Do Prahy přijel Andy Warhol z Pekingu

Své dílo Zvěrokruh, které odkazuje k čínské i evropské historii, představí v Praze známý čínský umělec a aktivista Aj Wej-wej. Den před vernisáží zvířecí hlavy vystavené u Veletržního paláce zahalil do termofólie, kterou dostávají uprchlíci zachránění z moře na své cestě do Evropy. Zřejmě tak učinil na protest proti oficiální české politice vůči migrantům.

Celá galerie

U příležitosti jeho návštěvy Česka odemykáme text z roku 2011, kdy ho v Pekingu navštívil reportér Respektu.

Taxikář si evidentně neví rady. Když před půl hodinou zastavil na okraji čtyřproudé silnice u východu z pekingského metra a na malém lístečku četl čínskými znaky napsaný název čtvrti Cchao-čchang-ti, tvářil se sebejistě, ale teď telefonuje kolegům a ptá se na cestu. Cílem je stará zástavba, kterou dnes už obklíčil pekingský beton; vesnice, kde kolem ateliéru provokativního čínského výtvarníka Aj Wej-weje vznikla umělecká čtvrť.

Následuje scéna, která by dobře zapadala do filmů režiséra Jima Jarmusche. Řidič stahuje okénko a ptá se kolemjdoucích na cestu. Ti bezradně kroutí hlavou a kráčí dál do pekingské tmy. Najednou potkáváme skupinu dělníků ve starých montérkách a se zaprášenými přilbami na hlavě. Taxikář na ně pokřikuje „Cchao-čchang-ti“ a „Aj Wej-wej“! Jeden z dělníků se zastaví, přikývne, nastupuje do auta a hned naviguje. Řidiče ale nesměruje ke galeriím umělecké čtvrti. Po pár minutách zastavujeme u kovových vrat, jimiž se vchází do solidní vily obklopené ateliéry. Jsme přímo v mistrově domě. „Ano, bydlí tady, ale dnes v noci mu skončilo několikadenní domácí vězení, a tak jel do města,“ vítá neohlášenou návštěvu jeden z malířových přátel. Zve nás dovnitř a po telefonu ochotně domlouvá schůzku.

Deset milionů

Výtvarník s kulatými tvářemi, objemným břichem a delším, mírně prošedivělým vousem za těmito vraty vymýšlí instalace, které v zahraničí kritizují nebo přímo zesměšňují čínský režim. Aj Wej-wej prožil třináct let v New Yorku a dokonale si osvojil metody západního konceptuálního umění. Loni v červenci například nechal na vrchol rakouské hory Dachstein převézt čtyřtunový kus skály, který ve středočínské provincii S’čchuan zůstal před dvěma lety po katastrofálním zemětřesení, jemuž padlo za oběť nejméně 70 tisíc lidí. Výtvarník zde upozorňuje na fakt, že zejména mnoho školních budov zasypalo své oběti proto, že stavební firmy uplatily místní úřady a obešly všechna stavební a bezpečnostní nařízení.

V Kodani zase Aj Wej-wej v rámci akce Mermaid Exchange na místě slavné sochy Mořské panny instaloval metaforu čínského „Velkého bratra“ – velkoplošnou obrazovku. Kolemjdoucí obyvatelé Kodaně v ní mohli vidět záběry z bezpečnostní kamery, mířící na originál sochy umístěné dočasně v dánském pavilonu na čínském Expu 2010.

Je to zajímavý paradox. Aj Wej-wej pořádá po celém světě instalace, jež se provokativně trefují do čínské vlády a jejího pohrdání vlastními občany. Přesto není ve vězení. Cestuje po světě, svá díla se štábem spolupracovníků připravuje na okraji Pekingu a přitahuje k sobě místní umělce způsobem, který někteří výtvarní kritici srovnávají s rolí Andyho Warhola v New Yorku šedesátých let.

