čtvrtek 18. 8. 2016

Čtvrteční menu je ze Sahary, konkrétně z Mauritánie, kde váš dnešní “kuchař” strávil několik dní. Reportáž z Mbery, největšího uprchlického tábora na Sahaře, si můžete přečíst v aktuálním tištěném Respektu. Tady je pár dalších postřehů o této málo známé pouštní zemi na západě Afriky.

Mauritanie
Autor: Google Maps

Na rozloze téměř tak velké jako Francie a Španělsko dohromady žijí v Mauritánii pouhé čtyři miliony obyvatel. Podle sčítání lidu čtvrtina (a podle neoficiálních dat skoro polovina) z nich bydlí v hlavním městě Nuakšott, které bylo do roku 1958 malou bezvýznamnou rybářskou vesnicí. Až koncem 50. let padlo rozhodnutí, že se tahle vese během pár let promění v hlavní město nezávislého státu vzniklého po rozpadu francouzské koloniální říše.

Nuakšott byl naplánován pro 15 tisíc obyvatel. Kvůli suchům sem ale v sedmdesátých letech přišly desítky tisíc nových obyvatel z vnitrozemí a začala dodnes trvající vlna urbanizace. Pro návštěvníka nejatraktivnějším místem je rybí trh a přístav.

rybarsky trh vevnitr

rybarsky trh venku

Na úzkých dřevěných člunech se rybáři vpodvečer vrací z moře s úlovkem. Pracují tu hlavně migranti ze Senegalu, tedy ze sousední, hospodářsky vyspělejší země s rybářskou tradicí. Mauritánci, kteří se do Nouakšottu přestěhovali vnitrozemí, mají nomádské kořeny a o práci na moři příliš zájem nemají. Mimochodem, řada rybářů má na hlavě vlněnou čepici české výroby, tzv. zmijovku. Z důvodu, který „kuchař“ dnešního menu nezná, je zvláště v Senegalu velmi oblíbená. Mluvčí jejího výrobce, firmy Tonak, mi při nedávném rozhovoru řekla, že se většina v Česku ušitých zmijovek vyváží právě do západní Afriky

rybari se vraci z more

rybarske lode

Ryby se z přístavu rozvážejí v autech, která dokazují výdrž techniky z poloviny minulého století.  Tady je malá ukázka:

auta na odvoz ryb

Nuakšott má dvě zvláště významné stavby; a obě toho o Mauritánii hodně říkají. Tou první je Saúdská mešita, která - jak už název naznačuje - byla postavena z peněz ze Saúdské Arábie a výrazně se svou architekturou liší od typických západoafrických mešit. Zdejší imámové vyznávají fundamentalistický výklad islámu, který je v Saúdské Arábii státním náboženstvím.

V Mauritánii i pod vlivem dalších investic z bohatých arabských států tento směr sílí - na úkor v  západní Africe tradičně mnohem uvolněnějšího výkladu islámu. Starší Mauritánci v rozhovorech vyprávějí, jak v posledních dvaceti letech přibyl počet zahalených žen v ulicích a jak z taxíků mizí muzika Boba Marleyho či Jamese Browna a postupně ji nahrazuje zpěv koránu. Společnost se posouvá směrem ke konzervativnějšímu islámu.

saudska mesita

Druhou výraznou stavbou je ambasáda Francie, bývalé koloniální mocnosti, která Mauritánii fakticky založila, narýsovala její hranice - a i po konci kolonialismu má na zdejší dění značný vliv. Ambasáda připomíná pevnost. Kolem budovy jsou dvě řady zdí, na vnější z nich visí ostnaté dráty, před vnější zdí stojí řada masivních květináčů, která má zabránit aby do ní auto naložené výbušninami mohlo narazit. Pracovníci velvyslanectví mají z bezpečnostních důvodů zakázáno volně po městě chodit. Po setmění se silnice vedoucí kolem ambasády pro auta uzavírá, na obou koncích ji hlídají bezpečnostní síly. Chodci projít smějí a na cestu jim svítí zdaleka nejsilnější noční osvětlení v celé zemi.

