Sexuální obtěžování není otevírání dveří, pane rektore

Asi se shodneme, že rektor či rektorka prestižní univerzity by měli mít přehled nejen o aktuálních trendech ve vzdělávací politice, ale také o společenské debatě, a to v globálním měřítku. Ve zkratce řečeno, měli by prostě vědět, která bije – i jinde než doma.

Je proto nepříjemným překvapením, jak vnímá jedno z témat dneška rektor nejstarší zdejší univerzity Tomáš Zima. Ukázalo se to v rozhovoru pro Český rozhlas, který šéf Univerzity Karlovy poskytl před několika dny. Přišla v něm totiž řeč na problematiku sexuálního obtěžování na vysokých školách. Z reakce rektora Zimy je zjevné nejen to, že nesleduje bohatou – a často bouřlivou - debatu, která se vede na západních univerzitách i v politice. Ale hlavně, že vše zlehčuje.

Jinak by nemohl opakovat dávno překonaná klišé z počátku devadesátých let o tom, že „harašení“ znamená „podržet někomu dveře“ nebo složit ženě kompliment („dnes vám to sluší“). A nemohl by také naznačovat, že problém nemůže být tak vážný, když jemu není známo, že by si někdo na UK na takové chování stěžoval.

Když začneme právě u druhého argumentu. Fakt, že někdo takové chování nehlásí ve škole či se neobrátí na policii, neznamená, že se neděje a že dotyčnému nevadí či ho nestresuje a nepoškozuje. Jak je dobře známo i z problematiky domácího či sexuálního násilí, velká většina případů zůstane neoznámena. Kupříkladu odhady hlášených případů u znásilnění se pohybují od dvou do osmi procent z celkového počtu. Důvodů je celá škála: od faktu, že pachatelé jsou často osoby obětem blízké či v nadřízeném postavení, až po skutečnost, že policie či soudy a obecně společnost (jak jsme se loni dověděli z výzkumu objednaného Amnesty International) často takové činy bagatelizují či svádějí část viny na oběť.

V případě vysokých škol může hrát roli také zkušenost mladých žen, na kterou autorka těchto řádků narazila, když před časem psala o sexuálním obtěžování mezi žáky a studenty na základních a středních školách. Většina obětí si z přehlíživého chování učitelů, které obvykle následovalo po jejich stížnostech, odnesla lekci, že ozvat se jednoduše nemá smysl. A když je nebrali vážně tehdy, proč by jim někdo naslouchal nyní?

A právě bagatelizace – čímž se dostáváme k první části Zimových argumentů - je přesně to, čeho se zde dopouští hlava prestižní univerzity. Tím, že možné výhrady k celé stupnici potenciálně nevhodného chování shodí jako přecitlivělost ke galantnímu chování či komplimentům. A jako reálné sexuální obtěžování vnímá jen „dramaticky zásadní“ situace typu „nabídka úspěchu u zkoušky výměnou za sex“, které by se pak měly podle něj řešit s policií.

Pražskému rektorovi by tedy autorka těchto řádků doporučila studentskou příručku brněnské Masarykovy univerzity, která na rozdíl od materiálů UK na toto téma pamatuje a kde v pravidlech chování vysvětluje, že pod pojmem sexuální obtěžování rozumíme „nevítané, nevhodné a urážlivé chování se sexuálním podtextem, které jedinec vnímá jako nežádoucí“.

A zdaleka nemusí jít o fyzický kontakt či přímo násilí, patří tam i „různé formy psychického nátlaku, jako je například odlišné zacházení na základě pohlaví, materiály zobrazující ženy či muže jako sexuální objekty, nevhodné komentáře na tělo a vzhled, lechtivé vtipy, ponižující či zahanbující poznámky, pozornost ve formě obtěžujících e-mailů nebo nevyžádaných sexuálních návrhů“.

Pokud mimochodem některý z čtenářů stále zápasí s myšlenkou, že by takové chování mohlo být někomu nepříjemné, postačí, když si vybaví člověka, který ho nijak nepřitahuje, případně je mu přímo odporný, a představí si, jak s ním tato osoba lechtivě vtipkuje, komentuje jeho vzhled či se ho přímo dotýká.

Problém české debaty spočívá v tom, že jde o fenomén naprosto nezmapovaný. Jeden z mála výzkumů z dílny Sociologického ústavu vznikl před sedmi lety a z výpovědí sedmi stovek studentů a studentek (dívky tvořily dvě třetiny dotazovaných) vyplynulo, že s nějakou formou obtěžování se setkalo sedmdesát procent z nich. Nezdá se, že by se tato situace nějak měnila. Autorka tohoto textu se při práci na jiných článcích v posledních měsících setkala s řadou vysokoškolských studentek a většina z nich měla s nevhodným chováním ze strany vyučujících nepříjemnou zkušenost.

Tam bychom tedy českou debatu měli začít. Sběrem dat a jejich analýzou. Rektor Zima by pak možná zjistil, že to, nad čím tak trochu netečně krčí rameny, je problém, kterému by měl věnovat zvýšenou pozornost. Mimo jiné i proto, že mladé ženy mezi studenty vysokých škol už nějakou dobu převažují.