Koronavirus nám ukázal, že těmi, kdo mohou vyhynout, jsme my sami

„Co bylo nemožné, to se stalo myslitelné. Jaro 2020 naznačuje jak moc a jak rychle se můžeme jako civilizace změnit,“ píše Kim Stanley Robinson v myšlenkově asi neprůzračnějším esejistickém komentáři, jaký byl ke koronavirové pandemii publikován. Uznávaný autor sci-fi, jehož knihy nesou mnoho paralel se současnou situací, v textu The Coronavirus Is Rewriting Our Imaginations napsaném pro týdeník The New Yorker ukazuje, co všechno může i unikat představivosti spisovatelů, ale také to, jak rychle je civilizace schopná se na nové podmínky adaptovat.

Robinson se opírá o tezi britského kulturního vědce Raymonda Williamse, že každá éra a každá generace funguje ve své vlastní „struktuře pocitů“, které dávají smysl tomu, co zažívají a vsazují emoce do zastřešujícího kulturního systému. Takový systém měla šedesátá léta, viktoriánská Anglie i středověké kavalírství. To, co právě zažíváme, je podle Robinsona adaptace na novou „strukturu pocitů“ - a konstatuje: „Začínáme si uvědomovat, že naše místo v historii je jiné, než jsme si dosud mysleli. Vnímáme, že vstupujeme do nového světa, do nové éry.“

Podle Robinsona je totiž základní lekcí globální pandemie fakt, že lidstvo poprvé začalo konat na základě toho, co ví: převedlo vědecké poznatky v rychlou akci, což ještě donedávna vůbec nebylo samozřejmé. „Víme, že náš vliv na změnu atmosféry nás vede k události, která bude znamenat masové vyhynutí a také víme, že musíme rychle konat, abychom se tomu vyhnuli. Ale nejednáme na základě toho, co víme a nechceme měnit naše zvyklosti. A toto vědění, ale nekonání je součástí staré struktury pocitů,“ dodává s tím, že teprve virus nás donutil konat a ukázal nám, že umíme jednat v součinnosti, což je věc která se lidstvu bude při všech dalších katastrofách, které ještě 21. století přinese, velmi hodit.

Tragédií současnosti je to, že nebereme dostatečné ohledy na budoucí obyvatele této planety, na naše potomky, kteří se budou muset dát do pořádku vše, co nyní ničíme. „Rádi bychom si o nich mysleli, že budou bohatší a chytřejší, než jsme nyní my, a tak ony problémy ve své době zvládnou. Vytváříme jim však problémy, které vyřešit nedokážou. Nemůžete vrátit zpět vyhynulé druhy ani roztavený permafrost bez ohledu na to, jak jste bohatí nebo chytří. Ovšem skutečnost, že tyto problémy nastanou až v budoucnu, nám umožňuje pohlížet na ně jako na magické události,“ popisuje Robinson.

A v této souvislosti opisuje zásadní lekci od koronaviru: ukázal nám, že těmi, kdo mohou ve velmi blízké budoucnosti vyhynout, jsme přímo my sami. To klade důraz na fungování společnosti, na uvědomění si její role – a nikoli individualismu - coby základního faktoru pro přežití lidstva. Přináší to i paradox, že se nyní od společnosti izolujeme proto, abychom ji ochránili, protože právě ona umožní naši záchranu. Nese to zvláštní pocit, v němž se mísí odcizení se solidaritou.

„Přinejmenším nyní všichni vyšilujeme společně,“ konstatuje Robinson. „A pokud jde o mě, je tento nový smysl pro solidaritu jednou z mála uklidňujících věcí, které se v tomto století odehrály. Dokážeme-li onen smysl najít v této krizi, abychom zachránili sebe samé, pak ho možná najdeme i v té velké krizi, abychom zachránili naše děti.“

„Každou noc se mi zdá, že jsem na koncertě. Kapely, které mi ve spánku hrají, jsou příšerné, ale když se probudím, stejně je mi líto, že je po všem,“ píše ve svém velmi osobním vyznání nazvaném Life Without Live hudební kritik a autor několika knih Rob Sheffield na serveru Rolling Stone.

Jedná se o velmi poetickou až jímavou zpověď obsedantního hudebního fanouška, který ráno mačká Play na přehrávači ještě dříve, než postaví na kafe. Sheffield žije v New Yorku, kde dny a týdny měří vlastně výhradně podle toho, na jaký koncert vyrazí. „Když jste vášnivý fanoušek v době pandemie, hledáte útěchu v písních, které máte rádi. Jako vždy je hudba vaším úkrytem před bouří. Hudba sama ovšem umí být i bouří. Skladby, které milujete, vám nabízej útočiště, trochu klidu mysli. Ale také dobře znáte skladby, které vás rozsekají, zpustoší vaše srdce, připomenou vám tváře, které vám chybějí, hlasitost, kterou nezažíváte, a ta divná místa, na nichž byste právě teď nejraději byli. Život s hudbou může být nyní čirá agonie. Ale žít bez ní? To je naprosto nemožné.“

Sheffield tu vede poměrně zábavné paralely mezi aktuálním trendem streamovaných koncertů a scénou z postapokalyptického filmu The Omega Man z roku 1971, kde hlavní hrdina v podání Charltona Hestona sleduje zcela sám v prázdném kinosále dokument o Woodstocku a zná nazpaměť každé slovo.

Dojemný okamžik pak přichází ve chvíli, kdy autor popisuje situaci, kterou zná asi každý hudební fanoušek: „Víc než všechny skvělé koncerty mi chybí ty průměrné. Ty noci, kdy se jen stavíte v klubu, pokecáte s přáteli, užijete si hudbu tím nejpomíjivějším způsobem, vydáte se domů, cestou se stavíte na něco do ruky k snědku a druhý den si už možná ani nebudete pamatovat jméno kapely. Takový luxus!“

„Hudba kapely Kraftwerk formovala již několik generací pocitem, že budoucnost je důležitější než minulost - a také tím, že skutečný člověk budoucnosti musí překonat své přirozené limity. Musí přijmout technologie a chovat skepsi vůči biologickým omezením,“ píše německý hudební publicista Jens Balzer pro server Die Zeit v jednom z mnoha vřelých nekrologů, které byly publikovány po smrti vizionářské figury moderní populární hudby Floriana Schneidera, spoluzakladatele kapely Kraftwerk.

„Generacím hudebníků byli Kraftwerk oporou při vytváření vlastního jazyka - takového, v němž se tradice a originalita opírají jedna o druhou a zároveň negují. Florian Schneidera byl vzorem této dialektiky znovuobjevování jako žádný jiný popový umělec posledních dekád. S jeho smrtí končí celá jedna epocha. Přesto bychom se ani v budoucnu neměli přestat učit od tohoto mlčenlivého mistra.“