Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Rozhovory, Společnost

Není se čeho bát. Po Sandelovi pozvu Hawkinga a Obamu

S Tomášem Bederkou, který stojí za pražskou přednáškou slavného harvardského profesora

Přijde mi, že se spousta lidí zbytečně bojí.  • Autor: Matěj Stránský
Přijde mi, že se spousta lidí zbytečně bojí. • Autor: Matěj Stránský

Dokázal zařídit, aby v Praze přednášel populární profesor z Harvardu Michael Sandel (rozhovor s ním najdete v aktuálním Respektu). Tomáš Bederka  studuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy a zároveň učí na základní škole v Sázavě, prý aby si odpočinul od Prahy. Před třemi lety založil na své alma mater studentský spolek Agora, se kterým návštěvu „nejoblíbenějšího profesora planety“ organizoval. „Není se čeho bát,“ říká a plánuje oslovit třeba fyzika Stephena Hawkinga nebo filosofa Jurgena Habermase.

Jak vás napadlo Michaela Sandela pozvat?

První moment byl, když jsem se učil na zkoušku z filosofie, a hrozně mě to nebavilo. Proto jsem začal projíždět videa a našel jsem Sandelovy přednášky. Na základě čtyř nebo pěti videí jsem udělal celou tu zkoušku. Na videa jsem se pak díval opakovaně. V loňském roce do Prahy přijel na naše pozvání profesor Ernst-Dieter Hehl, historik z Mohuče. Na tom jsem si ozkoušel, jak fungují zahraniční cesty a další organizační věci. Současně s ním - což znamená před rokem v dubnu - jsme oslovili i Sandela. Říkali jsme si, že nám buď napíše ano, nebo ne. Nic horšího se nemůže stát.

Jak hledáte kontakty?

Normálně, prostě jsem zadal
Homepage
">www.harvard.edu, do vyhledávače jsem napsal „Michael Sandel contact“ - a ono mi to vyhodilo jeho e-mail. A na školní adresu jsem mu jednoduše napsal „Dobrý den, pane profesore, nechtěl byste přijet do Prahy?“ A on odpověděl: „Tak jo.“

Co bylo dál?

Pak byla čtyřměsíční proluka, vyměnili jsme si pár mailů. V spolupráci s fakultou a rektorátem jsme řešili organizační věci. Náš spolek má omezené finanční možnosti. Napsal jsem naší děkance e-mail, že jsem pozval Sandela, že chce přijet, a co budeme dělat. Byla nadšená a začali jsme s rektorátem řešit, jestli by bylo možné uskutečnit přednášku v aule Karolina, z čehož později sešlo. No, a pak se Sandel v listopadu ozval. Tuším, že napsal „Tak co bude?“ A my jsme mu odpověděli, ať přijede.

Michael Sandel • Autor: Matěj Stránský
Michael Sandel • Autor: Matěj Stránský

A kde se nakonec přednáška konala?

Nakonec na právnické fakultě a Sandel odpřednášel úplně zdarma. Když jsem se ho ptal, kvůli čemu přijel, když za to nechce peníze, odpověděl mi, že měl tři důvody. Tím prvním bylo, že ještě nikdy nebyl v Praze a hodně o ní v Americe slyšel. Zadruhé, jeho manželka se chtěla do Prahy podívat, což - myslím - byl ten zlomový moment. A třetím bylo to, že ho pozvali sami studenti. Je neobvyklé, když studenti napíší: Chceme Vás slyšet. Je to asi taková drzost, až je to vlastně sympatické.

Jaké to je setkat se se svým idolem? Čekal jste na něho na letišti?

V den Sandelova příletu jsem musel být v práci, a tak se o něj staral rektorát. Setkali jsme se v pondělí na obědě. Byl jsem nervózní, protože moje angličtina není gramaticky zrovna skvělá. Kamarádka mě ještě s větou “Don’t meet your heroes” upozorňovala, ať si nedělám přehnané naděje. Pak jsem přijel a on tam prostě seděl. Koukal jsem na něj a říkal jsem si: Hele on není v televizi! Na obědě byla také paní z rektorátu, proděkan a jeho manželka. Michael Sandel se mě ptal, jak učím, jaké mám žáky… Byl hrozně příjemný a bylo jasné, že ho všechno opravdu zajímá. Nebyl to pro něj další z dlouhých nudných obědů.

Jaké to je, sedět u jednoho stolu se svými přednášejícími a světoznámým filozofem, kterého pozval pracující student?

Chtěl jsem se zeptat svých profesorů, jaké to je pro ně, když mají tři tituly za jménem a tři tituly před jménem a nejsou schopni Sandela pozvat. To je samozřejmě nadsázka! Nicméně pravda je, že pro mě tituly moc neznamenají. Symbolizují sice, že daní lidé něco umí, ale nevypovídá to nic o jejich lidské charakteristice ani o tom, co daný člověk ve skutečnosti dokázal. Byl bych rád, kdyby se tu zavedl anglosaský systém, kdy se končí Ph.D.  - ne jako u nás, kde po doktorátu následuje nesmyslná honba za tituly. Myslím si, že to křiví charaktery. V těchto ohledech jsem docela radikální. I ke svým žákům se snažím přistupovat jako k sobě rovným; jen tak lze vést skutečný dialog.

Michael Sandel • Autor: Matěj Stránský
Michael Sandel • Autor: Matěj Stránský

Čím si přednáška Michaela Sandela zasloužila takovou pozornost?

