Babiš a daně: Jak napravit "smrtící koktejl"

Andrej Babiš, Alena Schillerová a Jan Hamáček mají za sebou první kolo jednání se senátory, které by rádi přemluvili k nápravě nepovedeného daňového balíčku. Schillerová jeho stávající verzi líčí jako „smrtící koktejl“. Důvodem je nezamýšlená kombinace různých daňových škrtů, z nichž si poslanci minulý týden nedokázali vybrat, a tak je v památném nočním hlasování odklepli všechny.

Kdyby vše zůstalo tak, jak návrh putuje do Senátu, daňoví poplatníci by podle různých výpočtů ušetřili příští rok 118 až 130 miliard korun. To by samo o sobě nebylo špatné. Potíž je - jak známo - v tom, že vláda neplánuje proti daňovým škrtům žádné významné úspory, ale chce si na ně půjčit, což by prohloubilo už tak velký rozpočtový schodek a výrazně zatížilo rozpočty obcí a krajů.

Oprava, kterou Babiš a Schillerová v Senátu prosazují, jde však špatným směrem. Předseda vlády to spolu s šéfkou státní kasy svými výroky šikovně zamlžují, což by pro senátory nemělo být tak těžké prokouknout. Ale pokud ano, tady zúženou vládní argumentaci zasazujeme do souvislostí.

Zbytnělý stárnoucí stát

„Můj návrh je nejlepší,“ prohlásil Babiš v televizních Událostech. Mluvil o své představě, kterou kvůli neshodě s ČSSD předložil jako sólový poslanecký podnět. Zavádí v něm od ledna daň 15 procent z hrubé mzdy, což je proti dnešku výrazné snížení – nyní se platí 15 procent z takzvané superhrubé mzdy, tedy z hrubé mzdy navýšené o příspěvky zaměstnanců na sociální a zdravotní pojištění. Čistá mzda většiny zaměstnanců po změně podle vládních propočtů stoupne o sedm procent. Návrh prošel díky podpoře ODS, SPD a KSČM.

Jde o největší daňovou změnu od zavedení EET a v přepočtu na miliardy i největší snížení daní, jaké Česko pamatuje. Babiš snížení zdůvodňuje jako impuls pro ekonomiku a chytře také jako pomoc pro firmy, které si nebudou muset v těžkých časech dělat hlavu se zvyšováním mezd, protože to za ně obstará stát.

Fakt, že snížení je na dluh, podle Babiše nevadí, protože Česko má v poměru ke svému ekonomickému výkonu čtvrtý nejnižší dluh v Evropské unii, takže vyšší dluh unese. Navíc Česko bude mít v příštích letech nárok na víc peněz z fondů Evropské unie, což má podle premiéra pomoci daňový výpadek překlenout. Zvlášť pokud bude platit, že daně půjdou dolů jen na dva roky, jak se nyní předpokládá.

Kde začít? Nejlépe uznáním, že snížení daní je samo o sobě dobrý nápad. Jak jsme v Respektu několikrát upozorňovali, Babiš měl v politice mimořádné štěstí na silný vítr v zádech v podobě takřka nepřetržité a silné ekonomické konjunktury. Ta vedle k přílivu peněz do státní pokladny, ale nejen to – pomohla zastínit i fakt, že přes rozpočet se přerozděluje čím dál víc peněz, což dává vládě možnost vypadat před lidmi záslužněji a lépe - jako někdo, kdo dokáže obstarat víc věcí.

Je tedy fér, když se má nyní zatížení snížit. Ale je potřeba provést to korektním a efektivním způsobem, což se neděje. V otázce provedení hapruje už zmíněný fakt, že daňový škrt jde takřka stoprocentně na dluh. V opačném případě by bylo zeštíhlení bobtnajícího státu (a k zeštíhlení už dochází i v jiných sférách ekonomiky) opravdové, ale v nynější podobě se jen účet posouvá v čase.

Šlo by se smířit s tím, kdyby impuls v podobě nižších daní šel na dluh třeba jen zčásti – standardní ekonomické postupy velí, že když jde ekonomika ke dnu, vládní rozpočtový impuls je na místě. Babišova vláda ale škrtat nechce téměř nikde a nepokrytě mluví o tom, že na dluh půjde vše. Výjimkou je jen zmražení platů státních zaměstnanců, kteří se ale tentokrát nebudou příliš zlobit, protože dostanou daňové slevy jako každý jiný.

Český státní dluh je skutečně oproti zbytku Evropy nižší. Sice se má během letošního a příštího roku zvednout z 1,6 na víc než 2,2 biliónu korun, což je suverénně největší skok v historii, ale pořád zůstane v rámci EU (v porovnání s tím, jak je která ekonomika velká, tedy v procením poměru k HDP) jedním z nejnižších v Evropě.

Znamená to ale snad, že když je někdo málo tlustý, musí tloustnout ještě víc? Zvlášť v situaci, kdy je tu kromě zdejší dobré startovní pozice překážka, která je oproti jiným zemím naopak větší - a sice že Česko bude už brzy čelit dopadům stárnutí populace. Takže šetřit si rezervy by jistě nebylo k zahození.

Kdo dá víc

Slova o tom, že Babišův návrh je nejlepší, padla na středeční tiskové konferenci v kontextu jiné představy o daňových škrtech, s níž předseda vlády nesouhlasí a chce ji senátorům rozmluvit. Jde o záměr nesnižovat daňovou sazbu, ale takzvanou slevu na poplatníka – tedy práh, do kterého se příjmy nezdaňují.

