Ruský prezident Vladimir Putin je opět žhavým tématem kremlologů, a to nejen kvůli vyhrůžkám Ukrajině, kterou obvinil z útoku na Krym. Koncem července totiž udělal velkou rošádu a vyměnil významné figury ve svém aparátu. Společným rysem těchto výměn je, že se zbavuje lidí ze svého nejbližšího okruhu a dosazuje na jejich místa nižší šarže z řad věrných úředníků.

Nedávno tak Sergeje Ivanova, jednoho z nejdůležitějších Putinových blízkých, vystřídal na čele prezidentské administrativy jeho zástupce Anton Vaino, jež byl považován za bezvýznamného aparátčíka, který měl na starosti pouze protokol. Další styčný bod je ten, že noví Putinovi sluhové pocházejí téměř výhradně z tajných služeb a jeho osobní ochranky, která dnes ovšem čítá armádu o síle 400 tisíc mužů.

Jedním ze znalců Kremlu je Mark Galeotti. Na webu evropského think tanku ECFR zveřejnil hojně citovaný text, v němž hledá podobnosti mezi současným Putinem a carem Nikolajem I. (Mikulášem I.) , který Rusku vládl v letech 1825–55. Podobně jako Putin byl nejdříve jen služebníkem státu, protože nárok na trůn měli jeho dva starší bratři.

Stal se vojákem (Putin byl agentem KGB), kde se naučil ctít hierarchii. Když se stal carem, proslul tvrdostí -  a byť uznával potřebu reforem, z obav před liberalizací režimu, bez níž se stát reformovat nedá, od nich ustoupil (podobně jako Putin). Zavedl ideologickou formuli sestávající ze tří slov: ortodoxie, autokracie a nacionalismus. Putin tuto ideologii velmi přesně kopíruje.

Ale to, čím dnes Putin nejvíce připomíná Nikolaje, je způsob vládnutí. Nikolaj byl znechucen zkorumpovanými elitami, jež ho obklopovaly, a rozhodl se je vyměnit za poslušné sluhy, které našel převážně v armádě (61 % jeho ministrů byli předtím admirálové či generálové). Putin dělá dnes to samé. Podobně jako Nikolaj také pobývá stále častěji ve své přepychové rezidenci Odincevo a do Kremlu dochází stále méně.

Mikuláš I.
Franz Krüger: Mikuláš I. • Autor: Archiv

Galeotti uznává, že historické paralely nemusí sedět úplně přesně, nicméně i částečná platnost by nás měla zneklidnit. Nikolaj totiž proslul riskantními dobyvačnými válkami (včetně války na Krymu) a zmíněnou  neochotou provádět nevyhnutné reformy. Až jeho nástupce Alexander II. musel pak dohánět, co zanedbal. Car Nikolaj zemřel na trůnu, což nemusí být Putinův případ, nicméně jeho nástupce to bude mít velmi těžké, uzavírá Galeotti.

Na téma Putina, který se stále více uchyluje do samoty a zbavuje se svých přátel, napsal analýzu také Brian Whitmore z Rádia Svobodná Evropa. A  podobně tvrdí, že v první fázi vládl Putin s kruhem svých přátel, kde byl spíše jako první mezi rovnými, jenže místo „prince vládnoucího se svitou je dnes carem, který vládne pomocí sluhů“. Popisuje, jak Putin postupně odstavil téměř všechny blízké, kteří žijí v nejistotě, zda nesáhne také na jejich ohromný majetek, ne-li život. Podle Whitmorea Putin porušil pravidlo týmového vládnutí, jež v Rusku platilo od Stalinovy smrti. Jaký bude důsledek této strategie, se prý ukáže brzy.

A k Putinovi ještě jeden zajímavý text od Ivana Krasteva psaný pro New York Times ( tady je možné si jej přečíst ve slovenském překladu).  Krastev vyčítá svým kolegům komentátorům a analytikům na Západě, že si z Putina udělali zloducha odpovědného za všechno špatné, co se na Západě děje. Tato paranoia je podle něj nebezpečná, protože za naprostou většinu problémů na Západě si můžeme sami a Putin je využívá, jeho vliv je však mnohem menší, než si myslíme. „Pokud překonáme paranoiu z Putina, uděláme první pozitivní krok k podkopání destabilizujícího ruského vlivu na mezinárodní politiku,“ píše v závěru Ivan Krastev.

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Spousta ředitelů, manažerů i zaměstnanců touží zavést do svého života rovnováhu mezi pracovním a volným časem. Najít si v týdnu dostatek času na rodinu nebo sám na sebe a zároveň excelovat v práci je však často dost stresující. Abychom se s tím vyrovnali, zkouší řada z nás už léta nastavovat jasné hranice. Určujeme si, kdy budeme a kdy nebudeme kontrolovat emaily, kdy je čas vypnout telefon a kdy bychom si měli, nebo naopak neměli odnášet práci domů.

