Kompletní sestava novinářů a analytiků píšících o Americe si pořád láme hlavu, jak pochopit a vysvětlit fenomén Donalda Trumpa. Ptali se i Bruce Springsteena, dělnického barda, který byl desítky let hlasem právě těch sociálních skupin, jež dnes tvoří Trumpovu oporu. Boss už dříve v rozhovoru pro časopis The Rolling Stone nazval Trumpa pitomcem, ale na tiskovce v Londýně pochopení dnešní americké reality nikomu neulehčil. “To, co se teď u nás děje, je strašný. Ten chlap podkopává celou demokratickou tradici. A vůbec nikdo tomu nerozumí,”nabídl pohled znalce.
Boss vydal nedávno dlouho očekávané memoáry, proto taky ona tiskovka. Born to Run je docela překvapivá kniha, zvlášť pro ty, kteří si tuhle americkou klasiku spojují především s érou okolo alba Born in the U.S.A. a (nepříliš dlouhým) obdobím, kdy se Springsteen pohyboval na hodně tenkém ledě globální megahvězdy.
Za prvé je jasné, že dnešním pochodům v hlavách lidí, o kterých většinu života skládal svoje texty, už Springsteen opravdu úplně nerozumí. Album Born in the U.S.A. bylo jeho nejpolitičtější deskou a paradoxně vyšlo v dobách, kdy se dělnické vrstvy, které tradičně volily levicové demokraty, začínaly přesouvat k pravicovému populismu - říkalo se jim tehdy Reaganovi demokraté a byla to celkem novinka.
Springsteen byl hodně naštvaný, když si právě Reagan vypůjčil chorál Narodil jsem se v USA během prezidentské kampaně (byť skladba popisuje zklamání veteránů z Vietnamu po návratu domů a refrén je napůl ironický). Proslulý konzervativní intelektuál a komentátor George Will si tak nacpal vatu do uší a šel se tedy na ten na pekelný koncert podívat. Kdyby prý všichni makali jako tenhle rocker, budou problémy americké ekonomiky vyřešeny, nešetřil obdivem, když mu přestalo pískat v uších. Tak nějak vzniká nepochopení…
O dvě desetiletí později uprostřed ekonomické krize měl Springsteen pocit, že natočil politickou desku, která dopad Born in the U.S.A. musí zopakovat - a nic. Tedy na springsteenovské poměry. Boss stále vyprodává haly i stadiony a Wrecking Ball byla chvíli na čele žebříčků, nicméně s vědomím a svědomím Ameriky rozhodně nezatřásla.
Nicméně ve Springsteenově knížce je politiky minimum. Mnohem více z ní vystupuje plastický obraz těžce “poslepovaného“ muže, který na jevišti dodnes hraje tříhodinové koncerty, ale mezi nimi se hroutí. Springsteen k fungování potřebuje antidepresiva a desítky let se neobejde bez pravidelných lékařských konzultací; i na nejslavnějších šňůrách na vrcholu kariéry trávil hodiny na telefonu do New Yorku. Žádné drogy, minimum alkoholu, nějaké ty ženské. Místo příběhu rockera čteme docela dojemný příběh o démonech v hlavě rozpolcené mezi extrovertní katolickou obrazností italské matky a introvertní klinickou depresí irského otce.
Springsteen každopádně patří mezi divoké chlapy, kteří umějí stárnout. Hraje staré věci a do toho píše pořád další, koncerty trochu zpomalily, a jak se nad kapelou vznáší stáří a smrt, dostaly nový rozměr. Ale hlavně nechybí nadhled a sebeironie. Takže Thunder Road vypadá dnes taky třeba takhle:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