No trochu mě štve, že to vypadá, jako kdybych to celé udělal sám. Nemít okolo sebe ty lidi, které mám, nemohl bych dělat to, co mě baví a nic takového by se neuskutečnilo. Od začátku jsem chtěl, aby přednáška byla studentská. Nechtěl jsem, aby místa v sále musela být rezervovaná. Pro mě studentská akce vypadá tak, že v sále sedí mladí lidé. A sedí všude, na schodech, na topení, na zemi.  Není to tak, že tam je dvacet řad papalášů. Kdyby se tohle stalo, byl bych nešťastný. I kdyby mi napsal třeba nějaký děkan s prosbou o rezervaci, napíšu mu, že ne. Odpovím mu, že pokud tam chce jít, ať přijde včas a sedne si vedle studentů.

Předávání ceny Jana Opletala pro mě bylo výstrahou – je to nejvyšší studentské ocenění a hala, kde se to konalo, byla plná jen ze čtvrtky. Seděli tam politici jako Krnáčová a Babiš, policejní prezident Tuhý a já nevím kdo, ale téměř žádní studenti. Byl jsem naštvaný a řekl jsem si, že takhle Sandelova přednáška nesmí skončit. Chci, aby fungoval na univerzitách kolegiální přístup, jak směrem nahoru, tak i směrem dolů.

Byl jste s průběhem přednášky spokojený?

To je těžká otázka, vždycky můžete čekat víc. Když jsem tam byl, říkal jsem si, že příště ji uděláme na Staromáku.

Studujete, ale zároveň učíte. Inspiruje vás Michael Sandel?

Ano, snažím se tak jako on učit pomocí dialogu. K výuce používám jeho přednášky. Respektive kopíruji pár jeho příkladů a bavíme se o tom.

Na základce?

Jasně. Se žáky mluvíme například o smrti. Jsou to podle mě témata, která je nutné s dětmi probrat co nejdříve. My dospělí máme představu, že děti jsou hloupé a mají na taková témata ještě spoustu času. Ale není to tak. Nedávno jsem se šesťáky řešil etické otázky na příkladech, které využívá Sandel ve svých přednáškách o spravedlnosti. S žáky jsme se bavili třeba o známé modelové situaci, jak se řidič tramvaje rozhoduje, zda zabít jednoho dělníka, nebo pět.  Samozřejmě chápali, že je to příklad, a hrozně je to bavilo.

Konečně se někdo zeptal na jejich názor, konečně je někdo bral vážně a poslouchal, co říkají. Alespoň na chvíli nemuseli poslouchat nějakého učitele, který jim vykládal velká moudra. Děti samy mohly pro změnu sdělovat ta svoje; a některé z nich popravdě nabízejí mnohem větší moudra než všechny pančelky dohromady. 

Autor: Globe Media /  Reuters
Autor: Globe Media / Reuters

Pouštěl jste jim i Sandela?

Pouštěl jsem jim záznam přednášky, abych je motivoval k větší odvaze. Ať si na základku sami pozvou, koho chtějí. Přijde mi, že i děti jsou udupané systémem natolik, že přicházejí o své sny. Už v dětství mají život rozškatulkovaný – škola, kroužek, další kroužek, úkoly a další den znova. Nemají vůbec možnost jít za poznáním. Nejdou za okraje toho, co se jim ve škole říká. Sice mají samé jedničky, ale poznávají jen v rámci nastavených mezí. Lidé, kteří touží po vědění, jdou právě za tenhle kraj.

Myslíte si, že tohle chybí i v českém univerzitním školství?

Jednoznačně. Za celou dobu svého studia jsem takový přístup - upřímné diskuze učitele se studentem - zažil jen na čtyřech seminářích. A to máme přibližně 25 předmětů za rok.

Kam by se školství mělo posunout?

To je hrozně složitá otázka a nutí ke zkratkovité odpovědi. Nicméně alfou a omegou jsou platy učitelů. Nevidím jinou reálnou cestu, jak zlepšit české školství. Například na své základní škole pracuji se skvělými učiteli. Jednou jsem se ptal naší paní učitelky, jak je možné že tak skvělou práci může dělat: odpověděla mi, že ji živí manžel. A tam se dostáváme k problému. Naše školství je postavené buď na chudých nadšencích, nebo na živených nadšencích. Sám vím, že v budoucnu nebudu moci reálně učit. Nebudu si to moct dovolit. Nedokážu si představit, jak bych mohl s učitelským platem uživit rodinu. Už teď většinu výplaty posílám na nájem. Přijde mi, že se lidé bojí o penězích bavit, ale mně na účet chodí 15 800 Kč. Možná na vesnici je možné s tím vyžít. Ale je jasné, že schopní učitelé za takových podmínek odejdou. Schopní lidé se totiž uživí i jinak než učením.

Kdo další je na vašem zvacím listě?

Budu psát Hawkingovi. Ale on nepřijede - kvůli zdravotnímu stavu. A pak bych ještě rád pozval Jurgena Habermase a taky Obamu. Přemýšleli jsme i o Kunderovi, ale u něho je to složitější. Nemá rád Čechy. Každopádně nemá smysl si dávat malé cíle. Jedná se o jeden hloupý e-mail a napsat ho zabere deset minut. Přijde mi, že se spousta lidí zbytečně bojí. V téhle soutěži nelze prohrát. Když vám oslovený člověk napíše ne, jste na nule; nikdy nejdete do mínusu.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].