S tímto návrhem šly do debaty o daňovém balíčku hlavně opoziční strany a nakonec i uspěly. Navrhovaly v různé verzi totéž, nakonec vyhrál návrh Pirátů, kteří s podporou ODS, ČSSD, KDU-ČSL, TOP 09 a SPD prosadili do vládního balíku zvýšení prahu z dnešních 24 840 na 34 125 korun ročně.

Tato sleva funguje tak, že si ji každý od své daňové povinnosti odečte. Pro každého je tedy stejná. Jinými slovy, pokud by v zákoně zůstala pirátská změna, každý by dostal navíc za rok 10 tisíc korun. V tomto bodě se dostává hodnocení jednotlivých návrhů do trochu techničtější roviny - a Babiš to soudě podle svých výroků dobře ví. Ale zas tak těžké to není.

To, že jeho návrh je lepší, odvozuje ministerský předseda jednoduše od toho, že zúžení daňového základu (přechod ze superhrubé mzdy na hrubou) ušetří poplatníkům více peněz (poslední propočty hovoří o 72 miliardách korun). Měřítko „čím víc, tím lépe“ je ale manipulativní – je zjevné, že snižování daní nemůže jít donekonečna a je při jeho hledání potřeba najít správnou míru, zvláště v situaci, kdy takřka celý výpadek půjde na dluh. Babiš hodnotí pirátský návrh jako „absolutně nezodpovědný“, ale jen proto, že ho přičítá k tomu, co navrhuje sám. Kde je psáno, že by nešlo jeho návrh za ten pirátský vyměnit?

Pokud by bylo na výběr jen mezi těmito dvěma verzemi, je ve skutečnosti je pirátský návrh rozumnější. Za prvé, pro rozpočet není tak drahý. Piráti ani další opoziční strany také žádné úspory nenavrhují, takže aspoň nebude dluh tak velký. Ale hlavně, pirátský návrh je spravedlivější, byť to Babiš popírá. Točí se na tvrzení, že jeho verze je výhodnější pro všechny, což je pravda, protože je také dražší – vrací se při ní lidem víc peněz.

U pirátské verze je na stole peněz méně, logicky tedy je tedy z pohledu daňových poplatníků menší i výhodnost. Ze stejného důvodu může Babiš tvrdit, že jeho verze je výhodnější i pro lidi s nízkými příjmy. Ano, protože jde o větší balík. Pokud by se však posuzoval klíč, jak se ušetřené peníze dělí napříč společností, pak je solidárnost jasně na straně Pirátů.

V tomto bodě se hodnocení může rozdělit podle toho, zda někdo smýšlí takzvaně pravicově, nebo levicově. Jedni považují za fér ulevit všem stejným procentem, jiní považují nynější manévr za dobrou příležitost pomoci těm, kdo jsou na tom hůř – což by při fixní úlevě 10 tisíc korun na hlavu šlo. Nejde ale jen o hodnotové měřítko, proti Babišovi lze vznést i věcné námitky. Český daňový systém je při komplexnějším pohledu nespravedlivý právě vůči těm, kdo vydělávají méně.

Hned u nižších výdělků naskakuje sociální a zdravotní pojištění, které je v Česku velmi vysoké. A tak je celkové zdanění práce u horších výdělků v rámci OECD páté nejvyšší  - pokud se poměřuje samostatně žijící jedinci s příjmem na úrovni dvou třetin průměru; s narůstajícím výdělkem se Česko v tomto žebříčku oproti jiným zemím propadá. Jde o známý fenomén, který snižuje motivaci lidí vystoupit z šedé ekonomiky nebo se vrátit rychle po mateřské do práce, ale dlouhodobě se s ním nic nedělá.

Pojistné odvody jsou pro méně vydělávající lidi často jedinou formou zdanění, protože nevydělávají dost na to, aby daň z příjmu platili. A sem nepatří jen ti, kdo mají špatně placenou práci, ale třeba i ti, kdo nepracují na plný úvazek nebo celý rok. Ti všichni na Babišově balíčku neušetří vůbec nic, protože je zaměřen jen na daň z příjmu a neřeší zdanění práce komplexně. Kdo daň neplatí, nepocítí ani pirátskou slevu, ale ta aspoň víc uleví těm, kdo jsou s příjmem na hraně, aby dnešní slevu vůbec celou vyčerpali.

Babišova verze naopak - měřeno na miliardy - uleví těm, kdo vydělávají nejvíc, čistě podle principu kdo víc bere, ten víc uspoří. To zní spravedlivě, ale z hlediska rozpočtu je to velmi nákladné (u vyšších mezd už jdou úlevy do tisíců měsíčně) a z hlediska zmíněného velkého zatížení práce v nižších patrech i značně diskutabilní.

Nepoměr je dobře vidět v analýze ekonomů z institutu IDEA při CERGE-EI, kteří spočítali dopady kombinované verze balíčku, tak jak odešel ze sněmovny do Senátu. Horních deset procent pracujících by z něj dostalo pětinu peněz. Naopak na spodních deset procent by zbylo jen 0,1 procenta – tedy shodou okolností stejně peněz, kolik nyní firma Agrofert dluží státu kvůli zamítnuté dotaci z Evropské komise, ale z českého rozpočtu už byla proplacena a vláda ji zatím nemíní vymáhat.

Ekonomové z IDEA proto doporučují udělat reformu ještě trochu jinak a umožnit lidem, aby mohli čerpat daňovou slevu do mínusu – tedy pokud ji nezvládnou kvůli nízkému příjmu vyčerpat celou, aby mohli dostat zbytek od státu jako vratku. Podobný princip funguje dnes u slev na děti. Pak by nejchudší vrstvy měly z daňového balíku víc než dnes a výše zmíněný nepoměr by se aspoň částečně zahladil.