Předák britské opozice Jeremy Corbyn se zařadil po bok amerického prezidentského kandidáta Donalda Trumpa, když odmítl potvrdit, že by v případě ohrožení jako hlava státu dodržel závazky NATO a pomohl napadené členské zemi. Corbyn čelí vnitrostranické revoltě a musí obhajovat pozici předsedy strany, ale všeobecně se má za to, že předsedou labouristů zůstane. Otázka na závazky NATO padla během jedné z předvolebních debat.

Ve skutečnosti tedy padla opakovaně. Corbyna se v Birminghamu ptali, zda by dodržel princip NATO o kolektivní obraně, kdy je útok na jednoho člena NATO považován za útok na všechny členské země. Vůdce labouristů opakovaně odpovídal, že by “se snažil vyhnout tomu, aby (Británie) byla vojensky angažována tak, že by budoval demokratické vztahy”. Dále hovořil o nutnosti pěstovat diplomacii s Ruskem. Když naléhání neustávalo, Corbyn vysvětloval, že nechce jít do války. “Ve skutečnosti chci vybudovat svět, v němž nemusíme válčit, v němž to není potřeba. To je dosažitelné.”

Corbynova odpověď není pro jeho stoupence žádné velké překvapení. Corbyn je předsedou koalice Stop the War ustavené deset dní po teroristických útocích na New York a Washington, s cílem zabránit nespravedlivým válkám. Je odpůrcem jaderných zbraní a stoupencem jednostranného jaderného odzbrojení Británie. Jeho postoj k NATO je dobře patrný na tomto záznamu demonstrace z roku 2014, kde tehdy ještě řadový labouristický poslanec Corbyn řeční proti Severoatlantické alianci. Z projevu se dozvíme, že NATO může za vznik Varšavské smlouvy a že je to ve své podstatě organizace určená k zajištění výdělku mocných výrobců zbraní.

Candidiate for Labour leader Jeremy Corbyn announces environmental policies
Trochu Syriza, trochu strejda. (Jeremy Corbyn během vítězného tažení v Británii) • Autor: Profimedia.cz

Corbynovo odmítnutí solidarity s členskými zeměmi aliance byla silná káva pro kde koho včetně deníku The Guardian. Její pravidelný komentátor Simon Jankins v textu s názvem Corbynovo odmítnutí NATO už zachází příliš daleko píše, že sice lídrovi labouristů tleskal za jeho odmítání jaderných zbraní, ale “to, co Corbyn prohlásil nyní, už implikuje, že se  chce stáhnout z NATO”. Na solidaritě členských zemí přitom stojí celý smysl existence Severoatlantické organizace: “Nejasné řeči o lepším světě jsou jedna věc. Ten chceme všichni, ale NATO je vojenská organizace. A její členové musí dodržovat slovo.“

The Telegraph už si vůbec nebere servítky: “Po celou kariéru Jeremyho Corbyna jsme věděli, že nesnáší Západ a miluje Rusko. Před Ruskou federací dával přednost Sovětskému svazu, a ne proto, že by snad neměl rád Putinův autoritářský antidemokratický režim, ale proto, že SSSR byl skutečně existujícím socialismem. Nevěděli jsme však, že Corbyn nesnáší i Británii."

Deník poukazuje, že Corbyn v podstatě roztrhal na kusy historický závazek labouristické strany k NATO a srovnal krok s pojetím zahraniční politiky, jak ji předvádí Donald Trump. “Hrůza, kterou většina Britů musí cítit při představě Trumpova prezidentství, je nyní stejná jako ta, kterou musí cítit při výhledu na - jakkoliv mizivou - možnost Corbynova premiérování.”

Doufejme, že Corbyn i Trump mají v tuto chvíli k moci daleko: Trump ztrácí na Hillary Clinton průměrně 6%, labouristé na konzervativce hřejivých 12%.

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Fotka podobná té titulní vyvolala minulý týden docela rozruch. Je z Ria de Janeiro a ukazuje ženy zahalené z náboženských důvodů, jak se bez větších obtíží mísí s cariocas (tak si obyvatelé Ria říkají), kteří naopak vystavování jistých částí těla považují celkem za normu.

