Ve stínu bídné detektivky

Mocně propagovaná a na zdejší poměry velmi nákladná detektivka Ve stínu odehrávající se v 50. letech je především dokladem toho, jak moc si české publikum přeje dobrou žánrovou zábavu - a je ochotné za ni označit cokoli, co se jen vzdáleně blíží západním standardům.

Soudě dle nepřípadně nadšených recenzí a mnoha diváckých ohlasů na Československé filmové databázi, povedl se režiséru Davidu Ondříčkovi buď rovnou majstrštyk, nebo přinejmenším „něco, zač se vůbec nemusíme stydět“. První názor je snadno zpochybnitelný výčtem řady chyb, nesmyslů a klišé; druhý názor je zase trochu zoufalým chytáním se stébla trávy. Pravda je pouze to, že Ve stínu je mimořádně rozporuplný film.

Ivan Trojan coby policejní kapitán Hakl zjišťuje, že několik propojených loupeží má úplně jiného pachatele, než chce Státní bezpečnost. Ta touží zinscenovat politický proces se členy židovské obce, aby se pozornost veřejnosti soustředila na „vnitřního nepřítele“ a bylo možné tvrdit, že krach plánovaného hospodářství a měnová reforma mají jiné viníky než komunistickou vládu. Haklův boj s mnohohlavou hydrou StB nemůže skončit dobře, přesto jde policista proti zdi.

Díky atmosféře a profesionálním hereckým výkonům se snímku daří vyvolávat ve finále dojetí, což nelze nijak popřít a není to třeba ironizovat. Dojetí ovšem není zrovna emoce, která by patřila k detektivnímu žánru; rozhodně netvoří jeho cíl a pointu. Ve stínu ustavičně překračuje žánrové hranice (k melodramatu i politickému manifestu), ačkoli žánr detektivky u něj má být hlavním lákadlem.

Zvláštní nevyrovnanost snímku pramení z toho, že u něj jdou odděleně hodnotit zhruba tři roviny, přičemž v každé je jinak úspěšný či neúspěšný. V rovině filmařského řemesla se naplňuje sen téměř každého režiséra „natočit si dobovku“. Kdo by si nechtěl udělat záběr Václavského náměstí, po němž jede historická tramvaj? Ve skutečnosti se sice na Václaváku netočilo, ale i v tom je trik, umět to zakamuflovat. A co na tom, že styl Ve stínu napodobuje až mnohem pozdější filmy (podle Ondříčkova vyznání Blade Runnera či Sedm) a rozhodně ne klasickou éru filmů noir, tedy detektivek drsné školy, která začínala v pozdních 30. letech a končila právě půlkou 50. let.

Většinové publikum podobné nuance nerozeznává a bohatě mu stačí, když je na plátně přítomna hra světla a stínu, případně se obraz zatavuje do vyšisovaných barev. Ve stínu svou inscenační pečlivostí snese v českém kontextu srovnání snad jen se

Třemi sezónami v pekle

od Tomáše Mašína; i s tím rizikem, že se pod reklamně dokonalou fasádou ukrývá prázdno. Zde nejde ovšem o mladické pozérství, a navíc pozérsky zachycené jako v případě

Tří sezón

, ale prostě o vizuální nápodobu, jež nemá v českém filmu tradici kromě bizarních záležitostí jako třeba

Znamení kotvy

z roku 1947) Mnohem více než o režisérský-vizionářský film jde tedy o film producentský, kde jde o to sehnat ty správné lokace a rekvizity.

Mnohem problematičtěji se jeví rovina vypravěčská-scenáristická. Za rozpadlý výsledek může i to, že Marek Epstein a jeho dva spolupracovníci přepisovali scénář údajně sedmnáctkrát a při tomto procesu se asi ztratilo hodně záchytných informací. Děj se posouvá dopředu pomocí náhod a oslích můstků a jako celek nedává vůbec žádný smysl, jakmile si začneme klást otázky, proč by se věci měly dít zrovna takto.

