Co Putin čte

Ruský historik Andrej Zubov publikoval článek, který se stal hitem na internetu. V textu se praví: „Co když se Západ nebude chovat jako Chamberlain a Daladier v roce 1938 a zavede úplné embargo na nákup ruské energie a zmrazí ruské vklady ve svých bankách? Ruská ekonomika, která je i tak v agonii, se zhroutí do tří měsíců. A pak se začnou dít v Rusku věci, ve srovnání s nimiž bude vypadat Majdan jako procházka rajskou zahradou.“

Pan Zubov Západ hodně přecenil. Teď to skoro vypadá, že EU a USA se nebudou schopny shodnout ani na velice měkkých a cílených sankcích. Například podle čtvrtečních Financial Times to vypadá, že Amerikou vedená snaha uvalit sankce na Rusko narazila na tvrdý odpor Německa. To souhlasí pouze se zrušením jednání o liberalizaci vízového režimu pro ruské občany a s koncem jednání o připravované liberalizaci obchodu. Mezi největší odpůrce sankcí patří v EU podle deníku Itálie a Nizozemsko. Dodejme, že ani bývalý východní blok není jednotný.

…

John Gapper se vyjadřuje k tématu, o kterém se také diskutuje. Jde o to, zda je možné, aby Západ zabavoval, zmrazoval účty a aktiva ruských oligarchů v Londýně.

Podle autora je problém v tom, že pro takový krok neexistuje legislativní opora. A kdyby se ji někdo pokusil vytvořit, tak ji soudy smetou ze stolu. Do Británie totiž tyto zdroje směřují, protože tam existuje „rule of law“, které svědčí byznysu.

Účinným opatřením by byly restrikce vůči bankám vlastněným ruským státem, třeba odříznout je od zdrojů centrální banky i mezibankovního trhu. Ruská centrální banka by pak musela tyto banky podpořit ve stejné době, kdy je nucena zasahovat proti oslabování rublu.

…

David Brooks se ve skvělém sloupku pro The New York Times zabývá tím, co Putin čte. Ano, Putin čte, a dokonce předepisuje povinnou četbu lokálním gubernátorům!

Nejraději má Putin ruské filozofy devatenáctého a dvacátého století: Nikolaje Berďajeva a jeho Filosofii nerovnosti, Vladimira Solovjova a jeho Ospravedlnění dobra a knihu Ivana Iljina Naše úkoly.

Iljin věří, že se Rusko pozvedne z dezintegrace a ponížení a zahájí epochu nového vývoje a velikosti. Myslí si, že Rusko je výjimečné. Má svůj jedinečný duchovní statut. Iljin věří v oddanost ortodoxní víře a tvrdí, že Rusko potřebuje autokracii.

Všichni tři filozofové chápou Rusko jako kvaziteokratickou, národoveckou autokracii, která je předurčena k tomu hrát kulminující roli na světovém pódiu.

Berďajev psal o ochraně tradičních hodnot a obraně před morálním chaosem. Je třeba bránit schopnost tradičního rozlišování mezi dobrem a zlem, kterou okolní svět ztratil. „Ruská mesianistická koncepce vždy povznesla Rusko jako zemi, která pomůže vyřešit problémy lidstva.“

Solovjov zase věřil, že Rusko, které leží mezi katolickým Západem a nekřesťanským Východem, má historickou misi, kterou je sjednocení lidstva. Rusko překoná ateismus a sekularismus a vytvoří spirituální království.

Západ je chápán jako slabý a shnilý, ale pořád dost silný na to, aby se na něj mohlo svádět všechno, co se nepovede.

Kdyby to podle Brookse bral Putin doslova, byl by z něj ruský ájatolláh. Zatím to doslova nebral. Tato rétorika byla používána k tomu, aby mobilizovala veřejné mínění a vysvětlila sama sobě sebe samu.

Jenže ve sporu s Ukrajinou se aktivuje samo jádro tohoto lákavého mesianismu. Tygr religiózního nacionalismu, kterého si Putin osedlal, teď sám možná převezme kontrolu.

Závěr: Západní politici si pořád myslí, že mají co do činění s „normálním“ režimem, který se dá ekonomicky a diplomaticky manipulovat, ale to se dost možná pletou.