Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Dělníci kultury, Kultura

Komu se nelíbí Saudek, je maloměšťák, nebo snob

Film Fotograf! jsou Babovřesky pro ty, kterým nestačí sexuální narážky a chtějí i něco vidět

Saudek štve lidi, protože je výjimečný, slavný a bohatý, a to budí závist • Autor: Bioscop
Saudek štve lidi, protože je výjimečný, slavný a bohatý, a to budí závist • Autor: Bioscop

Inu, miláčku, je to pěkně macaté a prorostlé sousto, tenhle 133minutový Fotograf! Těm mocným zadnicím jako by nestačilo ani velké plátno, ani rozměrná metráž. Jsou to nekonečné orgie, které v původním sestřihu, než zasáhl dramaturg České televize, trvaly dokonce tři hodiny. Ti říkám, hotový Vlk z Wall Streetu po česku, jen místo kokainu je tu normální šampíčko a uherák. Jan Saudek si každopádně podobnou poctu zaslouží, udělal toho pro naši zemi hodně. A Karel Roden už dlouho nebyl roztomilejší. Naposledy se podobně vyřádil snad jen V peřině s Luckou Bílou.

Dlužno poznamenat, že stejný počet minut měly z českých filmů snad jen Babovřesky. Náhoda? Nemyslím si. Vezmeme-li to z většího odstupu, Babovřesky i Fotograf jsou klasické lidové trháky, které svému cílovému publiku dávají přesně to, co chce. Není to od jejich tvůrců snad ani hrubý kalkul a ponížení sebe samých, ale výraz jejich nejupřímnějších snah a pohledu na život.

Ano, Zdeněk Troška míří na publikum, které se směje sexuálním narážkám, jež vlastně ve filmu nesouvisí s reálnými akty. Věci, o nichž se tu mluví, se nedějí a neukazují; všechno to jsou omyly a nedorozumění. Troškovy Babovřesky (ale i Kameňáky) jsou v jistém ohledu vulgární, ale přitom prudérní; mají mentalitu venkovské či pavlačové drbny.

Fotograf od Ireny Pavláskové oslovuje publikum, které chce nejenom slyšet různá sprostonárodní říkadla typu „dědeček oral, babička anál“, ale zároveň je chce už i trochu vidět. Zkrátka, nechat se zlehka vyvést ze své komfortní zóny a představovat si, jaké by to bylo, kdyby zmizel ten nejzákladnější maloměšťácký ostych. Je to druh zábavy a provinilé rozkoše, která předpokládá u modelového diváka vlastní pohoršení a krůček k jeho překročení.

Svět rozkoše

Jan Saudek ztělesňuje typ veřejně známého zhýralce, jakým by chtěli být mnozí muži, respektive hlavně chtějí, aby jim to podobně procházelo. Ale oceňují ho i (nebo snad především) mnohé ženy, protože je to sice certifikovaný, ale přitom galantní prasák, jenž svými lichotkami, verši a fotografiemi pozvedává sebevědomí dámám libovolného věku a fyzických parametrů. Snímek Fotograf nás uvítá ve světě rozkoše, kde práce splývá se zábavou, kde hrdina nemá a nemusí mít žádnou odpovědnost a nemusí vymýšlet nic nového, protože už jednou, kdysi dávno, objevil svůj styl, který může donekonečna reprodukovat.

Při sledování Fotografa jsme tlačeni do pozice, že naše odmítnutí znamená právě usvědčení buď z maloměšťáctví - anebo snobismu. Nelíbí se vám otevřeně projevovaná sexualita? Jste zbytečně upjatí. Nelíbí se vám kýčovité fotky? Jste povýšení. Ve filmu vícekrát otevřeně zazní, že na umění nemá být nic složitého; má být absolutně srozumitelné, líbivé, a mělo by v něm být něco manuálního, poznatelně namáhavého. „Umění pro lidi“ je takové, kde vidíte lidi, jasně rozpoznáte jejich figury, intuitivně pochopíte, že muselo být náročné dostat těla do podobných poloh, že bylo třeba namíchat vývojku, obrázky pěkně usušit, a pak domalovat štětcem.

