Být židovským dítětem v Nizozemsku a Belgii dvacátých let minulého století mělo své kouzlo. A znovuobjevený román nizozemské klavíristky židovského původu Idy Simonsové se díky této barvité atmosféře velmi podobá dílu našich dvou spisovatelů Oty Pavla a Karla Poláčka. Jsou s románem Pošetilá družička spříznění nejen poetikou a humorem, ale zejména pohledem dětského hrdiny na bláznivý svět dospělých.
Autorka knihu napsala a vydala koncem padesátých let minulého století, dostalo se jí pochvalných recenzí, ale pak se na ni zapomnělo. Přesto útlou knížku v roce 2007 v seriálu o zapomenutých kolezích spisovatel Maarten’t Hart označil za jedno z vrcholných děl nizozemské literatury. Když pak o sedm let později na Pošetilou družičku narazila nakladatelka Eva Cosséeová a vydala ji znovu, udála se literární senzace. Román opět našel čtenáře a dnes je překládán do mnoha jazyků, včetně toho českého díky péči Magdy de Bruin Hüblové.
Suchý humor, jímž slabě prosvítá pozdější životní hořkost a zejména postava taťky – šlemila, packala, ňoumy a smolaře, jenž připomíná tatínka z Pavlových románů, jsou skutečně neodolatelné ingredience. Především v současném světě, kde je možné v očích ostatních pouze a jedině uspět na všech frontách, jinak je člověk nemožná nula. Vždyť hned v prvním odstavci knihy taťka prohlašuje, že svět vážně poškodil, protože si nezaložil pohřební ústav. Byl totiž pevně přesvědčen, že jakmile by to udělal, obyvatelstvo naší planety by se skládalo výhradně z nesmrtelných jedinců.
Životní jiskra
Hlavní hrdinka Gittel se narodila v Antverpách, ale její hlučná, divoká a rázovitá rodina se po vypuknutí první světové války přestěhovala do Nizozemska. A vždycky když se maminka s tatínkem nepohodli („o nedělích a o svátcích se rodiče rafali jako kočka a pes“), maminka s malou Gittel odjížděla k babičce do Antverp. Ta však na ně často nebyla zvědavá. Rodina Gittel byla sice plná hádek, příkazů a zákazů, ale také životní jiskry. Dvanáctiletá Gittel se chtěla stát koncertní pianistkou, a tak navštěvovala zámožnou rodinu kultivovaného bankéře a sběratele moderního umění pana Mardella. V jejich krásném domě nejen cvičila na noblesní piano značky Steinway, ale dostalo se jí i nekonvenčního vzdělání v podobě rozhovorů s panem Mardellem. Ten jí udílel rady ohledně vkusu a moderního umění a jednou jí také osvětlil biblické podobenství o pošetilých a moudrých družičkách.
Na rozdíl od tradičního křesťanského poučení nešlo o to, jak je která družička připravená na příchod Krista, ale o dva rozporuplné postoje k životu – rozevlátě pošetilý a předvídavě rozumný. Nakonec však Gittel jako správná pošetilá družička naletí Mardellově dceři, devětadvacetileté Lucii, protože nedokáže ve spletitém světě dospěláckých intrik odhadnout tu správnou stranu, na kterou by se měla přidat. Přestože na ni její mentor nakonec zanevře, odnese si do života jednu velmi cennou lekci – i když na katastrofách nelze najít světlé stránky, dá se na ně dívat s nadhledem a humorem.
Humor kryje ránu
V jedné básni Simonsová napsala: „Humor je pestrá záplata, která kryje ránu.“ A dospívající Gittel v její knize nešetří na svou adresu sebeironií a sarkasmem, ať už jde o její pošetilost, hudební talent nebo společenské trapasy. Asi nejvtipnější pasáží je pobyt rodiny v Berlíně, kam se taťka šlemil vypravil vydělat na hyperinflaci, aby konečně prolomil začarovaný kruh smůly. Nějaký čas jsou ve světové metropoli skutečně za „prachaté Holanďany“, ale brzy „jistý dr. Hjalmar Schacht provedl něco s markami, takže jsme byli stejně chudí jako doma. Taťka prohlásil, že ho ta sanace měny nepřekvapuje, naopak, je prý přesvědčený, že dr. Schacht s jejím vyhlášením počkal, až taťka přijede.“
Suchý humor připomíná, to co známe z románů Oty Pavla.
Kniha je silně autobiografická a hlavní roli v ní nehraje až tak děj či sled událostí, ale spíš jednotlivé epizody z barvitého života jedné bláznivé židovské rodiny a jejích přátel; a také vylíčení atmosféry kosmopolitní židovské komunity před katastrofickými událostmi druhé světové války. Tehdy si i někteří Židé jako dědeček Harry mohli dovolit být antisemity a lamentovat, že se jejich syn ožení s „tlustou židovskou kalounkářkou“. Nicméně „mezi jeho současníky se to vyskytovalo častěji. Působilo jim to celkem nevinné potěšení, což však generaci plynových komor už není dáno.“
Autorka svou knihu psala s osobní zkušeností s hrůzami druhé světové války, jimž jako zázrakem unikla. Podařilo se jí totiž díky manželovým vlivným stykům dostat do tzv. barneveldské skupiny, přibližně sedmi set vybraných nizozemských židovských prominentů, kteří byli chráněni před transporty. Přesto byla i tato skupina ke konci války převezena do Terezína. Avšak díky americké nadaci bylo dvanáct set vězňů vyplaceno a Idě Simonsové a jejímu muži se tak 5. února 1945 podařilo odjet do Švýcarska.
Rok po válce vyšla její sbírka poezie Trpká úroda. O deset let později pak pod pseudonymem próza Bahno a hvězdy. Uznání jí však přinesl až právě román Pošetilá družička označovaný tehdejší kritikou za „zralý debut moudré ženy“. Z další knihy Simonsová stihla napsat pouze tři kapitoly, nedožila se ani padesátin a zemřela v roce 1960.
Musíte mít štěstí
Příběhy její Gittel ale čte už několikátá generace čtenářů. Včetně rad strýce Wallyho: „Až budeš velká a vdaná, nikdy neposlouchej namlouvací řečičky jiných mužů. Ti si stejně myslí: zavedený podnik je bez rizika.“ Anebo babi Hoferové: „Člověk nemusí být bohatý, člověk nemusí být hezký. Musí mít prostě štěstí.“ Tahle poučení platí dodnes. V Pošetilé družičce jsou navíc servírovaná způsobem, kterému neodolá ani ten největší antisemita, protože chytrého a nelaskavého humoru není nikdy dost.
Autorka je spisovatelka.
Ida Simonsová: Pošetilá družička
Přeložila Magda de Bruin Hüblová, Pistorius & Olšanská, 176 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
