Studenti se nechtějí bavit, ale mít vliv na to, co se učí

Měl by mít středoškolák možnost říci svému učiteli, že třeba z biologie mu stačí trojka a základní znalosti, protože čas, který ušetří, by chtěl věnovat občance nebo angličtině? Prostá otázka, která kupodivu vzbuzuje velké emoce. A co se asi stane, když nějaký student tohle v ředitelně navrhne?

V obsáhlém textu v novém tištěném Respektu se Marek Švehla ptá, jestli má dnes ještě smysl chodit do školy, a na mnoha případech ukazuje, v čem běžné gymnázium zaostává za reálným světem. A to i v případě, že se učitelé snaží v rámci možného reagovat na to, co děje za školními dveřmi. V mnohém je text výstižný, ale jedna důležitá věc tu ještě chybí. Jen velmi málo se zde mluví o tom, že žákům a studentům schází hlavně možnost spolurozhodovat, co budou ve škole dělat.

Dnešní situace je totiž i na těch inovativnějších školách zvláštní. Všichni sice říkají, že maturant má být samostatný, má si umět vybrat, nést za sebe zodpovědnost, komunikovat a kdoví co ještě, ale ve skutečnosti má běžné školní dítě naprosto minimální možnost rozhodnout, co, jak a s kým se bude učit. Prostě vzdělávací cesta je pro něj někým připravená. Někde lépe, někde hůře.

Nikdo z nich nemá s prospěchem větší problém, přesto už obvykle rezignovali na to, že by se na gymnáziu učili věci, které je opravdu zajímají.

Na začátku nastoupí a už se veze; rozhodovat se může leda tak o tom, jestli zvolí raději doplňkový seminář z literatury nebo přírodních věd. A na konci, jestli bude maturovat z angličtiny nebo matematiky. Pak dosáhne plnoletosti, maturitního vysvědčení a volebního práva - a jaksi předpokládáme, že lusknutím prstů se z něj stane samostatný člověk schopný rozhodovat o svém osudu, životě a práci. A to se bavíme v tomto případě o gymnazistech, kteří si často schopnost volby a rovnoprávné komunikace přinášejí z rodiny. A co ti ostatní? Vážně jsme je na nejednoznačný svět, kde se každý musí rozhodovat stokrát denně, připravili prohnáním vzdělávací jednosměrkou bez jediné odbočky?

A zeptal se vůbec někdo studentů, co by chtěli? Nebo je už sama ta představa nepřijatelná? Delší dobu jsme s kolegy z EDUin v kontaktu s Českou středoškolskou unií, studentskou organizací, která se snaží pojmenovat, co by se dalo na středních školách zlepšit. Pět z nich jsme pozvali na debatu, kterou můžete zhlédnout i vy. Zajímavé je sledovat, jak se v první polovině snaží být ve vztahu ke svým školám (většinou jsou to gymnazisté) korektní, zatímco v té druhé přiznali barvu. Nikdo z nich nemá s prospěchem větší problém, přesto už obvykle rezignovali na to, že by se na gymnáziu učili věci, které je opravdu zajímají, a způsobem, jejž by považovali za přínosný.

„Prostě jsem se rozhodl do maturity nějak přežít a doufám, že na vysoké škole to bude lepší,“ říká jeden z nich. A ostatní tuhle strategii potvrzují. Nemluví o svých školách špatně, své učitele většinově oceňují, ale cítí se naprosto neúspěšní ve snaze spolurozhodovat o vlastním vzdělávání. Vadí jim, že je v téhle debatě nikdo nebere vážně.

Poslechněte si je. Stačí třeba pouhých šest minut (1:09 – 1:15 na záznamu). Tam se mluví o tom, co je ve škole frustruje. Nebo ještě kratší kousek, kde vysvětlují, proč se rozhodli ve školách něco měnit (1:28 – 1:31). Je to zajímavý zážitek, z něhož pochopíte, že studentům nejde ani tak o to, aby se ve škole bavili, jak občas soudíme, ale prostě chtějí být přibráni do věcné debaty o efektivitě studia.

A až to budete mít za sebou, zkuste si sami pro sebe odpovědět na otázku: Lze se naučit řídit v autoškole, kde se jen smíte držet volantu, zatáčet výhradně na povel, řadí za vás někdo jiný a máte přísně zakázáno šlapat na pedály?

Záznam debaty v rámci kulatých stolů SKAV a EDUin na téma Co si myslí středoškoláci o školách, na nichž se vzdělávají, můžete zhlédnout ZDE.