Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Dělníci kultury, Kultura

Národní galerie poprvé představuje záhadný dar

Jaký je příběh Aleny Žižkové-Lind - ženy, která odkázala modernistická díla za desítky milionů korun?

Toyen: Bramborové divadlo, 1941, olej na plátně, 81,5 x 100,3 cm • Autor: NG
Toyen: Bramborové divadlo, 1941, olej na plátně, 81,5 x 100,3 cm • Autor: NG

„Ušlechtilost jejího činu nevídáme často,“ říká Zuzana Novotná, kurátorka výstavy Nečekané dědictví, jež se právě koná v konírně paláce Kinských. Na mysli má rozhodnutí zesnulé lékařky a sběratelky Aleny Žižkové-Lind darovat galerii čtyřiadvacet velmi hodnotných děl významných autorů moderny.

Jsou mezi nimi díla Jana Preislera, Jana Zrzavého, Rudolfa Kremličky, Jindřicha Štýrského, Jana Matulky, Emila Filly, Josefa Šímy, Toyen, Františka Tichého, Jindřicha Wielguse, Františka Muziky, Oty Janečka či španělského malíře a sochaře Honoria Garcíi Condoye – ten své práce daroval sběratelce osobně, jelikož byli přátelé.

Postava dárkyně i sama díla jsou přitom do jisté míry stále zahalena tajemstvím; nezachovaly se dokumenty o její osobě ani nabytých obrazech. „O jejím úmyslu jsme se dozvěděli až po její smrti při pozůstalostním řízení,“ říká Novotná. Kdyby ji přátelé nepřemluvili, aby se v poslední vůli k dárcovství přihlásila, pravděpodobně bychom dodnes ani nevěděli ani to, jak se jmenuje. Mysterióznost ostatně dýchá i z výstavní místnosti a starožitných rámů, do kterých jsou díla zasazena.

Záhadný dar a sběratelka

V Praze roku 1926 přichází Alena Žižková do prostředí, v němž je sběratelství takřka „denním chlebem“. Umění začala rodina shromažďovat po první světové válce; jezdili tehdy na výstavy do Paříže, ale obrazy kupovali i v Praze. Iniciativu při rozhodování, který artefakt do sbírky přibude, začala čím dál víc přebírat především právě Alena. Kontakty s uměleckým světem udržovala i díky svému bratranci, malíři Vratislavu Janu Žižkovi.

Untitled 2 • Autor: Respekt
Untitled 2 • Autor: Respekt

Krušné časy nastávají po roce 1948, kdy probíhá zestátňování majetku a perzekvování bohatých. Zmíněná modernistická díla z rodinné sbírky, jež nyní tvoří výstavu, nejsou zabavena i díky tomu, že se vylučují s tehdy žádoucím socialistickým realismem.

Alena v té době studuje medicínu a přírodní vědy na Univerzitě Karlově. V Praze zůstává do roku 1970; poté odchází do Stockholmu spolu se svým manželem, švédským vědcem Göranem Lindem. S sebou si za hranice z rodinné sbírky bere díla menších rozměrů, ta od Condoye, Preislera a Štýrského. Zbytek obrazů ukrývá v letním sídle v Řeži. V zahraničí svou sbírku rozšiřuje o švédské autory (tato díla zůstávají po její smrti v rodině).

V univerzitním městečku Lund se lékařčin muž stává profesorem, ona pracuje v nemocnici jako odbornice na histologii nádorů. Drobnosti dokáže vnímat nejen ve tkáni, ale i na plátně. „Díky svému nesmírnému citu pro detail také vždy moc dobře věděla, co kupuje,“ snaží se ji charakterizovat Novotná.

Do rodné země se vrací v devadesátých letech i s drobnějšími obrazy, jež si do exilu odvezla, a všech 24 kusů je tak po jejím návratu znovu pohromadě. V roce 2002 zaplavuje řežský letní dům, kde je sbírka uložena, povodeň. Tehdy se nenávratně ztrácejí podrobné záznamy o získávání děl a další materiály o umělcích. Bratr Jan umírá ještě před ní, takže informace o životě donátorky lze dnes zjistit stěží a zprostředkovaně. Záplavu naštěstí přežijí samy obrazy.

Untitled 3 • Autor: Respekt
Untitled 3 • Autor: Respekt

Když v roce 2009 Alena Žižková-Lind umírá, bere jako samozřejmost, že po její smrti má být sbírka darem - ten obdržela Národní galerie v roce 2010. Nepřeje si ovšem publicitu a před smrtí pálí všechny osobní dokumenty; tehdy se uzavírá cesta i k těm listinám, které přežily povodeň.

Kvůli nešťastné souhře okolností je tedy téměř nemožné zjistit, odkud díla pocházela a dohledat konkrétní postupy při jejich získávání, stejně jako získat informace o životě sběratelky z první ruky. „Jelikož se nedochoval ani žádný snímek, používá se jako její portrét zvětšená pasová fotografie,“ dokresluje situaci kurátorka.