Běda čemukoli, co se tváří konceptuálně a je potřeba to interpretovat. Vysmějme se čemukoli intelektuálnímu, nebo lépe dělejme, že neexistuje nic jiného než umění masité a konzumovatelné jako řízek - a vedle něj jenom nestravitelné a nesrozumitelné experimenty odcizené potřebám obyčejného člověka. Jedině tak, že se z celého spektra umění dají do opozice dva extrémy, může Jan Saudek vycházet z oněch sporů se svými kritiky jako vítěz.

Na scénáři filmu Fotograf se podílel i Jan Saudek (na snímku s režisérkou Irenou Pavláskovou). • Autor: ČTK
Na scénáři filmu Fotograf se podílel i Jan Saudek (na snímku s režisérkou Irenou Pavláskovou). • Autor: ČTK

Film Fotograf není zdaleka jen foukání si bolístek, že kritici na poslední dvě tři dekády tvorby Jana Saudka pohlížejí velmi rozpačitě až odmítavě. Jen se tu jasně odmítne potřeba vývoje a utvrdíme se, že Saudek štve lidi, protože je výjimečný, slavný a bohatý, a to budí závist.

Jan Saudek zde vychází coby nepřijímaný génius, kterému škodí pouze to, že dal prostor průměrné Sáře Saudkové. Jak tu v jednom ze svých dvou hereckých vstupů konstatuje (stále živý) Jan Rejžek: „Průměrnost tady bohužel nikoho nesere." Celý snímek tedy v jistém smyslu hojí hlavně trauma, že „mladá svině“ okradla „staré prase“ - jak žertoval sám Saudek na tiskové konferenci. Od umění se zpět postoupí k penězům jako jediné motivaci libovolné činnosti.

Pro Irenu Pavláskovou jde po jejím Čase sluhů (1989) a Čase dluhů (1998) o další dílo, v němž pracuje s tématem „ženské mrchy“. Ve spojení se Saudkem ale ve vyprávění zmizí ženská perspektiva, což vede celkově misogynskému nádechu. Je to přitom dost paradoxní - a nejen proto, že snímek má ženskou režisérku. Fotograf, který o sobě tvrdí, že miluje ženy a jeho fotografie to v jistém smyslu i dokazují, dostal jako dárek k osmdesátinám film, v němž libovolná práce s modelkami či komunikace se ženami působí ponižujícím a trapným dojmem.

Všechny scény focení či obcování nejsou oslavou, ale výsměchem dotyčným ženám; fungují pouze jako komický prvek. Ženy v umělcově životě představují zaměnitelné a poddajné kusy masa - a ty, které poddajné nejsou, pak mohou být pouze zdrojem jeho zkázy. Ačkoli se Saudek prostřednictvím scénáře, na němž se podílel, líčí jako oběť, výsledný obraz je naopak čistě mužsky šovinistický a od ženských divaček vyžaduje, aby přijaly pasivní pozici, případně ženy na plátně vůbec nechápaly jako sebe samé, ale cosi jiného a cizího. 

Musíme podlehnout

V kritice by se dalo pokračovat. Film je sledem scének, které by mohly trvat hodinu, ale klidně i čtyři, jednotlivé scény jsou točeny nesourodým stylem, drama se tu objevuje až v poslední třetině, kde sledujeme proměnu obdivovatelky v ničitelku a dílo není schopno proniknout Saudkovi pod kůži. Nicméně nic z toho to není věc, která by bijáku ubírala na zábavnosti, ba právě naopak. Člověk je tak ohromen dalšími a dalšími nehoráznostmi a nekonzistencí, že se jich nemůže nabažit.

Můžeme si jistě představovat úplně jiný film, který by třeba chladným okem natočil Michael Haneke nebo Ulrich Seidl, a v němž by před námi vyvstal smutný portrét zoufale prázdného stáří. Jenomže Fotograf se od počátku zaštiťuje prologem, v němž skutečný Jan Saudek říká Karlu Rodenovi, že „lidé nechtějí vidět pravdu, ale fantasii!“. Všichni se té zdánlivé sebereflexivitě zasmějeme, ale pak jí musíme podlehnout, jinak se sledování stane nesnesitelným.

