Havel byl úspěšný prezident

Během představení knihy Michaela Žantovského Havel na Oxfordské univerzitě proběhla i diskuse mezi autorem a novinářem Timothym G. Ashem. V jedné otázce Ash jako by naznačoval – alespoň takový byl můj dojem –, že Václav Havel byl úspěšný jako umělec a dramatik, že dokázal nemožné jako disident a lídr sametové revoluce, ale jako prezidentovi se mu už tolik nedařilo, různé spory a boje prohrával, trápil se a podobně.

Je to pohled, který byl například mezi zahraničními korespondenty v Praze – dokud tu v devadesátých letech a na přelomu tisíciletí ještě nějací byli – poměrně rozšířen. V perspektivě mnohých z nich se jevilo Havlovo prezidentství jako poloúspěšné či rozpačité.

Co se v této souvislosti obvykle zdůrazňuje? Tak například osud Občanského fóra. Havel si nepochybně přál, aby jako zastřešující organizace vydrželo déle, netoužil po brzkém uchvácení moci ze strany politických stran, k nimž choval celý život nedůvěru. Po vzniku ODS ale bylo zjevné, že Havel tento boj – a zrovna s Václavem Klausem – prohrál. Možná celkově prohrála i jeho vize, že politické strany nemají dominovat, že kvetoucí občanská společnost je důležitější.

Václav Havel si také nepřál rozpad Československa, ale zastavit ten proces se mu nepodařilo, dokonce přestal být na půl roku hlavou státu, přišel o moc. Stejně tak byl Havel kritický k lustračnímu zákonu, resp. k jeho konkrétní podobě, ale svou si neprosadil.

VH měl výhrady k privatizaci, resp. k podílu experimentování a tempu, ale tehdejšímu federálnímu ministrovi se podařilo prosadit svou. Havel se tehdy tolik neobával sociálních dopadů rychlé privatizace, ale spíše chaosu.

Havel nepochybně fandil pokusu odstavit v roce 1997 Václava Klause, chtěl, aby se stal premiérem Josef Lux, poté pomohl iniciovat vládu Josefa Tošovského. Ta vládla krátce a Klaus se po krátkém traumatu vrátil posílen. Opoziční smlouvě, kterou si Havel nepřál, také nezamezil a celé to ještě nepochybně korunovala skutečnost, že jeho nástupcem ve funkci se stal Václav Klaus, jenž hlasitě popíral všechny hodnoty, kterých byl Havel nositelem. O bezpočtu dalších někdy vyhraných a jindy prohraných či zdánlivě prohraných bitev a bitviček se Zemany a Klausy ani nemluvě. Zdálo se to být strašně důležité ten den nebo týden a od té doby si to nikdo nepamatuje.

Připočíst ještě můžeme, že Havel fandil nejrůznějším iniciativám, jako byl Impuls 99 či Děkujeme, odejděte!, které se ukázaly být jako krátkodeché a dlouho nevydržely. Často se zmiňuje, že Havel měl založit vlastní stranu a udělal prý chybu, že tak neučinil.

Ale i sám Havel jako člověk o sobě neustále pochybující určitě nebyl s výkonem své prezidentské mise spokojen. Nejvíce ze všeho ho trápilo, že není schopen do celé společnosti dostatečně prozařovat hodnoty a mravní principy, na kterých mu osobně tolik záleželo.

Když se ale dnes – s odstupem čtvrtstoletí – podíváme na obraz a dědictví Havlova prezidentství, zjistíme, že to bylo prezidentství úspěšné, stejně úspěšné jako Havlovy hry, eseje a disidentská či sametověrevoluční činnost, a jak se říká anglicky, tzv. big picture pak mluví zcela jednoznačně.

Politická a ekonomická transformace většiny zemí střední Evropy je obrovský úspěch. Podívejme se na „transformaci“ arabských zemí, Iráku, Ruska, Běloruska, Ukrajiny. Vojenské režimy v Jižní Americe se mnohdy transformovaly na levicově populistické režimy a politická transformace a demokratizace ve Vietnamu i v Číně nebyla ani zahájena.

Havel se zasadil o vznik a kvalitu nejdůležitějších pilířů liberální demokracie. O soudnictví a ústavní soudnictví. Vůči české justici můžeme mít výhrady, ale pořád je profesionálnější a nezávislejší než ta slovenská. Havlovi se podařilo vybudovat profesně i názorově pestrobarevný Ústavní soud a založit jeho institucionální sebevědomí, paměť a tradici, která přežila i další prezidenty. Není to vůbec samozřejmost ani v regionu a v rámci EU – podívejme se do Maďarska.

Podobně pečlivě – a s vizí názorové plurality – přistupoval Havel i k další své pravomoci, tedy k centrální bance. Ta také zůstala silnou a nezávislou institucí i po jeho odchodu.

Do české diplomacie přivedl Havel celou řadu nových, slušných a osvícených lidí (včetně autora nové knihy), ale hlavně založil celou hodnotově zakotvenou tradici české zahraniční politiky a její lidskoprávní orientace, která začala být zbytečně zpochybňována až nyní. Havel přivedl zemi do NATO a krátce po jeho odchodu z úřadu se republika dostala i do Evropské unie.

Ale jsou tu jistě i menší vítězství. V roce 1992 Havel sice jako prezident odešel, ale za půl roku byl zpátky. Opoziční smlouvě nezabránil, ale skončila za čtyři roky a mimochodem se tehdy nepodařilo – díky prezidentovým úspěšným podáním u Ústavního soudu – změnit volební systém a omezit nezávislost centrální banky. Občanská společnost u nás posiluje a přitahuje mladé lidi. Toto je důležité, toto především tu zůstane. Celkový obraz Havlova prezidentství a nakonec i české transformace je velký úspěch, prohrané bitvičky budou zapomenuty.