Ztracená Toyen

Že se jedná o opravdu velkorysý dar, potvrzuje odborník na trh s výtvarným uměním Jan Skřivánek. „V letech, kdy byly obrazy pravděpodobně nakoupeny, se jejich cena řádově pohybovala v tisících korun. Díla neměla valnou hodnotu a nebylo problém je sehnat, zvlášť v exilu. Dnes je ovšem například hodnota obrazu Na zámku od Toyen, který je součástí věnované sbírky, přes deset milionů korun. Dlouho se považoval za ztracený,“ říká. Spálení dokumentů si vysvětluje tak, že lékařka jednoduše nestála o slávu a nepřála si, aby někdo zasahoval do jejích soukromých lejster.

Až 24. srpna výstava skončí, přesune se pravděpodobně část sbírky do stálé expozice ve Veletržním paláci (nejspíš Toyen, Šíma, Muzika). Další kusy budou umístěny do depozitářů. „Díla jsou velmi choulostivá. Proto platí, že se když se vystavují 3 měsíce, přesunou se pak na tři roky do depozitářů,“ vysvětluje kurátorka.

Untitled 1 • Autor: Respekt
Untitled 1 • Autor: Respekt

Sbírka, již nyní Národní galerie vystavuje, je výjimečná hned ze dvou důvodů. Nejen kvalitou, ale i tím, že se jedná o jeden z mála velkých darů, který od sametové revoluce galerie obdržela. „Po roce 1948 byl zlikvidován umělecký trh a s ním i důvěra ve státní instituce. Silně ubylo darů od soukromníků,“ píše vedoucí archivu Národní galerie Tomáš Sekyrka ve sborníku k výstavě. Nedůvěra prý přetrvává dodnes.

„S rokem 1989 začaly restituce a tendence se tedy ubíraly spíše k navracení majetku. Dárcovství se tehdy stalo neobvyklým,“ dodává Novotná. Věří však, že je otázkou času, kdy lidé začnou opět odkazovat umění galerii, a obnoví tak tradici dárcovství.

Tajemství sbírky dokresluje i koncepce výstavy. Ve vstupní místnosti se nachází interaktivní tabule, na níž je vyobrazen prostor, který má představovat domnělý dobový pokoj Aleny Žižkové-Lind. Návštěvník do něj může pomocí magnetů umístit vybrané reprodukce děl, vytvořit tak imaginární domov sběratelky a být na chvíli součástí tajemství, které si odnesla na věčnost.

Anketa: Jak se k darování stavějí současní sběratelé?

Patrik Šimon, jehož sbírka se zaměřuje na evropské výtvarné umění 19. a 20. století, zakládá vlastní nadaci. „Rozhodně si přeji, aby sbírka byla veřejnosti přístupná, až já tu nebudu. Plánuji proto otevřít svou vlastní galerii, což ale bohužel při stávajících právních podmínkách není jednoduché,“ říká.

Jakub Špaňhel / Richard Adam Gallery
Jakub Špaňhel / Richard Adam Gallery

Richard Adam už má dárcovství za sebou. V roce 2009 věnoval asi 1100 obrazů, jež představují výběr toho nejlepšího z 80. a 90. let dvacátého století, Nadačnímu fondu současného umění, kde je od roku 2007 členem správní rady. Tento fond provozuje v Brně galerii, kde se vystavují nejen díla ze sbírky Richarda Adama, ale i mnoho externích kusů. Darovaná kolekce se navíc rozrůstá o počiny nejmladší generace umělců.

Ivo a Zdeněk Markovi sbírají především tvorbu současných mladých umělců jak z České, tak Slovenské republiky. Nedávno institucionalizovali sbírku do družstva. Tento krok podnikli proto, aby zajistili její zachování jako celku. Další plány jsou ve hvězdách. „Darování sbírkového souboru státní instituci ale chápeme jako logickou možnost jejího budoucího osudu,“ říkají.

Václav Skala vlastní soubor české moderny, který se dnes rozrůstá o současná díla tuzemských umělců. Začal vznikat počátkem 90. let a stále se rozšiřuje, v současnosti pod správou galerie Art Salon S; ta sídlí v Tančícím domě, jejž Skala vlastní. Ke svým plánům říká: „V případě, že mě sbírka přežije, bylo by mým přáním, aby se o její další růst staral můj syn se svojí paní. Již nyní se podílejí na rozšiřování a vybírání jednotlivých děl. Chtěl bych, aby to, co jsem začal, zůstalo v rodině a dále pokračovalo.”

Meda Mládková o korespondenci s Václavem Havlem • Autor: Respekt
Meda Mládková o korespondenci s Václavem Havlem • Autor: Respekt

Meda Mládková, pravděpodobně nejznámější česká sběratelka, darovala v roce 1999 Magistrátu hlavního města Prahy rozsáhlou sbírku artefaktů, pro kterou Nadace Jana a Medy Mládkových zrekonstruovala Sovovy mlýny a zřídila zde Muzeum Kampa.

Michael Třeštík je ve věci dárcovství o poznání opatrnější. Svou sbírku nejprve nabídne potomkům. „Ti si vezmou, co budou chtít, a zbytek prodám. Nejsem tak situovaný, abych měl donátorské ambice, ale hlavně většina darů galeriím končí v depozitářích, odkud se vynoří jednou za padesát let, když mají štěstí,“ tvrdí. Podle něj funguje artefakt v přirozeném uměleckém provozu, pro jaký byl vytvořen, vrátí-li se na trh. „Jiní majitelé mohou díla zapojit do nových kontextů,“ dodává.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].