Pěstujte si disidenty

Jedním z témat schůzky skupiny G-20 budou platy manažerů finančních institucí. Prémie pro ty, kdo berou státní dotace jsou jistě nemravné, ale dotace - až budou vráceny - budou brzy uzavřená kapitola.

Co ale s regulací manažerských bonusů obecně? Bylo by lepší rozložit je v čase a posílit složku, která je k vyzvednutí až pár let po dosažení výsledků, resp. v závislosti na tom, jak se drží výsledky firmy udržet ve střednědobé a dlouhodobé perspektivě. Platí-li stále, že cílem hospodářských politik vlád má být určitá regulace prudkých výkyvů cyklu a platí-li, že jednou z příčin krize byla přílišná orientace na krátkodobý zisk, pak je to jistě rozumné. Jenže rozdíly v platech mezi kontinentální Evropou a Amerikou jsou tak velké, že koordinace zde patrně nebude v praxi příliš uskutečnitelná.
…

Druhým tématem je efektivnější regulace bank a finančních trhů především s ohledem na to, že hlavní příčinou krize bylo špatné a zcestné oceňování rizika, které ovšem vzali za své i všichni možní regulátoři, kontroloři, auditoři a ratingové agentury.

Jak ukazuje řada publikací o finanční krizi, ve všech institucích a to v nadnárodních, státních i soukromých působili lidé, kteří varovali před přílišným spoléháním se na matematické modely a před riziky, které se skrývají v tzv. sekuritizaci, jenže byli jako alarmisté či kverulanti vyštváni či odstrčeni apod.

Vzhledem k tomu, že státní regulace - podobně jako armáda - často zbrojí na minulé bitvy a ono nebezpečí přijde odjinud nebo se zrodí z jiné technologie, je těžko si myslet, že se podaří vymyslet lepší a kvalitnější regulaci.

Vtip se nachází v kultuře institucí. Je třeba věnovat větší pozornost kritickým a oponentním hlasům. A nejen naslouchat, ale kritiku také více vyhledávat. Jde o to, aby se instituce nechovaly jako ideologické bojůvky, které honorují jenom převládající kolektivní názor.

Přitom je ale logické, že se instituce nemohou nechat zahltit notorickými kverulanty a alarmisty.

Podobná změna kultury je ale věc citlivá a jemná a člověk si dovede představit, že většina lídrů G-20 jsou lidé žijící v permanentním politickém boji a vůbec nepochopí, o co jde. Bez této změny kultury přijde ale za čas stejně prudká a překvapivá krize, leda že přijde odněkud, kde jí zatím málokdo čeká.