Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
alan rickman, 20.3.2015 Zdroj: Matěj Stránský
Kultura Rozhovor

Alan Rickman: Raději lidi naplňuji odvahou

Zemřel režisér a herec s nezaměnitelným hlasem

Ve věku 69 let podlehl rakovině Alan Rickman, režisér a herec. Loni zavítal do Česka a poskytl nám rozhovor, který nyní připomínáme.

•••

Jeden zvukař označil jeho hlas za nejdokonalejší zvuk, který může muž vydat. Sytý, ale nezvyklý baryton přitom Alanu Rickmanovi (69) zpočátku komplikoval hereckou kariéru. Dnes si bez něj neumíme některé filmové postavy představit – třeba profesora Snapea z filmů o Harrym Potterovi. Herec a režisér do Prahy přijel v roce 2015 převzít cenu na Febiofestu a představit svůj nejnovější režijní počin: emancipační příběh o fiktivní zahradnici na dvoře francouzského krále Ludvíka XIV.

Ludvík XIV. byl vynálezcem klasického baletu, ale vy ve filmu moc netančíte.

Trochu na konci, ale jde o jednu z historických nepřesností, kterých jsme se záměrně dopustili. Ludvík přestal s tancem ve třiceti. Taneční sál pod širým nebem, který hlavní hrdinka navrhne a postaví, ve Versailles existuje, byť jej v realitě samozřejmě nepostavila žena. Ve filmu Ludvík v onom sále zatančí, ve skutečnosti jej tam vozili na kolečkovém křesle.

Alan Rickman
Alan Rickman • Zdroj: Matěj Stránský

Říkáte, že film má mnoho paralel s moderní dobou. Kterou považujete za nejdůležitější?

Je na divácích, aby si je našli. Ale pro mě jedna reprezentuje vztahy mezi ženami a muži a druhá svět filmu, kde jsou ženy pořád používány především jako okrasné předměty. A jsou pak odloženy, když jen trochu zestárnou.

Je tedy symbolické, že za kamerou stála Ellen Kurasová, jedna z mála žen v oboru?

Symboliku to dostalo až později. Kate Winsletová se mě zeptala, jestli bych byl ochoten točit s kameramankou, a já jsem tomu byl samozřejmě otevřený. Ale důležité pro mě bylo hlavně to, že Ellen točila Kate ve snímku Věčný svit neposkvrněné mysli – a pro film, který nese na bedrech jedna herečka, je důležité, aby se cítila pohodlně před člověkem, který na ni míří kamerou.

Jde o váš druhý režijní počin a hrdinka má podobný osud jako ve vašem debutu Zimní host. Obě truchlí, oběma zemřel manžel, jedné z nich i dítě.

Podoba je ale jen v tom, že jde o ženy. Nemá to co dělat s příběhy jako takovými. Ani jeden jsem sám nenapsal, takže jde spíše o náhodu.

Ale vybral jste si je k režírování. Vyprávíte příběhy žen, které ztratily manžela, i proto, že vaše matka také ovdověla a nikdy se z toho úplně nezotavila?

To ano, ale tehdy jsem byl dítě a neuměl jsem si představit, co prožívá. Stejnou měrou mě zajímají osudy mužů – co je formuje a ovlivňuje, jak a proč se stávají tím, čím jsou. A také za jakých okolností se dva lidé potkají a sblíží.

Režírování považujete za nekonečný tanec mezi svobodou a disciplínou. Kterou část procesu máte nejméně a naopak nejvíce rád?

Jsou to dvě strany téže mince, neobejdete se ani bez jedné. Ideálně existují ve vzájemné rovnováze. Svoboda sama o sobě postrádá kontext, s pouhou disciplínou se zase připravíte o představivost.

Vtipkujete o tom, že ve svém filmu hrajete hlavně proto, že to bylo levné. Vám při shánění peněz na film nepomáhá slavná tvář?

Vůbec, pořád je to hrozný zápas. Zejména pokud točíte nemainstreamový film. Kate Winsletová v hlavní roli trochu pomůže, ale ani tak není nic zaručené. Své o tom vědí moji producenti. Raději mi toho moc neříkají, ale moudrý režisér sleduje pečlivě, jakou barvu má tvář jeho producenta.

Když se vybarví dozelena, je zle…

Zelenají, blednou, ale pořád mají úsměv na rtech.

Financování kultury je velké téma jak v Británii, tak i v Česku. Jak si v tomto směru vede britská konzervativní vláda?

Kultura je vždy první obětí, když se škrtá. Už jsme se naučili to víceméně očekávat – nastupují toryové, bude se škrtat v umění. Možná utahování tolik nedopadne na Královskou operu, ale mívá zničující dopad na menší divadla, na školy, na regionální umění, z nichž národní kultura vyrůstá. Takový dramatik jako Tom Stoppard se jen tak někde neobjeví; je třeba jej podporovat, pečovat o něj, dovolit mu třeba i chvíli nepsat dobře.

Angažujete se v nadaci podporující umělce v nedemokratických režimech, v Británii podporujete malá divadla. Vidíte jako svoji povinnost pomáhat takovým projektům?

Hlavně doufám, že to dělám nenápadně, protože mě dost nudí a zároveň mi leze na nervy, jak se herci pořád k něčemu vyjadřují – včetně mě samého. Nicméně ona podpora je výsledek mého přesvědčení, že cokoli člověk dělá, měl by to také nějak předat dál.

Reklama

Když jsme mluvili o paralelách k době Ludvíka XIV. a pak slavné tváři, může tu být ještě jedna: monarchové byli pod neustálým dohledem, dvořané je pozorovali při jídle i spaní. Nejsou dnes v podobné pozici filmové hvězdy?

