Tak Jaromír Nohavica už není pouze udavač z Těšína, mistr republiky ve hře scrabble či kritik práce silničářů, kteří tak jako každý rok jsou překvapeni velice, že sníh zasypal jim silnice. Nejnověji se z něj stává i nástupce (nyní již zduchovnělého) Daniela Landy a zpívá nám o tom, nejen, jak „zas už bijí děti plastikovými kyji“, ale že bílí jsou bití cikány a vládne nám tu rasismus naruby.
Na Nohavicově osobní stránce na internetu se mezi tzv. virtuálkami objevuje píseň Dežo, v níž si to ostravský bard poeticky vyřizuje se zákeřnými romskými násilníky, kteří nás tlačí do temných koutů. Však to znáte „Dežo má nože - a já panebože - ani tyč“. Jen jestli si Nohavica neplete Romy s nindži, ti umějí pracovat se zbraněmi obouručně. Alespoň já, kdykoli jsem byl přepaden, měl romský útočník vždycky jen jeden nůž.
Připouštím nicméně, že možná mám málo zkušeností, nebo jde o metaforu a těmi noži v množném čísle jsou myšleny kočičí drápky, stejně jako šlo s plastikovými kyji o přeřeknutí a myslely se pyje.
Vždyť se koukněte na ten roztomilý klip, který je dílem věrných posluchačů, není to jen nevinné kočkování?
Lehce znepokojující je pouze refrén:
Mám bílou kůži
Ve tmě zářím
Jako lejno na oltáři
Jako zlaťák vprostřed herny
Proč jsem se nenarodil radši černý.
Tady už to bohužel dost zavání, víc než lejno na oltáři. Nohavica si tu víceméně podává ruku s korupčníkem Čunkem, který svého času taky perlil malmoty (opaky bonmotu) o tom, že abyste se měli lépe a dostávali sociální dávky, „musíte se nejprve trochu opálit, jít na náměstí, rozdělat si tam ohýnek a dělat bordel“. Zkrátka v tom našem hezkém českém lidovém rasismu panuje jakási zvláštní pověra, že se Romové mají lépe než my: bílí-pracují-spořádaní.
Rozebírat všechny mýty o tom, jak Romové prý zneužívají sociální dávky, nebo si vymýšlejí různé podvody na pojišťovnách, energetických firmách, nebo neplatí v lékárnách a podobně, tu není místo. (Koho zajímají kořeny těchto městských legend, může si počíst zde,zde či zde).
Podstatné je pouze to, že si lidé, co Nohavicovi a jemu podobným nadšeně tleskají za údajnou odvahu postavit se „diktátu politické korektnosti“, sami nikdy v reálu ani na sekundu nepřejí stát se Romy. Všichni ti anonymní křiklouni na internetu a hospodští žvanilové by nikdy nechtěli být v pozici těch, jimiž tak pohrdají. Kdyby o tom přemýšleli aspoň dvě sekundy, dojde jim, že jakékoli potenciální výhody jim nestojí za takové sociální vyloučení. V Nohavicových verších tak není žádný vtip a poznání a smějí se jim jen lidé bez schopnosti logického uvažování.
Aby ale bylo jasno: Jarka Nohavicu nepovažuju za ryzího rasistu. Spíš jen pozoruju, jak ve své touze být populární a schopnosti zveršovat cokoli mu slina na jazyk přinese, nadbíhá i lidem, kteří se z různých důvodů chtějí účastnit pogromů. V Nohavicovi není ukryt elitářský eugenik, ale prostý buran, který halí do hávu básníka.
Možná nejlepší odpovědí Jarkovi Nohavicovi na jeho blbou píseň bude taky písnička, jen o dost moudřejší a lépe zprodukovaná. Pochází z muzikálu Divotvorný hrnec z roku 1968 od Francise Forda Coppoly. Jedním z výrazných motivů děje tu je pohádková proměna bigotního bělošského senátora v černocha. Teprve když si rasista ozkouší, jaké to je být v kůži těch, které považuje za podlidi, otevřou se mu konečně oči. Jsme oproti Americe asi tak o 45 let pozadu.
A kdo mi tu hodlá nadávat do pseudohumanistů, tomu rozšlápnu hlavu o obrubník jako Edward Norton tomu negrovi v American History X.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