V božském a pestrobarevném Riu vládne kolem podobných průniků různých světů celkem klid, v některých francouzských městech by se ale něco takového stát nemohlo. Nebo mohlo? Série městských vyhlášek tam v posledních týdnech začaly výslovně zakazovat burkini, tedy cudné koupací oblečky pro cudné muslimky, nikoliv křesťanské hábity bohabojných jeptišek.

Reklama
Reklama

Burkini vznikly v Austrálii, když byla potřeba zapojit do ostrahy pláží příslušníky etnických menšin. Předobrazem je obyčejný běžně rozšířený úbor z neoprenu, jaký používají vyznavači různých vodních sportů – surfeři či windsurfeři. Když se podíváte na obrázek z katalogu, je hned jasné, že burkini = neopren + sukýnka k zakrytí pozadí. Na divočejších evropských plážích, kde to fouká a do pobřeží buší studené oceánské vlny, v bikinách běhá málokdo.

Burkini
Autor: Giorgio Montersino/Wikimedia Commons (CC BY-SA 2.0)

Přidáním sukýnek a závojíčků sice původní vybavení ostřílených surferů poněkud změnilo původní funkci, ale Aheda Zanetti, žena, která stála za jejich vznikem, hájí oblečky s tím, že otevírají muslimkám cestu na pláž, a tudíž k hlubší integraci do společnosti. Francouzi to vidí opačně a argumentují tím, že oděv odkazuje k pojetí ženy coby "nečisté” bytosti podřízené muži.

Debata je v každém případě složitá: jak ukazuje reportáž serveru The Daily Beast, Italové například pro opatření svých sousedů velké pochopení nemají. Tamní ministr vnitra Angelino Alfano, sám prý žádný velký fanoušek přistěhovalectví z neevropských zemí, prohlásil, že podle jeho názoru dělají Francouzi chybu. “Francouzský model integrace ostatně příliš dobře nefunguje,” rýpnul si.

Možná proto, že Italové jsou zvyklí na jeptišky. “Máme je tady na pláži pořád,” vysvětluje ve zmíněné reportáži barista z přímořského městečka hodinu jízdy od Říma. “Chodí ve svých hábitech do vody a pak posedávají na dekách jako všichni ostatní. Kdo by se staral, co mají na sobě? V čem je vlastně problém?”

Kdyby Italové od moře vykázali veškeré náboženské symboly, vyhnali by pravděpodobně více hluboce věřících křesťanek než muslimek. A kdyby zakázali výhradně a pouze burkini, jak to zatím dělají Francouzi, není vlastně úplně jasné, jak by to zdůvodnili, a jestli by prostě nevypadali jako rasističtí pitomci.

“Představit si, že žena, která (v burkini) vstupuje do vody, to dělá proto, aby spáchala teroristický čin, je obtížné. Myslím spíše na naše jeptišky nebo na ženy z venkova, které si dodnes zakrývají vlasy,” komentoval situaci italský biskup Nunzio Galantino.

Diskuze odkazuje k něčemu hlubšímu a neodehrává se zdaleka jen ve Francii. Ve Spojených státech se v červnu řešilo podobné “drama” - když veřejný plavecký bazén v Brooklynu vymezil kvůli tradičně vysokému počtu ortodoxní židovské populace ve čtvrti čtyřikrát týdně plavání pouze pro ženy. V New Yorku to skončilo plichtou: počet hodin vyhrazených pouze ženám byl omezen, ale akce v této formě běží dál.

The Daily Beast
Autor: The Daily Beast

Reklama

Gideon Rachman z deníku Financial Times je zjevně rád, že jeremy Corbyn i Donald Trump mají do Bílého domu, potažmo Downing Street daleko. Zároveň ovšem upozorňuje, že ve Spojených státech i Velké Británii kvůli jejich nástupu vlastně přestala fungovat opozice a s ní i běžné zákonitosti demokratické politiky.