Hned naproti ambasádě je mimochodem areál zastoupení Evropské unie. Už charakter opevnění dává najevo, že chce EU být mít pověst jemnější mocnosti -  nad ochrannou zdí je také ostnatý drát, je však zakrytý kvetoucími popínavými rostlinami. Že by metafora současné Evropy a jejího vztahu k Africe?

Zmíněná chybějící historie je jedním z důvodů, proč si návštěvník z procházek Nuakšottu neodnáší mnoho dojmů. Upoutají hlavně silnice: zácpy, všudypřítomný pouštní písek na okrajích vozovky a neskutečné množství starých mercedesů. Nuakšott působí jako hřbitov velkých mercedesů z 80. a 90. let, které tu prorezavělé a otlučené zdolávají své poslední kilometry.

mercedes

ve vedlejsich ulicich nouakchotu

ulice nuakšottu

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Společně se dvěma evropskými novináři jsme v rámci studijní cesty z hlavního města přeletěli na odlehlý východ Mauritánie. Letadlo provozované OSN nás přeneslo do Bassikounou, které leží poblíž jednoho z nejpodivnějších míst v atlasech světa. Vodorovná, podle pravítka narýsovaná hraniční přímka mezi Mali a Mauritánií se kousek odsud láme do pravého úhlu a pokračuje rovně směrem na sever. Zde je na ukázku jediná budova na letišti v Bassikounou.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Reklama
Reklama

Let trval tři hodiny, s jedním mezipřistáním na dotankování. Už tak silné vedro se na této zastávce dále stupňuje; v Bassikounou - vcelku typickém saharském městečku - se pak teplota pohybuje mezi 45 a 50 stupni. Nejzajímavější je zkušenost z horka kolem sedmé večerní, kdy už se slunce jen pohupuje na obzoru.

Ze země sálá žár a máte pocit, jako byste stáli vedle velkého táboráku – jen chybí oheň a před teplem není kam se skrýt. V unimobuňkách v areálu OSN, kde přespáváme, prozatím není možné se vysprchovat. Kontejnery s vodou jsou rozžhavené, ze sprchy teče vařící voda; snesitelně teplá je večer kolem jedenácté a studené osvěžení je možné až ráno.

bassikounou1

bassikounou2

Reportáž z největšího uprchlického tábora na Sahaře tedy najdete v aktuálním tištěném vydání. Z tábora Mbera ale aspoň jeden zajímavý detail. Žije zde například hlavní hrdinka a další dva herci z celovečerního filmu Timbuktu od mauritánského režiséra Abderrahmana Sissaka, který byl vloni nominován na Oscara.

https://www.youtube.com/watch?v=CspcDYQ-SiY

Film vlastně vypráví o příčinách toho, proč zdejší uprchlíci museli opustit domov. Válka na severu Mali - která v roce 2012 začala vyhlášením nezávislosti Tuaregů, národa nomádů s jinou kulturou, jazykem a světlejší barvou kůže, než má většina obyvatel Mali – se zvrtla. Moc převzali islamistické milice (včetně saharské větve Al Káidy ) s bojovníky z řady arabských zemí, s nimiž si někteří Tuaregové smluvili „pakt s ďáblem“. Následovala francouzská vojenská intervence, vyslání afrických mírových jednotek. Dodnes na většině území severního Mali trvá chaos a bezvládí.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