„Proč mi to režim nezakáže? Nevím. Tolik je to nezajímá, protože se to děje v zahraničí. V Číně by mi takové výstavy nedovolili,“ říká Aj Wej-wej. Na stole před ním se válí malé sošky krabů a keramická sluneční semínka, součásti dalších dvou provokativních děl. Ručně vyrobená semínka patří ke stovkám milionů podobných kusů, které právě leží v prestižní londýnské galerii Tate Modern a ironizují čínský průmysl i západní závislost na masové výrobě a konzumu.

Krab je parodií oficiální čínské ideologie „harmonické společnosti“. A je také příčinou listopadového domácího vězení, jež ukazuje neustálé napětí ve vztahu slavného umělce s autoritami. Slovo „říční krab“ zní v čínštině skoro identicky jako slovo „harmonie“ a právě potřebou této „společenské harmonie“ cenzoři ospravedlňují omezování svobody slova. Aj Wej–wej v listopadu uspořádal banket spojený s pojídáním deseti tisíc krabů. Chtěl tak připomenout zbourání svého ateliéru v Šanghaji, který byl podle úřadů postaven ilegálně. Domácí vězení mělo výtvarníkovi zabránit v účasti na tomto večírku. Navzdory trestu se jeho relativní tvůrčí svoboda v čínské metropoli vymyká představám o fungování diktátorských režimů.

I, bývalý asistent Aj Wej-weje a dnes pedagog malby na Čínské akademii umění, si paradox vysvětluje tím, že režim výtvarné umění cenzuruje mnohem méně než například média a knihy. „Politici a policisté jeho dílům možná nerozumějí. Jsou z nich nervózní, ale nevědí, co přesně by jim na nich mělo vadit a jak přesně by měli formulovat svá obvinění. Výtvarné umění prostě není tak jednoznačné jako psané slovo. Dá se různě interpretovat, a proto režimu tolik nevadí.“

Desítky spolupracovníků Aj Wej-weje úřady nijak nešikanují, mohou například jako právě I učit na státních univerzitách. Pekingské úřady také okatě podporují jinou uměleckou čtvrť místní avantgardy, oblast 798, která v devadesátých letech vznikla v prostorách bývalé továrny na zbraně.

Mezi kočkami a Twitterem

Aj Wej-wej se neomezuje na provokativní koncepty. Třiapadesátiletý výtvarník byl uměleckým designérem „ptačího hnízda“, pekingského olympijského stadionu. Původně ho oslovil švýcarský developer, který stánek stavěl, ale umělec v průběhu práce změnil názor a nakonec se od prestižního díla distancoval a olympiádu nazval „falešným úsměvem“ Číny vůči světu.

Politika je už dnes od jeho díla neoddělitelná. V jedné budově ateliéru v Cchao-čchang-ti Aj Wej-wej s manželkou bydlí; ve dvou dalších pro něj pracuje tucet asistentů. Někteří pomáhají s přípravou náročných instalací – slunečnicová semínka pro Tate Modern například vytvářelo 1600 keramiků. Jiní pracují na více politických projektech, dokumentovali například oběti zemětřesení v S’čchuanu a podávali stížnosti na chování tamních autorit.

Aj Wej-wej zde stále více času tráví u klávesnice, kolem níž každou chvíli prochází jedna z jeho dobře živených koček. Tři roky psal kritický blog, který nakonec cenzoři zakázali kvůli komentování úředních přehmatů během zemětřesení v S’čchuanu – policisté tehdy umělce při návštěvě středočínské provincie zmlátili způsobem, jenž si později vyžádal operaci mozku. Místo zrušeného blogu dnes Aj Wej-wej používá Twitter. Tráví na něm celé dny a neustále do éteru pouští kritické slogany, data, odkazy.

Díky své především zahraniční slávě má Aj Wej-wej privilegia, kterým se běžní Číňané netěší. V posledním měsíci poskytl kolem stovky rozhovorů západním novinářům, jimž může říkat cokoli včetně ostré kritiky cenzury ve své zemi nebo západní shovívavosti k čínským vládcům. Čínská média ale nesmějí jeho jméno ani zmínit – kromě těch anglicky psaných, která čtou hlavně cizinci žijící v Číně. V hodnocení režimu je pekingský rebel nekompromisní. „Není tu svobodný internet, všechno je cenzurované, lidé nemohou svobodně volit,“ tvrdí a žádá podobně jasný názor i od demokratických zemí. „Je povinností západních politiků o tomhle pořád mluvit, jinak ztratí důvěru lidí v této části světa,“ říká a dodává, že demokratické země jsou zkorumpovány obchodními zájmy velkých firem.