Jde totiž o hru na upřímnost, jak ji Saudek hraje s médii dlouhá léta. Nakonec vše a vždy skončí spíš exhibováním, úhybnými manévry a zastíráním. Potíž je, že fakticky nejde objevit pravou Saudkovu tvář pod maskou, protože asi neexistuje žádný Saudek bez ní; nebo alespoň nevydrží být dlouhodobě odhalený. Vždy tu ale zůstává pro tvůrce možnost ukázat, jak si masku nasazuje nebo sundává. Film ovšem žádnou takovou scénu neobsahuje. Karel Roden Saudka jen konstantně, velmi zdařile napodobuje, a přitom mu dodává jistý polehčující šarm.

Velmi zvláštně působí i Saudkovo celkové omlazení. Není totiž jasné, jak by tento muž ve středním věku, který od počátku děje z raných 90. let do současnosti moc nezestárne, mohl něco tvořit v hlubokém socialismu. Snímku se pomocí velmi nečasové výpravy daří rozmýt historii do úplné neurčitosti. Jediné, co můžeme vyrozumět, je to, že minulý režim byl pro hrdinu traumatizující a že v éře svobody si chce konečně užít.

V tom Jan Saudek dokonale naplňuje, respektive naplňoval potřeby české společnosti před pětadvaceti lety. U Saudka se ovšem tato svoboda přeměnila v částečnou ztrátu paměti (byť píše i vzpomínkové knihy), ale především v naprostý nezájem o současnost. Je ztělesněním zakonzervovanosti, že Česko toužilo po svobodě, ale pak ji neumělo téměř nijak využít a chtělo a chce si užívat po starém. A snímek Fotograf důsledně a anachronicky vypadá jako bláznivé dílo z 90. let, kdy se tato utopie nekonečného flámování zdála být uskutečnitelná. 

VA stL TM iLlekyayaya • Autor: Respekt
VA stL TM iLlekyayaya • Autor: Respekt

Když nedávno zemřel Petr Hapka, redakční kolega Pavel Turek jasnozřivě napsal, že byl Janem Saudkem české hudby. Jde o tvrzení reverzibilní – Jan Saudek je Petrem Hapkou české fotografie. Génius, který kdysi dávno něco výjimečného objevil a stal se absolutně rozpoznatelným.

Člověk sice produktivní, ale zároveň okázale líný, milující peníze a ženy, přičemž tato pověst je stejně důležitá jako to, že tvoří. Nejzvláštnější ale je, jak byli oba svou tvorbou vymezení vůči čemukoli modernímu. Ztracený ráj české kultury zosobněný v oprýskané staré zdi a vykřičené hospodské písničce. Obojí se v roce 2015 zdá být nekonečně vzdálené všemu, co momentálně zažíváme.

Ve fotografiích Jana Saudka není zaznamenáno nic dobového, jsou to simulace zdánlivě nadčasového. U inteligentního muže Saudkova typu bychom čekali, že ho nová doba k něčemu nakopne, jenomže on už ani nemá sílu vyjádřit nadšení nebo znechucení, a chce hlavně proplout. Film tento přístup plně podporuje, nesleduje Saudka jako muže proměn, ale člověka, který nerozeznává jeden den od druhého. Přitom nejde o kritiku mentálního zamrznutí, snímek sklouzává v tomto pocitu s ním. Podobný úkaz snad ani nejde odsoudit.

Pakliže v něčem jediném vyznívá Fotograf jako film dnešní doby a nikoli zbloudilý sirotek z 90. let, tak v tom, jak humpolácky používá product placement - v čemž se opět blíží vícekrát zmiňovaným Babovřeskům. A zřejmě už jsme dospěli do stádia, kdy nám ani nemá připadat divné, že hlavní mediální partner filmu - deník Mf DNES/iDnes - vychází z děje jako instituce, v níž pracují hloupí, podlézaví a křiváčtí lidé, kteří jsou nepřipravení, neprofesionální, nedovedou nikoho prohlédnout, podporují kýč a hledají cesty, jak hloupě šetřit. Těžko podezírat, že by mělo jít o jakoukoli formu kritiky médií - celý film spíše potvrzuje nutnost symbiózy hlavních hrdinů a měkkého bulváru, nad nímž se přece pohorší už jen největší naivka.

Portrét Karla Rodena, jenž vytvořil ve filmu hlavní roli, přináší nový Respekt 3/2015

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].