Absurdita s „oscarovými“ Donšajny

Česká filmová a televizní akademie posílá do boje o Oscary snímek Jiřího Menzela Donšajni. Takto agenturně suchá věta dovede vzbudit mnoho vášní a dohadů u většiny lidí, kteří už snímek viděli a byli z něj zklamaní, rozpačití nebo rovnou znechucení, a naopak pro lidi neinformované, kteří ještě dotyčné dílko neviděli, může jít o poslední reklamní doporučení.

Důvodů k překvapení až pobouření by se našlo hodně. Na film dosud nevyšla jediná kladná recenze (přehled například zde) a v nejmasovějším internetovém hlasování na Československé filmové databázi má od stovek uživatelů (převážně tedy „běžných diváků“) momentálně bídnou známku 37 %, což ho řadí mezi největší propadáky roku.

Učebnicový příklad znouzectnosti

Jak to mohla ČFTA ignorovat a „natruc“ film vyslat do Ameriky mezi ty „best of the best“ filmy z ostatních zemí světa? Situace má poněkud pragmatické vysvětlení. Prioritní snahou bylo protlačit do klání koprodukční film Hořící keř o Janu Palachovi. Bohužel, původně třídílný televizní projekt stanice HBO nesplňoval kritéria, že má jít o snímek určený nejdříve pro kina - a pozdní minipremiéra a kinosestřih nebyly americkou akademií uznány. Hořící keř je rozhodně nejlepší tuzemský letošní hraný počin, i když ona tuzemskost se trochu narušuje osobou režisérky Agniezsky Hollandové, která v Praze sice studovala, ale natáčela jinak vždy v zahraničí.

Donšajni jsou tudíž pouzí náhradníci, učebnicový příklad znouzectnosti. Zhruba dvousetčlenná akademie hlasovala hromadně a tajně s uzávěrkou do 18. září a na výběr toho opravdu moc nebylo. Zhlédneme-li orientační žebříčky letošních českých filmů (kinobox.cz,csfd.cz), vidíme před sebou jenom neskonalou bídu.

Za Donšajny, které akademici viděli předtím, než na ně vyšly recenze v tisku (takže zkrátka nevěděli, že přijde až taková smršť negativních ohlasů), skončily v hlasování jako třetí Líbánky od Jana Hřebejka. Ty sice získaly cenu za režii v Karlových Varech, ale tamními komentátory to bylo spíš bráno jako úlet poroty (nebo úlitba pořadatelské zemi). Líbánky jsou nejslabší z posledních filmů Jana Hřebejka (namátkou Kawasakiho růže, Nevinnost, Odpad Město Smrt), ale pořád se svou režijní sebejistotou na Donšajny tyčí hodně vysoko. Jenomže Menzel je (stále) přece jenom větší jméno.

Jan Hřebejk byl na Oscary pouze nominovaný (Musíme si pomáhat), zatímco Menzel s Ostře sledovanými vlaky trofej vyhrál a k tomu má ještě nominaci za Vesničku, mou střediskovou. Berme přitom i v potaz, že velká část amerických akademiků jsou Menzelovi vrstevníci.

Abychom pochopili aspoň rámcově motivace hlasování českých akademiků, musíme připočítat i to, že Donšajni budou mít snadnější cestu do americké distribuce než libovolný jiný český snímek, protože už se hráli na festivalu v Montrealu, kde dokonce nějaký tamní „činitel“ vnuknul tvůrcům, že by film mohli přihlásit na Zlaté glóby – což mělo náležitý ohlas v tisku. Tím se vytváří jakási základní aura a pověst, která předchází dílo, aniž ho někdo musel vidět; a z tržního hlediska to jistě nějak účinkuje.

Snad si ale nikdo příčetný (včetně hlasujících akademiků) nemyslí, že by se Donšajni mohli dostat do užšího nominačního výběru (zhruba desítky filmů), natožpak do finálové pětky, o níž se bude rozhodovat v přímém přenosu, který sledují stovky milionů lidí.

Tupí fanoušci

Vyslání Donšajnů na Oscary znamená pouze naplnění nepsané povinnosti vůbec něco poslat, nikoli doufat ve velký úspěch. Současná česká kinematografie (respektive hrané filmy pro kina) je přitom v takové krizi, že by vůbec nebylo od věci nepsané pravidlo nedodržet, a naopak se držet psaného doporučení „pokud se nenajde vhodný kandidát, neposílat nic“. Ale tak hlubokou sebereflexi asi požadovat nemůžeme.

Pochopitelně se může někdo ozvat, že Donšajni přece nejsou tak špatní a jen se kolem nich vytváří zbytečně škarohlídská hysterie. Objevují se už i ohlasy, že ony negativní ohlasy jsou naopak důkazem, jak film uhodil hřebík na hlavičku, neboť jeho poselstvím je i to, že v českém národě klesá kulturnost. Masové odmítání Donšajnů se tak údajně kryje s odmítáním opery a starosvětské noblesy. A odpůrci Menzelova vidění světa jsou pak – soudě podle finále příběhu - pouze tupí fanoušci hokeje či fotbalu a příznivci dravého bezskrupulózního kapitalismu. Anebo – v posledním možném případě – intelektuální snobové.

Že nám však film hloupě nutí takto omezenou optiku, kdy se obyvatelstvo dělí jen do tří skupin, z nich ty dvě negativní jsou pouhé karikatury, by naopak měl být důvod nejsilnějšího odmítnutí. Toho by se každý člověk s jemnějším rozlišováním reality měl držet co nejpevněji.

Donšajni sice nejsou ukázale nevkusní, silně vulgární nebo produkčně podfinancovaní, ale svým dějem a stylizací postav natolik odtržení od reality, že to nejde to omluvit žádnou nadsázkou, jelikož ta nemá ujasněnou úroveň. I Menzelovi musí být jasné, že se mu dílo rozpadlo pod rukama, což se snažil naznačit i na slavnostní premiéře, kde prohlásil, že by film nejraději celý přestříhal.

Jedno zkusmé putování Donšajnů přes oceán k posouzení tamní oscarové komisi by nás ale tolik znepokojovat nemělo. V předvýběru se pár lidí hořce zasměje, kam až to Menzel dopracoval, ale masová ostuda z toho nebude, protože většina oscarových akademiků Donšajny nikdy neuvidí. Doufejme a přejme jim to.