Tak určitě: autora těchto řádků štve, že někdo dokáže do kopce jezdit rychleji, než to on sám zvládne po rovině; a že s kopce někdo dokonce jede tak rychle, že by se v téhle rychlosti po těch serpentinách sám bál jet i v autě. Řeč je pochopitelně o cyklistice, konkrétně právě vrcholící Tour de France.
Při pohledu na fascinující nadlidské výkony Frooma, Contadora, ba i Kreuzigera si člověk znalý věci opět položí otázku, jak je to vůbec možné.
Nejde ani tak o jejich sebevražedné tempo při zdolávání kopců směrem dolů, k tomu sportovec potřebuje víceméně jen gymnastickou průpravu a ztrátu pudu sebezáchovy. Neskutečná je především jejich jízda vzhůru. Třeba když mají na programu dvousetkilometrovou trať plnou alpských kopců s celkovým převýšením pět tisíc metrů. Zvládnou to za pár hodin a dá se čekat, že jejich průměrná rychlost se bude pohybovat kolem 35 kilometrů v hodině.
Zkuste si někdy udržet průměrnou pětatřicetikilometrovou rychlost na rovině. Není to zas tak snadné, jak by se mohlo zdát. A teď si představte, že vám někdo tu rovinu zvedne o nějakých deset procent nahoru a obklopí ji desítkami tisíc lidí, kteří vám z pěti centimetrů křičí do tváře, abyste makali, strkají do vás a polévají vás vodou…
Autor těchto řádků podobné výkony obdivuje. Nechce být považován za kverulanta, nicméně nemůže si zároveň nepřipomenout knížku Tajný závod, kterou nedávno přečetl jedním dechem. Bývalý olympijský šampion Tyler Hamilton v ní šel jako vůbec první profesionální cyklista s kůží na trh a líčí v ní, jak se zkraje tisíciletí stal součástí monstrózního dopingového soukolí, na jehož čele stál jeho týmový lídr Lance Armstrong, později kvůli tomu zbavený svých sedmi titulů právě z Tour de France.
Šílený je ten příběh především proto, že tu Hamilton popisuje, jak strašně snadno on i jeho kolegové na hru přistupovali. Chceš nám být užitečný? Tak si píchni tohle. Chceš vyhrát? Tak spolkni támhleto. Chceš u nás zůstat? Tak drž klapačku. Hamilton přitom přiznává, že ho dlouho frustrovalo, jak byl na počátku z dopingového programu své stáje vynechán. Když se konečně dostal do formy, šéfové mohli pomýšlet na jeho vítězství a svěřili mu k užívání i zakázané prostředky, považoval to za obrovskou čest, na níž má být pyšný.
Autor těchto řádků věří, že tahle zvrácená doba už je za námi. Ostatně vyrovnanost jezdců letošního ročníku tomu naznačuje. Žádné obludně nadlidské výkony, jimiž se „v suchém triku“ onehdy projevoval Armstrong, tu k vidění nejsou. Koneckonců i jinak nedostižný Froome byl ve čtvrtek rád, že vůbec dojel do cíle, jak byl vyčerpaný. Snad se jednou nezjistí, že i tak si elitní jezdci pomáhali - a třeba si tajně na záchodě do těla vpouštěli konzervy čerstvé krve, jak se tomu dělo za Armstronga.
To by autora štvalo mnohem víc, než když musí opět nevěřícně zírat, jak se ty šlachovité stroje na kolech řítí do dalšího alpského kopce.
Článek Martina M. Šimečky Polepšený hříšník o Tyleru Hamiltonovi.
Téma o Tour de France přinese pondělní Respekt.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
