Se smrtí Michala Kolesy přišel český internet o svou nevinnost

Zprávu o náhlém úmrtí 29letého Michala Kolesy z Rakovníku přinesly i zpravodajské servery iHned.cz a Blesk.cz. Hlavní reakcí na ni bývá „Kdo je, sakra, Michal Kolesa, že si vysloužil nekrolog?“. Ptají se mě na to i v práci kolegové, kteří se věnují příliš zásadním problémům lidstva.

Odpovědí nemůže být pouze napostování megadlouhého odkazu na Exotopedii, v níž se vyjímal jako jeden z nejvýstavnějších exemplářů. (Upozorňujeme, že jde o čtení na dlouhé podzimní večery.) Znát Michala Kolesu znamenalo být sžitý s každodenností českého internetu poslední dekády -  tj. vidět nejen jeho oficiální obsah, ale i obsah marginální, jenž se tvoří v diskusích pod články, online chatech nebo blogosféře.

Totální outsider

Michal Kolesa byl fenomén natolik spojený s internetovým prostředím, že jeho podstatu těžko vysvětlíte někomu, kdo internet používá čistě utilitárně pro práci, hledání informací či nakupování. Teprve ve chvíli, kdy si internet chápete nikoli jako nástroj na zlepšení, ale zhoršení komunikace, doceníte význam Michala Kolesy – invalidního důchodce s mnoha osobnostními poruchami, který dokázal obtěžovat svými dotazy a komentáři téměř 24 hodin denně a sedm dní v týdnu na desítkách internetových stránek, a zároveň se nechat vytáčet a manipulovat od desítek jiných lidí, kteří si pro kontakt s ním vymysleli určitý nový jazyk.

Příznakem nové éry, v níž žijeme, není jen nástup velkých mediálních hvězd (ty tu máme od zlatých dob Hollywoodu 30. let), ale často právě pochybných talentů, nebo dokonce pouze lidí, kteří se náhodou vyskytují v nějakých reality show (cca od 90. let). Nyní se pozornost soustřeďuje i na ty nejslabší z nás; totální outsidery, kteří by za normálních okolností ani příliš nechodili z domu.

Internet jim ale dal šanci se bizarně, zmatečně a neužitečně realizovat, získávat „followery“ (anglický výraz je lepší než český následovník) a vzbuzovat v ostatních lidech jednak pocity nadřazenosti až výsměch („nejsem na tom až tak špatně jako tenhle úchyl“), jednak jistý druh kreativity (na internetu najdete neobyčejné množství fotomontáží, vtipů a diskusí na Michalovu počest) a jednak soucit.

Ve stručnosti základní diagnóza: Michal Kolesa žil se svou despotickou alkoholickou matkou a epileptickým psem Danečkem-Nefritovým šperkem v malém špinavém bytě v Rakovníku, kde nebylo zvykem se moc sprchovat ani splachovat záchod a jedly se především potraviny ve slevě.

Kolesa nedokázal vycházet s živými lidmi – byl vyloženě fascinující svou nelidskostí, strojovostí a necivilizovaností, kterou zároveň kombinoval s rigidním lpěním na pravidlech, předpisech a zákonech. Plnění pravidel pak nerecipročně vyžadoval od ostatních, ačkoli sám většinu pravidel lidského soužití nebyl schopen naplňovat.

Nyní se pozornost soustřeďuje i na ty nejslabší z nás; totální outsidery, kteří by za normálních okolností ani příliš nechodili z domu.

Jako vystudovaný elektrotechnik miloval technické nákresy a návody a rád se učil zacházet s různými počítačovými aplikacemi (legendární je především jeho používání vodoznaku na fotografiích). Nezajímal se o kulturu ani politiku, vztahy s ostatními lidskými bytostmi ho míjely a veškerý reálný kontakt si suploval jen virtuálně přes internet. Žil plně uzavřen ve svém autistickém světě (autismus zde neslouží jako medicínská diagnóza, ale spíše metafora). Do ryze strojového prostředí vplouvaly pouze ženy, přesněji plavající ženy v bazénu nejlépe nasnímané vodotěsným fotoaparátem přímo pod hladinou.

V jistém smyslu byl Michal Kolesa kombinací „šmíráckého“ a „šupáckého“ fotografa Miroslava Tichého a geniálního vědce Sheldona Coopera ze seriálu Big Bang Theory - ovšem s tím rozdílem, že ve skutečnosti nikdy nic pořádného nenafotil, protože se panicky bál vody, a nikdy nic nevymyslel, protože mu ke všemu stačily jen základní návody, příručky a slovníky, s jejichž výkladem často zápolil.

V Michalu Kolesovi se koncentrovala veškerá bída lidské existence našeho pozdního přetechnizovaného věku; v jistém smyslu je i dobře, že si svou ubohost kvůli zploštělým emocím zřejmě naplno neuvědomoval. I když možná právě jeho náhlý odchod předjímaný krátkým odpojením od internetu a vymazáním profilu na Facebooku může naznačovat poslední záblesk sebereflexe. Nalezen byl doma v bytě, kde utrpěl fatální krvácení do mozku zaviněné neznámou příčinou.

Ulita ontologického bezpečí

Otázka z úvodu „kdo byl, sakra, Michal Kolesa, že si zasluhuje nekrology“ však zůstává, protože po něm nezůstalo žádné dílo a odkaz, ale jen efemérní záznamy na smetišti digitální sítě. Postoje k Michalu Kolesovi, jehož na internetu sledovaly tisíce lidí, měly několik fází.