“Krize republikánské i labouristické strany jsou si překvapivě podobné. V obou případech se lídr vynořil z okraje politického spektra a odvedl stranu jiným, radikálním směrem. Nástup Donalda Trumpa a Jeremyho Corbyna hrozí zničit šanci na volební úspěch obou stran - a zasévá rozkol a ideologický zmatek, který bude trvat ještě dlouho do budoucna,” píše.

Důsledkem je, že v Británii se rozhoduje o způsobu odchodu z EU, ale labouristé k tomu nemají co říci. Vláda Theresy May si vysloužila nálepku kompetentního vedení - to je ovšem především důsledkem toho, že jí labouristé nechtějí nebo nejsou schopni do ničeho mluvit.

“Kompetentní opozice by už teď upozorňovala na vnitřní boje o kompetence mezi ministerstvy vyjednávajícími Brexit. Bušila by do premiérky kvůli tomu, že není schopna formulovat priority v klíčových otázkách, jako je například rozpor mezi omezením přistěhovalectví a přístupem na volný trh. Vláda Theresy May přitom nemá představu, jak se s problémy vyrovnat. Prosté opakování věty  ‘Brexit znamená Brexit’ není strategie,” stěžuje si Rachman.

Ve Spojených státech je situace prý ještě horší. Tam si Trump opozici představuje tak, že šíří jakékoliv konspirační teorie, na něž narazí na Facebooku. Obama si nerušeně vládne, mnohé problémy přitom podle Rachmana v klidu “hnisají” - od pokračující katastrofy v Sýrii po americkou ekonomiku závislou na extrémně uvolněné monetární politice.

Rachman tak dochází k názoru, že bez ohledu na to, že se tahle politická garnitura snad nikdy nedostane ke skutečné moci, už jen její existence odkazuje k tomu, že britská a americká demokracie jsou skutečně nemocné.

Republikánskému kandidátovi Donaldu Trumpovi teče do bot do té míry, že nejen podruhé vyměnil vedení kampaně, ale začíná přepisovat základní body svého svérázného populismu. Úplně na začátku, před sérií různých nečekaných výroků a prohlášení, stálo tvrzení, že prezident Trump vybuduje na jižní hranici Spojených států “krásnou zeď” a že ze země deportuje všechny přistěhovalce, kteří v ní pobývají nelegálně. Tento druhý bod programu se teď začíná otřásat v základech. Nová manažerka Trumpovy kampaně Kellyanne Conway prohlašuje, že o “plánech na deportaci se teprve bude rozhodovat”.

To musí být pro podnikatelovy stoupence překvapením. Tvrdil totiž, že na rozdíl od zkorumpovaného politického establishmentu bude v úřadu jednat rozhodně a rázně. Teď ale vše nasvědčuje tomu, že jeho tým už chápe, jak nutně potřebuje ke zvratu v kampani hlasy hispánců a menšin vůbec. Trump se sešel s novým týmem hispánských poradců a po něm prohlásil, že rozhodně ze svých slibů neustupuje, že ale potřebuje “férový plán”. Těžko říct, co to znamená.

Ve Spojených státech je něco mezi 11 a 12 miliony nelegálních migrantů. Pokud by je někdo chtěl skutečně masově a plošně deportovat, dostane se velmi rychle do zásadních logistických problémů. Americké zákony každému z nich zaručují nezávislé přezkoumání jejich případu, což v praxi znamená 11 - 12 milionů individuálních soudních procesů. Trump - nebo kdokoliv jiný s podobným úmyslem - tedy čelí nutnosti buď hodit za hlavu americké zákony, nebo vládnout dlouhá desetiletí.

I tady doufejme, že ani k jednomu nedostane Trump příležitost a že jeho stále zjevnější otočka je příliš průhledná. Navíc není jasné, jak budou na změkčování jeho postojů reagovat skalní příznivci. Jak píše BBC, “jeho pozice ve věci nelegálních přistěhovalců byla ústředním bodem jeho tvrzení, že američtí pracující byli vážně zasaženi ekonomickou politikou globalizovaných elit, kterým více záleží na vlastních ziscích než na pracovních místech pro Američany”. Na druhé straně, Trumpova kampaň se v posledních týdnech propadala do té míry, že newyorský podnikatel prostě může začít hrát vabank.

