Jde o mimořádně zranitelnou část uprchlíků – děti a dospívající. A právě pro svoji zranitelnost a zneužitelnost bývají terčem kriminálních gangů či obchodníků s bílým masem. Zatímco v lednu bylo v Německu pohřešováno zhruba pět tisíc dětí a teenagerů (přičemž bezmála 900 bylo mladších třinácti let), nyní je to podle německých úřadů už téměř devět tisíc.

Nevíme přesně, čím je prudký nárůst způsoben. Představitelé německé federální policie nevylučují možnost, že část těchto mladých běženců se prostě „ztratila v systému“: při pohybu zemí se buď neregistrovali u úřadů, nebo se registrovali pod různými jmény.

Z jiných evropských zemí máme nicméně zprávy, že část mladých mužů a žen přicházejících do Evropy za lepším životem padne za oběť kriminálníkům, kteří je zneužívají k prostituci či v obchodu s drogami. Kromě nízkého věku hraje v jejich neprospěch fakt, že se cestou zadlužili a cítí odpovědnost za rodiny, které nechali doma nebo v uprchlických táborech.

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

V dánských školách se odehrává něco výjimečného:děti cíleně cvičí empatii, tedy schopnost vcítit se do emocí a mysli druhých. Školáci ve věku od 6 do 16 let sedí hodinu týdně v místnosti a spolu s učitelem si povídají o svých osobních problémech a také o sporech v jejich kolektivu. Atmosféra je uvolněná. Děti třeba společně připraví koláč -  a jen tak si povídají, poslouchají jeden druhého a vymýšlí možná řešení trablů.

Tyhle „hodiny empatie“ v dánských školách probíhají už od konce 19. Století; povinné se staly zákonem z roku 1993 a prospívají i učitelům. „Učitel má šanci získat zpětnou vazbu, zda se mu opravdu daří vytvořit inkluzívní a harmonické prostředí, v němž se děti rády učí. Třídní kolektiv se takto dál rozvíjí a zlepšuje,“ říká Iben Sandahl, která o dánské výchově napsala knihu. 

Reklama
Reklama

Dánové pravidelně vítězí v mezinárodních průzkumech měřících nejšťastnější lidi na světě a možná k jejich soudržnosti, vzájemné vstřícnosti a následné spokojenosti přispívají i tyto hodiny empatie. Jeden rozsáhlý průzkum z USA přitom ukázal, že schopnost vcítit se do pocitů druhých je u dnešních mladých lidí výrazně nižší než před dvaceti třiceti lety - což může souviset i s nárůstem depresí mezi studenty.  Tyto souvislosti jsou zatím nepotvrzené, potvrzené však je, že empatie není jen vrozený cit, ale schopnost, která se dá cvičit, pěstovat, zlepšovat stejně jako umění matematiky nebo atletické výsledky. Dánové to vědí; inspirují se i české školy?

Když autorka těchto řádků před třemi týdny popisovala program analytika think-tanku Evropské hodnoty Jakuba Jandy, zmiňovala v textu jeho intenzivní spolupráci s šéfem moskevské kanceláře amerického deníku The New York Times na textu o ruské dezinformační strategii v Evropě. Článek, o němž byla tehdy řeč, nyní vyšel - a kromě Jandy cituje řadu dalších expertů z několika evropských zemí, kteří se šířením zcela vymyšlených či minimálně zmanipulovaných informací zabývají.

Podle NYT dnes Rusko nemá zejména ekonomickou sílu na to, aby protivníky v NATO konfrontovalo přímo, přestože na Krymu či v Sýrii svoji modernizovanou a posílenou armádu předvádí. Na jiných frontách však místo konvenčních zbraní používá v boji informace. „Cílem je narušit soudržnost členských států NATO, posílit sváry v jejich domácí politice a oslabit opozici vůči Rusku,“ shrnuje text. A ačkoliv tyto metody používal i Sovětský svaz během studené války, dnes je Rusové využívají jednak v mnohem větším objemu (díky internetu) a také sofistikovaněji.

Česko text zmiňuje v souvislosti se zhruba čtyřiceti dezinformačními weby, které zde působí, a průzkumem zadaným právě Evropskými hodnotami, v němž jedenapadesát procent dotázaných uvedlo, že vnímá negativně roli Spojených států v Evropě a pouze třetina respondentů vidí pozitivně roli Evropské unie. Z šetření rovněž vyplynulo, že část lidí skutečně věří dezinformacím šířeným weby, které se tváří jako seriózní média, ale mají neprůhledné vlastnické i redakční pozadí a skrytou politickou agendu.

Ne všude ovšem dezinformační weby bodují. NYT zmiňují, že několik skandinávských mutací agentury Sputnik se nechytilo a po méně než roce kvůli mizivému zájmu čtenářů „zavřely krám“.

Už od prvního pohledu a „poslechu“ bylo jasné, že se páteční modlitba v této kodaňské mešitě bude v mnoha ohledech od běžných ceremonií lišit. Už jen tím, že k modlitbě věřící nesvolával mužský hlas, jak je zvykem v muslimském světě, ale hlas ženský. Jak informuje britský deník The Guardian, nezvyklostí bylo víc i na pohled: před vstupem do modlitebny nějaká žena kojila své dítě, jiné se zdravily polibkem na tvář a objetím, v dohledu nebyl jediný muž.

Minulý pátek začala v dánské metropoli oficiálně fungovat první „ženská“ mešita ve Skandinávii (imámky fungují v Číně nebo v Jižní Africe, v USA vznikla ženská mešita loni, v Evropě proběhlo pár pokusů v Británii). Muslimkám je obvykle doporučováno modlit se doma či obecně v ústraní.

V mešitách, kam ženy vůbec pustí, musí chodit bočním vchodem. P prostory pro ně vyhrazené bývají stísněné a symbolicky i reálně stranou hlavního dění - tady naopak patří „hlavní scéna“ právě jim. A pouze jim, muži zatím nemají kvůli obavě z kontroverzí, které by to mohlo přinést, do prostoru v centru Kodaně nacházejícím se nad provozovnou fast-foodu přístup.

Mešitu nazvanou Mariam vedou dvě „imámky“: Sherin Khankan a Saliha Marie Fetteh, které mají velmi ambiciózní plány. Kromě provozování svatostánku chtějí poukazovat na „patriarchální interpretace“ Koránu, přetrvávající „patriarchální struktury“ církevních institucí (nejen islámu), poskytnout prostor pro svatby, ale i rozvody a otevřít debatu o moderní podobě muslimské víry.

Jak přesně chce některých těchto cílů dosáhnout, tou už Sherin Khankan, dcera syrského muslima a finské křesťanky, příliš do detailu nevysvětluje. Nebo se jí na to neptaly britské, ani dánské noviny. Sama nicméně přiznává, že její snahy už vyvolaly nesouhlas u jejích přátel a rodiny i u některých dánských náboženských skupin.

Video: První dron dostal povolení ke vzletu v autsralském národním parku Uluru – Kata Tjuta.