Do lesa je to z centra Bratislavy autem deset minut a brzy ráno v něm bývá pusto, až na pár zatvrzelých běžců a někdy také muže s postavou kulturisty klusajícího kolem rybníků. Onen muž je Robert Fico, slovenský politik, který v březnu s velkým náskokem vyhraje volby a zřejmě se po nich stane nejdéle sloužícím premiérem v moderních dějinách země. A to ve svých jednapadesáti letech ještě zdaleka nekončí, plánuje si budoucnost se stejnou pečlivostí, s jakou pěstuje své tělo.
Manévrovací prostor pro příští kariéru se mu ovšem v posledních měsících dramaticky zúžil, protože kdysi slibnou cestu do nejvyšších evropských struktur si navždy zablokoval xenofobními výroky na adresu muslimů a žalobou na EU kvůli uprchlickým kvótám. Jeho terénem tedy zůstává už jen Slovensko, které je tak odsouzeno možná ještě na dlouhá léta k soužití s tímto politikem, jehož dravost a ambice jako by neměly meze. Je to zneklidňující představa, protože zapadá do vývoje ve střední Evropě, kdy se dostali z vůle voličů k moci politici vůdcovského typu se zjevnou nechutí vůči liberální demokracii. Fico bývá často zmiňován jedním dechem s Viktorem Orbánem a Jarosławem Kaczyńským, což jen potvrzuje, v jak podivné době plné paradoxů žijeme. Bývalý mladý komunista je dnes stylem i politickými postoji opravdu téměř k nerozeznání od těchto dvou konzervativců s osobní historií antikomunismu. Přesto byla až donedávna tato podobnost zavádějící.
Stručné dějiny obratů
Slováci znají Roberta Fica jako své…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
