Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Rozhovory, Společnost

Čeští politici jen naslouchají morální panice

S psychologem masových komunikací Peterem Lelovičem o příčínách strachu a paniky

Tomio Okamura na demonstraci Islám v ČR nechceme • Autor: Milan Jaroš
Tomio Okamura na demonstraci Islám v ČR nechceme • Autor: Milan Jaroš

Ve zdejší diskusi o imigrační krizi zdaleka nepadají jen racionální argumenty. Debatu naopak ovládá strach, který se projevuje nenávistí, vytvářením předsudků a nepodložených historek o imigrantech. Psychologové tento jev znají a označují ho jako morální paniku.

„Je to stav, kdy veřejné mínění začne reagovat panicky a vzhledem k reálné hrozbě iracionálně a chaoticky - protože ‚už nic nebude jako dříve‘. Společnost propadne dojmu, že se blíží záhuba skoro všeho: kulturních i mravních hodnost, blahobytu a bezpečí,“ vysvětluje psycholog masových komunikací Peter Lelovič.

Takže to není nic tak neobvyklého?

Tenhle jev se v historii objevil již několikrát a jeho průběh je vždycky stejný. U nás moc „výskytů“ morální paniky popsaných není,  žili jsme v totalitním systému, ale třeba u Britů jich několik nalezneme. Uveďme pikantní příklad. V polovině 19. století nastala panika kolem uvolnění licencí na pálení ginu. Vznikla nálepka „ožralých Britů“, kteří měli zaplavit celou zemi. Pak to na třicet let utichlo a zdálo se, že téma usnulo. Když však přišla první světová válka, zakázali kvůli obavám z ohrožení válečné výroby alkoholismem prodej alkoholu po desáté večer. Tento zákaz vydržel až do roku 2003. A když se sto padesát let po původním zákazu situace znovu uvolňovala, stále žila představa: tak a teď se rozbují ta kriminalita.

Peter Lelovič • Autor: Archiv
Peter Lelovič • Autor: Archiv

Co všechno může morální paniku vyvolávat?

Těch spouštěčů je několik. Počítačové hry, hudební směry i „tlupy mladíků“. Obvykle se tyto jevy vyskytují v kombinacích. A imigranti jsou kombinací všech možných obav. Ze satanismu, pohanství, z "mladíků s mobily " i pedofilie… Aby panika vznikla, je důležité, aby tyto jevy nebyly doopravdy fyzicky přítomné, aby je nebylo možné s ničím konfrontovat. Tím pádem jsou jediným zdrojem obav média.

Čeho se lidé bojí nejvíc?

Hrozba vyvolávající morální paniku je vždycky velkorážní. Musí působit tak, že ohrozí úplně všechno. Společnost se rozpadne, zvýší se kriminalita, nebude práce… V podstatě všechno, co se dnes píše o rizicích imigrace, to obsahuje. V případě zmíněných Britů a prodeje alkoholu po desáté hodině se řešilo, že k už tak vysoké kriminalitě a ještě se k tomu přidá možnost pít v noci a budou se dít hrozné věci. Roli navíc hrálo odhalení několika sériových vrahů, což se propojilo s představou opilých násilníků. Obecně má morální panika tendenci nabalit se i na nesouvisející problémy.

Kdybychom měli větší zkušenost s cizinci z východních nebo méně rozvinutých zemí, byla by panika nižší?

Určitě. Je třeba rozlišovat obavy z imigrace a aktivní odpor k imigraci. Obavy jsou přirozené. Je to masový jev, který může mít zásadní vliv na způsob života, kulturu, nebo politiku - a jistý strach z něj je rozšířený i v jiných evropských zemích včetně Švédska. Aktivní odpor se tak často neobjevuje, situace má rysy morální paniky v zásadě jen v několika málo zemích - ve východní Evropě ovšem ve všech. Uprchlíků je tu prostě málo. Částečně to platí i pro východoněmecké spolkové země.

Jak média vytvářejí paniku?

