Bouřit se je správné

Rasové a ideologické nesnášenlivosti, strachu, pokrytectví, zapomnění i formalismu vzpomínkových aktů, jako svobodný občan vzdoroval celý život. Naopak coby známý a vyhledávaný kardiolog svým způsobem dlouhá desetiletí často úspěšně čelil smrti.

„Rozhodli jsme se, umřít se zbraní v ruce. Což je jednodušší, než se nechat svléknout, odevzdat svůj oděv nějakému Němci a nahý zamířit v plynové komoře.“ Vysvětloval tento „nevěřící Žid, žijící v antižidovské zemi“, jak sám sebe na konci života označil, co ho vedlo k účasti na povstání za druhé světové války, i k odhodlání zůstat v poválečném Polsku navzdory novým pogromům v roce 1946 i za pozdějších protižidovských kampaní organizovaných komunistickou vládou. „Bylo nás 220 povstalců a měli jsme šest revolverů. Přesto jsme dokázali v uličkách ghetta tři týdny vzdorovat po zuby ozbrojeným jednotkám Waffen SS, v počtu 2 000 mužů. Právě v tom vzdoru, s vědomím nevyhnutelné, ale důstojné smrti, jsme objevili svoji svobodu.“

Rodák z Homelu, kde se 1. ledna 1919 Edelman narodil, se takto nabyté vnitřní svobody nikdy nevzdal. Po porážce povstání se mu podařilo z hořícího ghetta podzemní sítí kanálů uprchnout a zapojit se do polského odboje. Zúčastnil se další varšavské ozbrojené revolty proti nacistickým okupantům v roce 1944, po válce tvrdošíjně odmítal odjet z Polska, byť ho komunistická moc k tomu nutila. Třeba v době antisemitského tažení v roce 1968, kdy Edelman kvůli svému původu na čas přišel o zaměstnání v lodžské nemocnici a ze strachu před novým pronásledováním Polsko opustila jeho žena spolu s dětmi. Anebo po vyhlášení stanného práva v roce 1981, kdy jako aktivista Solidarity a KORu (Výbor na ochranu dělníků) skončil na pět dnů v policejní vazbě.

„Nemůžu opustit tisíce mrtvých, které jsem v ghettu jako zdravotník kdysi potkával jako živé lidi,“ vysvětloval svou obsesi muž, jenž se programově odmítal účastnit i oficiálních vzpomínkových aktů v den výročí povstání, 19. dubna, a po místech někdejšího ghetta v tento den pravidelně chodil raději sám se svými vzpomínkami.

Bouřit se jako Marek Edelman, je správné. Neméně důležité je však v dobách příznivých a tolerantních nezapomínat, dokázat se z minulých tragedií poučit. I proto Edelman nikdy neodmítnul svědčit o hrůzách holokaustu. Věděl co připomíná, před jakou bestií skrytou v člověku varuje. Vždyť ještě ani pořádně nevychladly pece lágrových krematorií a v Polsku už byli zase pronásledovaní lidé židovského původu. Nehledě na další genocidy, jichž se dočkal za svého života. Například v Biafře, Kambodži, Rwandě, zemích bývalé Jugoslávie.

„Evropané se chovají jako spokojená rodinka na nedělní promenádě okolo zdí ghetta, ačkoliv na druhé straně umírali lidé v plamenech. Lhostejnost a zločin jsou to samé.“ Tvrdil o zavírání očí před zlem či nezájmu evropské veřejnosti pomoct slabším muž, jenž navzdory peklu, strádání a persekuování, které prožil, nezatrpkl a pokud to šlo, snažil se lidem právě pomáhat. Třeba svůj bílý lékařský plášť definitivně pověsil na hřebík až dva roky před svou smrtí ve věku osmaosmdesáti let.