V Michalu Kolesovi se koncentrovala veškerá bída lidské existence našeho pozdního přetechnizovaného věku.

Jednak překvapení nad tím, že opravdu někdo takový existuje, postupnou závislost na sledování diskusí, v nichž účinkoval (k tomu čtení blogů, prohlížení fotek a videí), jednak participaci v oněch diskusích a podněcování Michala k další aktivitě, a konečně soucit. Pro zkušené „kolesology“ bylo citově těžké sledovat, jak přibývají další a další zlomyslní lidé, kteří Michala provokovali a využívali jeho neschopnost rozpoznávat ironii, případně s ním hráli sadomasochistické verbální hry, neboť Kolesovi jistým způsobem dělalo dobře být ponižovaný.

Znechucení, odpor a prvotní nepochopení se mohlo přelévat v hluboký údiv nad nesamozřejmostí lidské existence a společenských pravidel, která sám Michal rozbíjel dětsky naivními a zároveň precizně formulovanými dotazy. Jak napsal na Facebooku publicista Michal Kašpárek: „Proč mi bude Kolesa tak chybět? V době, kdy i ti ´nekorektní´ jsou vlastně absolutně korektní a od hospodských povalečů až po novináře skoro všichni říkají skoro pořád jen to, co podle nich chtějí ostatní slyšet, se tenhle kluk totálně vymykal. Dokázal to rozstřelit. Stačilo mu dvacet sekund vaší pozornosti na to, aby vás dostal z ulity ontologického bezpečí; zpátky vás nemusela vrátit ani četba oblíbeného zpravodajského webu, jaká to byla prda do hlavy.“

„Na co je v mateřské školce potřeba sprcha?“ - „Servíruje se polévka jen před hlavním chodem k obědu nebo i před slavnostnější večeří?“ - „Proč má Dan II. tmavší žlutější moč než Dan I. a výkaly žluté a měkkčí konzistence? Granule jsou stejné!“ - „Je nebezpečné si v bufetu přisednout ke stolu, kde obědvají policisté, abych neskončil v cele předběžného zadržení?“ - „Když budu čekat dámskou návštěvu, jak mám navodit situaci, aby si sama vzala mop a vysavač a vygruntovala mi?“ - „Co má v náplni práce ředitel Úřadu práce?“ (Doporučujeme proklikat.)

Michal Kolesa zkrátka nikdy neplaval s proudem. Bez Kolesy už český internet nikdy nebude jako dřív. Přišel o svou nevinnost, respektive teď už v této džungli pornografie a ilegálně sdílených dat nezůstal nikdo tak bezelstný a bezbranný. Přese všechnu svou úchylnost, otravnost či občasnou nechtěnou nechutnost nebyl Michal Kolesa egomaniak, nebezpečný blázen nebo vulgární agresor. Naopak, vystupoval vždy s až komickou přeslušnělostí. Ze všech jeho příspěvků čiší především obrovská touha s někým komunikovat a nebýt sám.

Oč víc lidi záměrně i nezáměrně provokoval, oč více lidí ho sledovalo a „mělo v přátelích“, o to byl osamělejší a izolovanější.

Zvláště v posledním roce to měl těžké, když mu umřela matka i pes. Součástí jeho životní tragédie ale bylo to, že skutečný kontakt nebyl schopný navázat a bál si kohokoli pustit k tělu. Oč víc lidi záměrně i nezáměrně provokoval, oč více lidí ho sledovalo a „mělo v přátelích“, o to byl osamělejší a izolovanější. (Plavající) ženy ho okouzlovaly, ale nedovedl si ani pořádně představit, že by nějakou oslovil, byť jen na souši.

Od dětství vylučovaný ze společnosti, odmítaný, vysmívaný, ponižovaný, vždy příliš divný a jiný. Je možné, že mu dělalo trochu dobře být středem pozornosti na internetu - a je zřejmé, že mnoha jiným lidem dělalo dobře ho trochu pozlobit, nebo mu naopak způsobit dětinskou radost a trochu v něm posílit falešný pocit důležitosti. Sám se sblížit nedovedl, ostatní lidi ale zájem o něj sbližoval.

Troufám si tvrdit, že i v těch největších cynicích Kolesa rozechvíval jindy nepřiznávaný strach z výsměchu, a proto se ho také výsměchem pokoušeli marně krýt. V konfrontaci s ním v sobě člověk odhalil vlastní slabost. Při veškerých pochybách, zda Michal Kolesa nebyl gigantickým projektem týmu vtipálků, a zda i jeho smrt není fingováním v duchu legendy Tonyho Cliftona a Andyho Kaufmana - i kdyby to byl experiment, oslovoval to nejcitlivější v nás.

Jeho případ nás zpětně upozorňuje na to, kolik asi žije podobných lidí jako on, jen o nich nevíme. S jeho zmizením z veřejné sféry zeslábne i naše povědomí o tom, že internet není jen médium, v němž se pohybují hlavně cool mladí lidé a naštvaní senioři. Michal Kolesa byl anti-hrdinou naší doby; chlapec, který nedokázal dospět a opustit virtuální svět. Byl věčnou a každodenní připomínkou našeho hříchu vysedávání před počítačem. Ježíš Procrastinus. Odseděl si to za nás všechny.

P.S. Zřejmě posledním publikovaným textem Michala Kolesy je návod na pohřební věnec