To, co na Slovensko nepatří, nejste vy, ale nenávist

V Zámecké ulici před klubem Tepláreň jsou na zemi fialové značky, které tam nakreslila policie. Taky jsou tu tiše plačící lidé, hromada kytic a svíčky. Ve středu večer ještě stála pod oknem klubu na chodníku i lavička, na ní seděli tři lidé, dva mladí muži a jejich kamarádka. Vrah číhal 40 minut nedaleko odtud: nejspíš čekal, že do klubu přijde víc hostů, na které měl spadeno. Pak začal střílet, vypálil osm ran. Muži z lavičky, oba dvacátníci, jsou od středečního večera mrtví, mladá žena je zraněná.

Vražda u klubu Tepláreň, kde se scházela LGBTQ+ komunita a který býval opatřen i nálepkou “hetero friendly”, je činem z nenávisti. Devatenáctiletý vrah se na svůj čin pečlivě chystal, podle některých zdrojů nejméně dva roky. Před útokem zveřejnil manifest, podle nějž čistotu “bílé rasy” znehodnocuje “ideologie” zvaná homosexualita.

Byl synem Juraje Krajčíka, kandidáta národovecké strany Vlasť, kterou volí především komunisti a fašisti a založil ji bývalý kandidát na slovenského prezidenta Štefan Harabin, do roku 2014 předseda slovenského Nejvyššího soudu a v letech 2006 až 2009 ministr spravedlnosti ve Ficově vládě. Momentálně je Harabin obviněn za schvalování trestného činu a extremismus: pochvaloval si veřejně Putinovu válku na Ukrajině.

U klubu Tepláreň se scházejí lidé, kteří znali oběti vraždy, Juraje a Matúše. Spolužáci, lidé z LGBTQ+ komunity, stálé návštěvnictvo klubu a také někteří politici: přišli uctít památku mrtvých. “Znali jsme Matúše, šli jsme včera kolem dvacet minut před tím, než se střílelo,” pláče šestnáctiletý Robin. S ním jsou tu čtyři jeho kamarádky, je jim taky šestnáct; skupinka se hlásí k LGBTQ+ komunitě a klub zná, chodila sem na kávu, Matúš, student sinologie na Filozofické fakultě v Bratislavě, v něm od září pracoval.

“Máma mi letos dovolila jít na Pride, ale teď už mě nikdy nepustí. A co jí mám říct - i já se bojím. Máme strašný pocit z toho, že nás nebo naše kamarády může někdo zabít za to, kým jsme. Mám být rád tím, kým jsem, nebo se mám bát a tajit to?” shrnuje Robin novou podobu strachu, který je zachvátil po středečním vraždění. “Skutečně vzbuzuju u některých lidí nenávist jen proto, že se mi líbí spolužačka z vedlejší třídy?” ukazuje na kamarádku Katarinu.

O strachu mluví i mladý muž, který tiše pláče u hromady kytek na chodníku: má růžovou kštici a na hlavě růžová sluchátka. “Jistě, že se teď bojím. Mám je dál nosit? Jsme skutečně terče? Nevím,” říká posmutněle.

Klub Tepláreň už nejspíše nikdy neotevře. Jeho majitel Roman Samotný na tiskové konferenci ve čtvrtek mluvil o tom, jak byl podnik oázou, klidným bezpečným přístavem pro lidi, kterým “venku” moc dobře nebylo - tady mohli být sami sebou. Popisoval, že projevy nesnášenlivosti jsou pro něj a jeho přátele denním chlebem: klub měl věčně poničenou fasádu projevy nenávisti, počmárané dveře, strhané nálepky na klubu, už si prý nějak zvykli i na nenávistné vzkazy na sociálních sítích.

Nehlásili to. “To bychom byli na policii každý den,” říkal. “Už neotevřeme. Ta bolest je obrovská. Nedovedu si představit, že budu pokračovat. I z úcty k pietě, k zavražděným je nemyslitelné, abychom se tam dál bavili,” říkal a lámal se mu hlas, “Ta rána je obrovská, je to celé tak zraňující, mohl tam ten večer sedět kdokoliv a dávat si kávičku,” říkal, než se mu zlomil úplně.

Apeloval i na veřejnost a politiky: s jakou lehkostí se podle něj stává, že v parlamentu sedí poslanec-fašista, který vidí řešení světa v tom, že se homosexuálům přiváže na nohu mlýnské kolo a hodí je do vody. S jakou lehkostí se projednával zákon, který chtěl zakázat duhové vlajky na státních budovách. Hlasité zastání či běžné chování jako k rovnocenným lidem z politického světa příliš neznají - výjimku prý tvoří hlavně prezidentka Zuzana Čaputová.

O tom, s jakou lehkostí se chvilkový bývalý premiér a nyní ministr financí Igor Matovič strefuje do LGBTQ+ komunity jen tak mezi řečí, se bavili odpoledne i lidé u klubu Tepkáreň, kteří tu pokládali květiny a čekali na zmiňovanou prezidentku. Zuzana Čaputová přišla navečer, vystoupila z auta na konci ulice, ke klubu přicházela pomalým krokem, položila kytici a přivítala se s Romanem Samotným. Objala ho, on ji, hladila ho po hlavě a oba tiše plakali.

“Vyjadřuji upřímnou soustrast pozůstalým obětí, zároveň myslím i na zraněnou osobu, která je v nemocnici. Chci říct, že trestné činy z nenávisti nejsou jen útokem na nějakou komunitu, na menšinu, to není žádné my a oni. Směřují proti nám všem, protože směřují proti celé společnosti, směřují proti lidskosti,” řekla pak do kamer, “chci vzkázat komunitě, že ne vy sem nepatříte. To ne vy se máte bát chodit po ulici. To, co na Slovensko nepatří, je nenávist.”