Určitě je to někdy šikovná věc. Ale podle nových výzkumů může být právě potřeba jasně určit hranice tím, co v člověku vyvolává pocit zoufalství a stresu. Možná, že kdybychom místo stavění hrází zkusili oba břehy propojit, bylo by to pro náš osobní pocit i pracovní výkon mnohem lepší.

Reklama
Reklama

K pochopení toho návrhu slouží koncept nazývaný „proměna kognitivní pozice“. Když jste v práci (v roli zaměstnance) a zároveň myslíte na své děti (role rodiče) nebo partnery, zažíváte právě tuto kognitivní proměnu.  Často jsou tyto přechody jednoduché a dají se zvládnout bez problémů. Ale čím víc jsou role od sebe oddělené, tím větší a víc vyčerpávající přechod zažíváme. A právě v práci může být zrovna tohle zdrojem stresu. Když se vám během ranní porady zatoulají myšlenky domů, přecházíte z pracovní kolejnice na domácí. A i když je to jen na pár chvil, může to ovlivnit či narušit soustředění, které potřebujete pro pracovní roli. To samé platí doma: zahnat myšlenky na zítřejší náročnou schůzku, které vklouzly do hlavy během rodinné večeře, chce často nemalé úsilí.

Porada

Snaha vyhnout se těmto vyčerpávajícím nárazům dvou světů přinesla zmíněnou ideu hranic mezi pracovním a osobním žitím.  Jenže teď, jak už to bývá, přicházejí společenští vědci dvou amerických univerzit (Ball State a Saint Louis) s tezí, že je to možná úplně naopak. Nikoli hranice, ale právě jejich zbourání a propojenost obou světů je dlouho hledaný nástroj ke zvládnutí proměny poznávacích pozic a k udržení energie. Magazín Human Relations nedávno publikoval výzkum mezi více než 600 zaměstnanci ze středostavovských dvoupříjmových rodin. Jehož autoři se soustředili především na konflikty, během kterých respondenti měli myšlenky spojené, nebo naopak nespojené s pracovními úkoly.

A vyšlo najevo, že lidé s děravějšími hranicemi mezi soukromým a pracovním žitím sice zažívali častější proměny rolí, ale zároveň je v celku hladce zvládali. Naopak ti, kteří se snažili udržet jasný odstup mezi světy, museli ke zvládnutí proměn vynaložit mnohem větší úsilí - a tím se snížil jejich výkon na obou polích. Zdá se tedy, že častější přechody z jedné role do druhé umožňují lidem osvojit si strategie, jak to zvládat s větší lehkostí.

Může to být tím, že když má člověk život a práci víc propojené, nedělá mu takové problémy nechat si třeba na schůzi „soukromé“ myšlenky jen tak proběhnout hlavou a pak je zase opustit s vědomím, že se k nim zakrátko může snadno vrátit. Nebo to taky samozřejmě může být tak, že časté střídání rolí člověka prostě učí se s tím lépe vyrovnávat.

„V dlouhodobé perspektivě je pro firmu lepší, když dovolí zaměstnancům, aby se občas v myšlenkách zatoulali mimo zdi kanceláře, nebo aby si udělali pár soukromých telefonních hovorů, než aby si vynucovala jasnou a neměnnou pracovně-privátní hranici,“ píší každopádně výzkumníci ve studii. Mezi jejich závěry je i pobídka, aby se šéfové nebáli využít výhod pružných pracovních svazků - od flexibilní pracovní doby po občasnou práci doma. „Kdo nechá osobní život občas proniknout do pracovních teritorií, je dlouhodobě výkonnější,“ říká studie.

Reklama

Aby ani dnešek nebyl bez sportu, vrátíme se k vítězství Usaina Bolta na 100 metrů. Článek ve Financial Times klade otázku, proč jsou jamajští sprinteři tak dobří, že atleti pocházející z tohoto malého národa (2,7 milionu obyvatel ) zdatně konkurují i těm americkým. Podle FT je za jejich úspěchy státní podpora atletiky a propracovaný systém vyhledávání talentů, ale také genetika.

Jamajčané jsou obdařeni mnohem vyšším výskytem genu, který je odpovědný za explozivní reakce a vyšší schopnost srdce pumpovat kyslík do svalů. Tento gen se na Jamajce vyskytuje častěji než u západních Afričanů (proslulých běžců), o Evropanech ani nemluvě.

Experti se více méně shodují, že Bolt nedopuje a k  vítězstvím mu stačí jeho nesmírný talent a tvrdý trénink. Ve čtvrtek se na dvoustovce potká s dalším fenomenálním běžcem, Jihoafričanem Wayde van Niekerkem, který zaběhl v Riu na čtyřstovce světový rekord (43,03) a je jediným atletem, který dokáže zaběhnout tři tratě ve výjimečných časech: 100 metrů pod 10 vteřin, 200 metrů pod 20 vteřin a 400 metrů pod 44 vteřin. Bolt se však nebojí: „Nemůže mě porazit, nemějte obavy,“ řekl novinářům.

Reklama