Jde o rétoriku, kterou média používají - výrazy jako „vlna“ uprchlíků, která se na nás „valí“. Povodeň sama o sobě je jednou z nejhorších věcí, která nás může potkat, a u každého člověka vyvolává přinejmenším pozornost. Že se vybere jev, který je nezastavitelný a nebezpečný, není náhoda. Druhá metafora, která s tím souvisí, je kriminalizace. Strach je emoce a panika je jeho důsledkem. Emoce máme k tomu, abychom mohli jednat zkratkovitě, tedy abychom mohli přeskočit spoustu racionálních úvah v zájmu rychlého rozhodnutí. Když vám budu ukazovat grafy a čísla, bude to logicky mít mnohem menší emocionální vliv, než když vám popíšu příběh někoho, koho někdo přepadl, zapíchl a podobně.

Těmito zprávami jsme bombardováni i za „normálních“ okolností…

Ano, ale černá kronika obvykle nepatří mezi nejsledovanější a nejčtenější oblasti našeho zájmu. Když začnete zmiňovat rasu nebo náboženství, je velice jednoduché vyvolat dojem, že zdrojem toho násilí je celá dotyčná skupina lidí. Když chcete vytvořit bubáka, nejjednodušší je ho personifikovat.

Může něco paniku naopak utlumit?

Samozřejmě je možné vyvolat i uklidňující emoce. Fotky utonulého dítěte nebo informace o dalších utopených lidech, kteří se snažili dostat do Evropy, vyvolávají opačné reakce. Během války ve Vietnamu se objevila „slavná“ fotka děvčátka popáleného napalmem, která pak měla přímé důsledky na demonstrace proti dalšímu vedení války.

Jaký by to mohlo mít průběh?

Představte si, že vás někdo pronásleduje tichými chodbami noční budovy. Nejdříve máte hrozný strach. Potom třeba uvidíte jeho odraz a zjistíte, že to není žádná příšera, je to člověk. Zjistíte, že to není zabiják, dokonce to ani není muž, ale nějaká žena. Váš strach se postupně utlumí s každou další informací, kterou o tom člověku zjistíte. V případě paniky z uprchlíků se ovšem nebavíme o psychologii jednotlivce, ale o psychologii skupin. V názorovém spektru vždy zůstane na okrajích tvrdé jádro, které neslyší vůbec na nic, ale postupem času se rozšiřuje středová, umírněná část, která má buďto slabý názor, nebo zohledňuje obě strany. My se momentálně nacházíme ve fázi, ve které existuje jen polarita. V debatě je tedy slyšet buďto radikální ANO nebo radikální NE.

Jak předejít vytváření radikálních skupin a vést debatu k názorům, které nestojí jen na emocích?

Kdybychom seděli v Rusku, řeknu vám, abyste zakázala některé druhy médií. V Rusku ale nejsme. On ten bubák prodává, strach je první emocí v řadě. Pud sebezáchovy prostě funguje. Každé téma se ale časem vyčerpá. To ale neplatí jen pro média, ale i pro politiky. Ti by si měli ujasnit, zda dlouhodobá pozice jejich strany, jejich vlastní historie nebo jejich politické ideály odpovídají tomu kterému postoji, a teprve poté artikulovat názor.

Jak by se k tématům vzbuzujícím paniku měly stavět politické autority?

Politici mají tendenci řídit se výzkumy veřejného mínění. A to je to nejhorší, co může politik udělat. Média veřejné mínění utvářejí i vokalizují. Ale politici by měli primárně  vést a artikulovat řešení. To, co vidíme teď, je přehazování horkého bramboru. Politika je řízení obce, jak ji pojmenoval Aristoteles. To neznamená jenom naslouchání obci, ale také proaktivní činnost. Všichni čeští politici bez ohledu na úřad nebo stranu zatím mluví jedním jazykem. Pokud existuje nějaký důkaz morální paniky, je to právě tohle: že politici naslouchají panice a jen na ni svorně odpovídají. Návrhy řešení se v podstatě neliší.

Proto mají lidé z krajní části názorového spektra tolik následovníků?

Jistě - a nedivme se. Například Tomio Okamura se chová političtěji než velká část ostatních politiků. Nebo Martin Konvička: nemá co ztratit a zároveň má málo času, panika totiž bude slábnout - proto na rozdíl od našich politiků jedná. My politikům svěřujeme moc rozhodovat. Oni by si jí měli být vědomi, měli by s ní být schopni zacházet a měli by nás zpětně motivovat. A držet společnost v pohybu, ne ji konzervovat na jednom místě.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].