„Obsah filmu se mi líbil, to jo,“ říká při náhodném setkání v uprchlickém táboře Cheick Ag Emakni (22), který ve filmu Timbuktu hrál řidiče šéfa teroristické milice. „Ale v mém životě se nic nezměnilo - až na to, že jsem svou tvář viděl v televizi. Na žádné jeho zahraniční uvedení jsem se nepodíval, režisér se mi už nikdy neozval a domů do Mali se bojím vrátit. Třeba islamisté ten film viděli a myslí si, že jsem je svou rolí zesměšňoval.“ Jeho otec se do rodného města v Mali z uprchlického tábora vrátil. Některá místa v severním Mali jsou bezpečnější, na jiných je násilí tak časté, že v nich klidný život není možný; v dalších je situace na hraně. Zde několik snímků z tábora; je na nich jeden z místních lídrů či pneuservis.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Reklama

Sever země jsem při své cestě do Mauretánie bohužel nenavštívil. Našel jsem tedy pro vás aspoň texty a spektakulární fotogalerie.  Ta první je z cesty vlakem, který převáží železnou rudu (hlavní exportní artikl Mauritánie) ze saharských dolů do přístavu Nouadhibou. Souprava je tři kilometry dlouhá - a prý jde o jeden z nejdelších dopravních vlaků na světě.

Po cestě na ni nasedají lidé cestující za prací z pouštních vesnic do přístavního města. Svezli se i někteří Evropané, kteří dalším dobrodruhům například radí cestovat s plaveckými či lyžařskými brýlemi, které zrak uchrání před pískem či kousky rudy. Jízda trvá 14 hodin a vede podél hranice Mauritánie a Západní Sahary. Jejich vyprávění a fotogalerii z dobrodružné cesty najdete v Daily Mail a  The Washington Post.

Sahara Express: Riding On The World's Longest Cargo Train
Nejdelším dopravním vlakem na světě • Autor: Barcroft Media, Profimedia

Vlak míří do Nouadhibou, kde leží další výjimečné místo. U břehů rezaví asi tři stovky odložených oceánských lodí. Jde buď o staré lodě, které mauritánští loďaři koupili z vyspělejších zemí a užívali je do poslední možné chvíle - a pak uplatili místní úředníky a naposledy zakotvili na zdejším hřbitově (který podle některých statistik rovněž drží světové prvenství).

Anebo je jejich majitelé prodali mauritánským podnikatelům - a smyslem prodeje bylo zbavit se jich laciněji než platit oficiální sešrotování. Paradoxně tyto hromady rzi, které by mohly být dobrou scenérií pro příští díl Šíleného Maxe, místním prospívají: trupy lodí se staly umělými korálovými útesy a zvýšily množství ryb v okolních vodách. Rozebírání vraků a prodej cenných kovů čí součástek je pro chudé lidi zdrojem aspoň malého příjmu. K tomu několik fotek a dobrý vysvětlující text.

Temné téma, které je v souvislosti s Mauritánií v zahraničních médiích nejčastěji popisované, je otroctví. To sice Mauritánie jako poslední země světa v roce 1981 zakázala a od roku 2007 je i trestné - v praxi však přetrvává i ve 21. století.

Vláda to popírá, ale podle některých lidsko-právních organizací žije 10 procent obyvatel černé pleti v nesvobodě a závislosti; jejich majitelé hovoří arabsky a mají světlejší pleť. Systém je stovky let starý, patřil k transsaharskému obchodu, kdy arabští nomádi přepadali africké vesnice na jihu od Sahary a brali s sebou obyvatele do otroctví. Dobrý shrnující text o tom napsal Guardian.

https://www.youtube.com/watch?v=5yQlOPD8mNo

Zároveň přicházejí i dobré zprávy o výrazném poklesu počtu mauritánských otroků. Příběh předního bojovníka za svobodu otroků předloni vyšel v nejlepším americkém týdeníku The New Yorker.

Věřím, že čtenáře s dobrodružnější povahou tyhle snímky zlákaly k cestě do Mauritánie. Nicméně upozorňuji, že je třeba sledovat bezpečnostní situaci. Rozlehlou plochu této země nemohou státní složky uhlídat a džihádisté zde v minulosti zabíjeli a unášeli.

Reklama