Zločinci nechávají stopy, kde budou loupit, hloupě napsané na krabičkách od zápalek. Podezřelí lidé odhalují svá tajemství u osvětleného okna, aby je každý dobře viděl, a snímek chvílemi připomíná jakýsi pavlačový orloj. StB složitě vyrábí falešné důkazy, i když u soudu žádné předkládat nemusí a vše stojí na vynucených doznáních. Vrcholem všeho je, že jako korunní svědek má StB a KSČ sloužil bývalý esesák, který osm let seděl v ruském lágru; jaká je asi jeho věrohodnost?

Čestného vyšetřovatele Hakla je navíc možné v průběhu x-krát zlikvidovat nebo prostě odstavit od případu. Hakl opět objeví zásadní důkaz čistou náhodou, když mu dojdou sirky: sáhne pro zapalovač do odloženého kabátu kolegy a zjistí, že je zrádce. A údajný důkaz, který by měl zastavit inscenovaný proces, je tak slabý, že by si s tím soudruzi opravdu nemuseli dělat vrásky. Atd., atd…

I kdyby cokoli z toho byli tvůrci schopni vysvětlit v rozhovoru, ve filmu nejsou žádné záchytné body, indicie ani spojováky. A do kina nechodíte s brožurkou, která vám - jako u opery - vysvětlí, o čem to má být. Jako detektivka je zkrátka Ve stínu velmi bídná záležitost bez napětí, logiky a čehokoli překvapivého. Připočtěte si k tomu klišé, jako když detektivovi na tvář musí skrz trámy ze stropu spadnout kapka krve, a jste opravdu ve fantazijně chudém světě. Film účinkuje na emocionální úrovni, ale na rovině logiky a skládání důkazů vůbec.

Poslední samostatnou rovinu tvoří ideologie. Ačkoli se film tváří jako detektivka (které jsou v zásadě apolitické, byť i toto lze trochu zpochybnit), zápletka se točí kolem konkrétních politických událostí, které nejsou dobově zaměnitelné. Snímek přitom zůstává u toho, co lze označit za bezpečný a naivní antikomunismus, který v roce 2012 brojí proti něčemu, co nehrozí. Čekáme snad nové znárodňování, měnovou reformu, politické procesy a diktaturu proletariátu?

A jak by vůbec mohlo podobné připomínání temné historie rezonovat v době, když se ze strašení procesy 50. let stal nevkusný a téměř povinný prvek v obhajobě kdejakého korupčníka. Česko se dodnes v politickém a veřejném životě potýká se stopami normalizace, ale s relikty 50. let nikoli. Nač tedy vytahovat takovou veteš; respektive, kdo se z ní má poučit a jak?

Ústředním důvodem této neúčinnosti je nicméně hlavně to, že film nejen zjednodušuje 50. léta, ale především vytváří nepravděpodobného hrdinu. Tomuto tématu se věnuje článek v novém čísle tištěného Respektu, takže zde jen hlavní námitka. Těžko věřit tomu, že by vyšetřovatel Hakl mohl být v roce 1953 stále u policie, nebýt komunista a nevyznávat „správnou politickou linii“.

Na tiskové konferenci filmu na přímý dotaz od režiséra zaznělo: „Když jsem si nastudoval tu dobu, tak mi přišlo, že v tu dobu byla obrovská pravděpodobnost, že policista bude zároveň komunistou. Ale Ivan (Trojan) to odmítl. Dlouho jsme se o tom bavili a dospěli jsme k názoru, že bude lepší, když komunistou nebude, protože ten film je striktně antikomunistický. Stejně jako jeho tvůrci.“

Přiznat se otevřeně k takovému deformování a hledání zoufalých uliček je docela výjimečné; skoro i hodno uznání. Požitek z filmu, který měl s něčím účtovat a poskytovat reflexi, to ale nezlepší.