„Nemám rád řeči o tom, že Čína je na demokracii moc velká. Souhlasit s nimi znamená přijmout logiku, která nás dělí na pány u moci a ovládané otroky,“ odmítá teze, podle nichž v Číně nemůže fungovat západní model demokracie a lidských práv. Politická angažovanost Aj Wej-weje, jehož otec býval v padesátých letech dvorním básníkem Mao Ce-tunga a během kulturní revoluce ve vyhnanství čistil veřejné záchodky, vrací otázku po limitech toho, co je v dnešní Číně dovolené říkat a dělat.

Dříve by mě zatkli

„Nechci si připouštět, že mi hrozí něco podobného jako Liouovi,“ reaguje na zmínku o spisovateli a nositeli loňské Nobelovy ceny míru, kterého za sepsaní manifestu Charta 08 čeká jedenáct let vězení, „pohybuji se na hranici, nikdo neví, co se mnou bude třeba za rok.“ Aj Wej-wej dodnes vlastní byt v New Yorku, odkud se vrátil v roce 1993 k nemocnému otci, a odejít už nechce.

„Zklamal bych příliš mnoho lidí, kteří mi tu věří,“ říká a současně uznává rozšiřování prostoru svobody v minulém desetiletí: „Za to, co teď dělám, bych v devadesátých letech dávno seděl ve vězení. Prostě by mě zatkli, s vymýšlením obvinění by si nikdo hlavu nelámal.“

Řada Číňanů si myslí, že Aj Wej-wej má na vlivných místech rodinné známé, kteří nad ním drží ochrannou ruku. „Říkají mi, že jsem odvážný,“ popisuje Aj Wej-wej své vlivné zastánce, „ale nevidí žádnou naději na změnu a sami ji nechtějí, chtějí si hlavně udržet pozici. Nevěřím, že by mě ochránili.“

„Je dost chytrý na to, aby se nenechal chytit. Nechce být mučedníkem, ale svobodně pracovat,“ vysvětluje jeho dřívější asistent I a pojmenovává klíčový rozdíl mezi výtvarníkem Aj Wej-wejem a spisovatelem Liou Siao-poem: „Aj není politik, nikdy nenapsal žádný manifest a nepředstavil svou vizi budoucnosti. Disidenti ho za to ostatně kritizují. Aj jen reaguje na konkrétní nespravedlnosti, jež někdy rozbrečí i policisty. Dělá to s vtipem, který jindy policisty klidně rozesměje. Proto pro režim nepředstavuje tak velkou hrozbu.“

Aj Wej-wej vidí naději Číny v mladých lidech, kteří tvoří většinu jeho 60 tisíc pravidelných čtenářů na Twitteru. Jsou podle něj kritičtí k režimu a jednou celý systém změní. Spoustě mladých lidí skutečně učaroval. „Pro řadu mých studentů je hrdinou. Líbí se jim jeho rebelský duch, jeho nekompromisnost a vtipné psaní na Twitteru,“ potvrzuje pedagog I.

Jiní mladí Číňané však radikální postoje pekingského Warhola nesdílejí. „Mám ho rád, je vtipný. Ale nesouhlasím s ním, jde až moc daleko,“ říká na ulici kousek od ateliéru mladý výtvarník. „Příliš snadno naplňuje vysněnou západní představu disidenta,“ citoval loni kritiku z opačného gardu ve svém profilu týdeník New Yorker. Prestižní americký časopis ale podle osudu Aj Wej-weje hodnotí směřování celé Číny: „Míra, do jaké mu Čína dovolí pokračovat v práci, bude skutečným měřítkem toho, nakolik se země posunula – nebo neposunula – směrem k otevřenější společnosti.“