Určitě. Hodně z těch moderních paralel jsem uviděl až s odstupem. Třeba podobnost mezi královskou a mojí režisérskou rolí: on říká lidem, co mají dělat, je pevným bodem ve vesmíru, kolem něhož se vše točí. Jedné mojí přítelkyni zase utkvělo v paměti, jak byl jako král osamělý. V posledním záběru ho vidíme stát v onom tanečním sále ve Versailles a kamera se vzdaluje, až jej vidíme jako malý bod uprostřed jeho obrovského díla. Lidé ho sice pozorovali i při spánku, ale zároveň s ním manželka ani milenky nespaly v posteli a budil se vždy sám.

Pozorují i vás v realitě jako Ludvíka?

Mám asi štěstí v tom, že žiju v Anglii, nebo se mi jen tolik nestává, že by mě někdo poznal. Takže žiju vcelku normální život. Ale sláva je samozřejmě velmi zvláštní: když mě fotí na červeném koberci, blesky blýskají, fotografové pokřikují, vždycky vezmu svoje já a dám ho stranou.

Své pravé já?

Svoji skutečnou podstatu – a tím ji chráním, abych zůstal normální, protože ta situace normální není. Proto mě hodně znepokojují mladí herci, kteří chtějí být jen slavní. Copak nevědí, jak prázdná existence je čeká, jak rychle o slávu přijdou, když jednou přešlápnou, když se na jejich tvářích objeví první vrásky nebo na scénu přijde někdo zajímavější?

Vy jste naopak začal profesionálně hrát vcelku pozdě, až v pětadvaceti po studiu a kariéře v grafickém designu. Myslíte, že vám to pomohlo stát se lepším hercem?

Mně ano, ale pro jiné lidi to nutně nemusí platit. Juliet Stevensonová, s níž jsem mnohokrát spolupracoval, podobnou zkušenost neměla – a je to jedna z nejchytřejších hereček, které znám. Mě nějaká síla nejprve táhla ke grafice, pak ke hraní a nato i k režii. V osmnácti jsem přitom uvažoval, že půjdu na univerzitu studovat angličtinu. Ale celé to nakonec dohromady dává smysl: při režii mě zajímá vizuální stránka věci a zároveň rozumím hercům.

Vaše touha studovat angličtinu se projevuje ve vaší zálibě v psaní.

Spíš se jiným lidem míchám do jejich psaní, jsem lepší editor než autor. Neumím napsat dialog nebo vymyslet strukturu hry, ale škrtání mi jde výtečně. Když jsem dostal první verzi scénáře ke Králově zahradnici, první věta zněla: Jsme na březích Seiny a po řece plují stovky lodí naložené zbožím...

... a producent po přečtení zase zezelenal.

Producent to nikdy neviděl; myslím, že ani netuší, že tam něco takového bylo, protože jsem to okamžitě vyškrtnul.

Ještě k designu. Rád mluvíte i do toho, co mají postavy na sobě, a nejen ve vlastních dílech. Navrhl jste třeba kostým profesora Snapea ze série filmů o Harrym Potterovi. Proč vám to připadá důležité?

Nedělám to vždycky, ale v případě Snapea jsem měl velmi jasnou představu, jak by měl vypadat. Všechny ty knoflíky, které musí každé ráno zapnout. Jeho šaty vytvářejí velmi jasnou a ohraničenou siluetu, což přesně vyjadřovalo stav jeho mysli.

Ano, sešněrovaný a uzavřený do sebe.

Teď jste mimochodem oblečený velmi podobně jako v divadelní inscenaci Seminář, s níž jste nedávno slavil úspěchy na newyorské Broadwayi. Hrajete tu zkušeného spisovatele Leonarda, který dává lekci čtveřici začínajících autorů.

Ale jako režisér s mladými herci mluvím trochu jinak než Leonard. Věřím spíše na povzbuzení než na výsměch, raději lidi naplňuji odvahou než strachem. Také Leonard je nakonec všechny posune k pozitivnímu výsledku, i když ne ideálními prostředky.

Pořád se vás někdo ptá na záporné postavy, přitom jste jich hrál pár – dvě a půl, jak říkáte. Přičemž ta půlka je prezident Reagan. Častěji jste ztvárňoval mnohovrstevnaté a komplikované postavy.

Život je přece plný komplikovaných lidí – ale je to náročný proces, neustálé hledání rovnováhy. Herec funguje jako kanál mezi autorem a publikem, jeho úkolem je dopravit autorovu vizi k divákům a zároveň ji nenarušit. I když prochází skrze moji osobnost, směsici životních zkušeností a momentální nálady.

Uspokojuje vás v téhle souvislosti víc proměnlivost divadla, nebo spíše film, v němž je navěky uchována jedna verze postavy?

Nikdy jsem neočekával, že udělám kariéru u filmu, viděl jsem se hlavně na divadle. Vždy se mi líbila rovnováha mezi filmem a divadlem a měl jsem to štěstí, že jsem mohl dělat obojí. Pořád mě nicméně fascinuje, že můžu stát nehybně na jevišti a osm set lidí v sále je schopno porozumět tomu, co si jako postava myslím.

Osobní vzpomínka Silvie Lauder: Jak jsem potkala Alana Rickmana

Alan Rickman (69)

Britský divadelní a filmový herec a režisér. Slávu mu přinesly komerční hity jako Smrtonosná past (1988) i série o Harrym Potterovi, respekt kritiků nezávislé filmy. Jako režisér je podepsaný pod filmy Zimní host (1997) a Králova zahradnice (2014).

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte