Když v roce 1997 promlouval Václav Havel ve německém Spolkovém sněmu u příležitosti uzavření česko-německé deklarace, rozhodl se „odložit všechny seznamy politicky žádoucích zmínek“ a věnoval celý svůj projev tématu vlasti a vlastenectví.
Přijde mi vhodné některé myšlenky z projevu připomenout. Zvlášť teď, kdy mají Havlův pohřeb v režii ty osobnosti českého veřejného života, které tu s větší tu s menší silou - ale v zásadě ve shodě - šíří strach ze všeho, co přesahuje hranice České republiky.
Havel se ve svém projevu odrazil od obecně uznávaného konstatování, že moderní vlastenectví se konstituovalo společně s národními státy v devatenáctém století. Vlast se tehdy stala totožná s národním státem, do nějž se člověk jako občan narodil, vlastenectví se stalo totožné s citovou vazbou k vlastnímu národu a jeho státu.
„Myslím, že když se dnes řekne vlast, většina lidí chápe ten pojem v právě popsaném významu. To znamená jako víceméně uzavřenou, pevně danou, přesně definovatelnou a k žádné další úvaze už neprovokující strukturu: každý přece ví, jak se rozpozná Čech od Němce a kde končí Česká republika a začíná Spolková republika Německo,“ dodal Havel a hned vzápětí si položil otázku, do jak míry je takové chápání vlasti smysluplné, „zda je třeba ‚tvrdost‘, uzavřenost a povinnou neproblematičnost vlasti přijmout prostě jako fakt a toto pojetí jen dál stvrzovat, anebo zda lze postupovat i jinak?“
V odpovědi na tuto otázku mu jako inspirace posloužila etymologie německého slova pro vlast (die Heimat) pocházejícího z pragermánského „haima“ ozančujícího "nejen svět nám blízký, důvěrně známý, tedy některou z vrstev našeho domova, ale zároveň svět a vesmír obecně, v jejich celkovosti, to jest univerzum. Podobně staroislandské slovo ‚heimspekja‘ znamená hovořit o domovu a vlasti, ale zároveň přemýšlet o vesmíru, tedy filozofovat."
V zamyšlení nad dvojznačností pragemánského „haima“ pak Havel rozvinul úvahu, „že vlast byla zřejmě kdysi chápána jako určité zpřítomnění světa, jako jeho obraz či průhled do něj. To, co důvěrně známe, co nás obklopuje, v čem se do jisté míry vyznáme, co přímo zažíváme a zakoušíme, jako by bylo jen ploškou krystalu, která zrcadlí celý vesmír. Vlast či domov - takto pochopeny - nás tudíž nevydělují z univerza, ale naopak nás s univerzem spojují.“
Vlast v tomto pojetí označuje podle Havla „otevírající“ strukturu. „Je to most mezi člověkem a vesmírem. Poukaz známého k neznámému, viditelného k neviditelnému, srozumitelného k tajemnému, konkrétního k obecnému. Je to pevná půda pod nohama, na které člověk stojí, aby se mohl vzpínat k nebi.“
Dále Havel mluvil o tom, že takto „otevřené“ pojetí vlasti samozřejmě není konformní. Zdaleka nejjednodušší je držet se tradičního významu pojmů vlast a vlastenectví , případně je ještě dál posilovat a prohlubovat, protože neklade na vyznavače žádné intelektuální ani mravní nároky, „ale nabízí naopak každému pohodlné spočinutí v podušce známých reálií a v náručí známé komunity.“
Charakteristická je tu „vnějškovost“, kdy vlast ztrácí „duchovní obsah či rozměr, přestává být souborem tak či onak zakoušených či sdílených hodnot nebo tak či onak pochopeného vlastního duchovního dědictví a stává se jen mrtvým balíkem svých vnějších a obsahově vyprázdněných atributů, jako jsou kroje, standarty, zvolání či donekonečna obehrávané melodie.“
Havel se ve svém projevu ohradil proti možné námitce , že by doporučoval komukoliv zřeknout se své vlasti.
Vyslovil však domněnku, že dozrál čas k její redefinici. Vlast už by neměla být předmětem náboženské úcty, ale něčím „nekonečně víc: vlast jako otevřená struktura je přece naším pojítkem s univerzem a je jedním z bezpočtu konkrétních pokusů o smysluplný pobyt na tomto světě.“ Například stát v takto redefinovaném pojetí už není čímsi jako vyvrcholením veškerého snažení národní komunity (a tím zároveň čímsi jako „koncem dějin“), ale prostě „jeden z mnoha pokusů lidského společenství zprostředkovat pokud možno rozumně a spravedlivě vzájemné soužití lidí.“
Minimálně emočně se to zdá být méně. Prožitek redefinované vlasti už zřejmě nebude tak silný, jako byl pro naše předky před sto lety. Je to ale logické, protože tu jde víc o náročné hledání smyslu, než euforii z příslušnosti k nějakému národnímu kmeni a jeho státu.
„Řekl bych, že důležitější než povrch toho, co dělá vlast vlastí, by měl být smysl, jaký to má. Vždyť i na těch Božích mukách je důležitější, že to je připomínka Kristova osudu, než že to jsou naše - řekněme jihočeská - Boží muka. Lze právem říct, že jde o jihočeský způsob pochopení Kristových muk. Není však dobré myslet si, že jde o ztělesněné jihočešství,“ uvedl ve svém projevu Havel.
V praxi to podle Havla znamená, že spíš než na soubor vnějších znaků, s nimiž je naše vlast spojena (barva pleti obyvatel či tvarosloví památek, zvyků a tradic) má „být kladen stále silnější důraz na svět hodnot, které pro nás svým osobitým způsobem naše vlast zpřítomňuje, či se snaží nebo měla by se snažit - jako stát - zpřítomnit.“
Václav Havel před německými zákonodárci samozřejmě takto nefilozofoval jen pro samotnou radost z filozofování. „Otevřené“ pojetí vlastenectví mělo podle jeho tehdejších úvah zásadní význam pro úspěch evropské integrace, která nemůže být úspěšná, nebude-li kromě institucionální, hospodářské, legislativní a politické integrace provázená i hledáním jednotících citových a duchovních motivů. "Jinými slovy: Evropané budou dříve či později muset i Evropu pochopit jako
svou vlast, byť zvláštního druhu. Nebo jako společnou vlast svých vlastí."
Dnes to platí víc, než tehdy.
Celý text projevu si můžete stáhnout z digitálního archivu Knihovny Václav Havla.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
