Stále horší podmínky k práci, čím dál méně času, stále menší honoráře. Tyhle stížnosti dnes zaslechnete v leckteré branži, jen málokde však znějí tak často a hlasitě jako v tvůrčích profesích. Režiséři, kameramani, animátoři, herci nebo překladatelé dokážou dlouze vyprávět o tom, jak jim zadavatelé škrtají rozpočty a zároveň tlačí na rychlost, což v důsledku znamená jediné: úpadek řemesla.
Ještě nikdy od revoluce se však nestalo, že by se některá profese soukolí zábavního průmyslu kolektivně a důrazně vzepřela. Všechny se postupně přizpůsobovaly, protože strach o práci byl silnější. Zkušenost, že co dnes já odmítnu, udělá zítra někdo jiný, velela zatnout zuby a po večerech přemýšlet o hranici, za níž už tato otročina nedává smysl. Až donedávna.
Vzpoura téměř dvou stovek filmových a televizních dabérů, která začala před rokem a půl, právě v těchto dnech končí. Nedopadla sice pro vzbouřence nijak slavně, ale i tak stojí za důkladnější průzkum. Odrážejí se v ní dilemata zrychlujícího se světa, v němž žijeme, i divoké poměry českého pracovního trhu. A příběh lidí, kteří se rozhodli riskovat svou práci, aby ji mohli dělat lépe, se dá číst také jako nadčasové drama o odvaze, lsti a síle soudržnosti.
Květen a dost
Ještě v dubnu roku 2014 nevěděla Jitka Moučková, kde jí hlava stojí. Tehdy čtyřiatřicetiletá absolventka pražské konzervatoře se nikdy nestala známou hereckou tváří, po škole střídala oblastní divadla a u filmu ani v televizi se moc nechytila. Během let…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 45 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