The New Yorker se ještě vrací k nedávno odtajněným materiálům americké vlády popisujícím vztah USA k argentinské vojenské juntě v době diktatury v letech 1978 - 1986.  Respekt se o nich zmiňoval již v menu předminulý týden.

Z uvolněných materiálů jasně vyplývá, že představitelé Bílého domu a ministerstva zahraničí “si byli intimně vědomi krvavé povahy vojenského režimu v Argentině a že někteří z nich byli zděšeni z toho, co vědí”. Pohoršen ovšem nebyl Henry Kissinger, který tehdy ve vládě Geralda Forda zastával post ministra zahraničí a poradce národní bezpečnosti. Kissinger byl dva dny po převratu upozorněn na to, že v Argentině poteče krev a že junta si velmi tvrdě vyšlápne nejen proti levicovým teroristům, ale také proti levicovým politikům, odborářům a dalším stoupencům opozice. Podle uvolněných záznamů odpověděl, že vojáci “budou potřebovat trochu podpory … protože já je skutečně podpořit chci. Nechci, aby měli pocit, že je Spojené státy zastrašují“.

Přečtěte si recenzi Kissingerovy knihy v novém Respektu: Cynický mírotvorce

The New Yorker se proto domnívá, že materiály líčí bývalého amerického ministra téměř jako spolupachatele válečných zločinů spáchaných latinskoamerickými vojenskými režimy. Kissinger bezprostředně po převratu zaslal generálům slova podpory a prosadil americkou vojenskou pomoc. Při osobním setkání s argentinským ministrem zahraničí o dva měsíce později podle záznamu rozhovoru pronesl: “Jsme si vědomi, že procházíte obtížným obdobím. Žijeme ve zvláštní době, kdy se politické, zločinné a teroristické aktivity prolínají, aniž by je bylo možné jasně rozlišit. Chápeme, že musíte nastolit svou autoritu…. Jestli jsou věci, které je potřeba udělat, měli byste je udělat rychle.“

Argentinská junta pak dokázala během osmi let umučit a popravit třicet tisíc lidí. Studená válka se jistě odehrávala v jiném kontextu, na všechno nelze brát stejný metr jako dnes. Týdeníku jde ale spíše o to, zda jsme schopni sebereflexe. Barack Obama v Argentině prohlásil, že “když demokratické země nedokážou dostát ideálům, které zastávají, musí mít odvahu si to přiznat”.  Právě odtajnění materiálů je takovým pokusem o upřímný pohled do zrcadla.

57_kissinger_R34_2016
Henry kissinger: Uspořádání světa. Státní zájmy, konflikty a mocenská rovnováha

Komentář vyjmenovává řadu drsných amerických mužů, kteří mají dějinné máslo na hlavě - od generála Shermana až po Donalda Rumsfelda. Speciálně se věnuje bývalému ministrovi obrany Robertu McNamarovi, který měl na povel vedení války ve Vietnamu. McNamara podle dokumentaristy Errola Morrise prožil závěr života pronásledován výčitkami svědomí, napsal o tom dokonce knihu. Ve stejnou dobu novinář Stephen Talbot zpovídal Kissingera a zmínil se před ním, že nedávno hovořil právě s McNamarou. Kissinger se prý rozplakal -  “jenže to nebyly skutečné slzy. Kissinger se vysmíval. Bú, bú, parodoval a třel si pěstmi oči. Pořád se buší do hrudi, pořád ty pocity viny, že?“

Komentář se ostatně jmenuje Má Henry Kissinger vůbec nějaké svědomí? Autor Jon Lee Anderson dochází k negativnímu závěru - třeba na rozdíl od zmíněného ministra obrany, k němuž dějiny nebudou shovívavé.

Co naučil Američany o relativitě měřítek ve vesmíru legendární dokument Power of Ten:

https://www.youtube.com/watch?v=0fKBhvDjuy0

Reklama