidává sérii mírně apokalyptických fotografií vymetených dálnic a křižovatek. Snad se světovým státníkům v Číně líbilo.

Po pondělních volbách do legislativní rady Zvláštní správní oblasti Čínské lidové republiky Hongkong je jasné, že stále více obyvatel si přeje větší nezávislost. Ačkoliv většinu tvoří pročínští členové, do parlamentu se dostalo 30 představitelů prodemokratické opozice. Obyvatelé Hongkongu do legislativní rady volí pouze 40 z celkových 70 členů. Zbylých třicet křesel obsazují členové různých zájmových skupin. Ty jsou většinou nakloněny užší spolupráci s Čínou. Aby byla opozice schopna blokovat zákony, potřebovala k tomu minimálně 24 mandátů v legislativní radě.

Bývalé britské teritorium Hongkong spadá od roku 1997 pod čínskou správu. Má vlastní ústavu, která zajišťuje zachování ekonomického a sociálního systému. Čínská vláda však zodpovídá za mezinárodní politiku a ozbrojené síly Hongkongu. Demonstranti z prodemokratických manifestací známých také jako „deštníkové protesty“ z roku 2014 navíc nesouhlasí s přílišným zasahováním Číny do hongkongské samosprávy. Tvrdí, že čínská vláda nedodržuje zásadu Jedna země, dva systémy, která je zakotvena v ústavě a v zemi platila již za britské správy.

Mezi členy demokratické opozice se dostali i někteří vůdci deštníkových protestů, zřejmě nejvýraznějším z nich je třiadvacetiletý Nathan Law z demokratické strany Demosisto. Nechce, aby se Hongkong stal jen dalším čínským městem. „Myslím si, že obyvatelé Hongkongu opravdu chtěli změnu. Mladí lidé v sobě mají smysl pro naléhavosti, když se jedná o budoucnost,“ řekl k výsledkům voleb agentuře Reuters.

Podle zpravodajského webu BBC měly volby rekordní účast. K urnám přišlo 58 procent z necelých 4 milionů voličů. Čína v reakci na výsledky varovala představitele prodemokratických stran před snahami o osamostatnění Hongkongu. Podle BBC může Čína potrestat každého, kdo by se snažil nezávislost prosazovat.

Co zachránil newyorský popelář za 34 let z košů a chodníků. Text a video z magazínu New Yorker. 

Reklama