Tleskat Michalu Davidovi je třeba nonstop. V každé době, v každém režimu

Nebojte se, nebude to diskotéka, ale romance. Zhruba tak uvedl zpěvák Michal David pražskou premiéru Decibelů lásky – filmového počinu, pod nímž je podepsaný jako hlavní iniciátor i hvězda. Krotil tak domnělé obavy publika z repete normalizačního hitu Discopříběh, k němuž složil hudbu a v němž Rudolf Hrušínský nejmladší v roce 1987 vyzpívával na playback Davidovým hlasem coby kominický učedník od reality odtrhnutá trápení a přání socialistické mládeže.

Kdo by tušil, že Davidovo ubezpečování se ukáže jako vlastně varování, že bude Discopříběh proti Decibelům lásky taková davidovská Markéta Lazarová. Mluvit o Decibelech lásky jako o filmu není možné. Kromě toho, že se obrázky hýbou na plátně a doprovází je zvuk, nesplňují žádná profesní kritéria definující film. Scénář, střih, kamera. Jediné, jak je možné jej uchopit, je jako součást neumírajícího fenoménu Michal David.

Pokračování kariéry

Michal David je rozkvetlým poupětem tuzemského popu od začátku 80. let, kdy s vervou vtrhl ve stáji Františka Janečka na hudební scénu. Opanoval ji bezbřehým entusiasmem, nicneříkajícími texty, dynamickou hrou na klávesy, která v sobě měla cosi světáckého podobně jako rozvolněná saka s vykasanými rukávy a vyfénovaná patka. Jeho jazzový kredit, který zahrnoval i ocenění hudebník roku z Pražských jazzových dní 1978, se rychle rozplynul v diskotékových světlech. A v režimu poplatných hitech jako slavná spartakiádní Poupata. David se záhy prosadil i v kinematografii. Jeho hudba zní ve snímcích Vítr v kapse nebo Láska z pasáže. V populární paměti je ale nejvíce spojovaný právě s mládežnickým Discopříběhem Jaroslava Soukupa.

Decibely lásky, odkazující na jeho stejnojmenný hudební hit z roku 1986, jsou tak v jistém smyslu pokračováním filmové části Davidovy kariéry. S tím rozdílem, že ve filmech v poslední dekádě komunismu dodával jen písně, zatímco teď dodává celé své know-how coby producent a značku. Multigenerační film o postavách hledajících lásku opět v čele s Hrušínským nejmladším – tentokrát coby mužem středního věku – je rozšířením Davidova podnikání v showbyznysu.

Po zpočátku drhnoucí transformaci z jedné éry do druhé, kdy byl spojovaný s bývalým režimem, má na porevolučním kontě koncerty, hity pro Helenu Vondráčkovou a hlavně muzikály. Ty od roku 1998 produkuje ve společnosti Cleopatra Musical. Do stejného roku se datuje i začátek jeho druhé, porevoluční kariéry. Příznačně díky českým hokejistům, vítězům z Nagana, kteří si Davidovy hity pouštěli motivačně v šatně před zápasy. S hokejem spojuje Davidovy songy nacionální davovost a pudový, nejnižší společný jmenovatel „kdo neskáče, není Čech“. Obsazení fotbalisty Pavla Horvátha, čtyřnásobného vítěze ankety Fotbalista roku v kategorii Osobnost ligy, do jedné z hlavních rolí veselého popeláře tak dává naprostý smysl.

Zcela na rovinu. Jsou filmy, od nichž kritik příliš nečeká, přesto na ně jde s otevřenýma očima a nezaujatým srdcem, protože přesně takový přístup si zaslouží každý tvůrčí počin, do něhož někdo investoval energii a čas… Nemá cenu předstírat, že Decibely lásky jsou jedním z nich. A ne snad kvůli a priori snobské zaujatosti proti Michalu Davidovi a hudbě, kterou provozuje. Ale proto, že nese veškeré znaky suterénu českého soudobého mainstreamu.

Tedy zdánlivě žánrových filmů, které daný žánr jen kukaččím způsobem vyhlodají, zaštítí se jeho nálepkou, aniž s ním jejich tvůrci jakkoliv pracovali. Lidé spojení s produkcí snímků od Tomáše Magnuska přes Filipa Renče po tvůrce Vánočního Kameňáku v nich servírují buď české človíčkaření a bačkorovatění opatřené přízemním humorem nebo pseudoreflexi současné reality a jejích problémů či historie – obojí soustředěné na typ „tuzemského blba“. Filmů, které jsou ve své podstatě bulvární a k propagaci využívají bulvárních metod.

Decibely lásky pokračují ve hře na realitu dneška ve fikci, která pracuje s na kost obranými lidskými touhami a banálními stereotypy společenského dobra a zla. „Řeší“ obecné lidské otázky – ono hledání štěstí a lásky – i údajnou zlobu, zášť a podrazáctví v podobě záštiplných modelek a zazobaných podnikatelů, kteří kdysi zradili za „totáče“ svého kamaráda (Hrušínský). Ten teď kvůli nim vyváží popelnice a smutně pěje v plzeňských ulicích o tom, proč ho žádná nechce, ale pyšně drží hlavu vzhůru. V něčem je to film z kraje devadesátých, podnikatelských let.

Filmařská vyprázděnost

Vyprávění v režii debutujícího šedesátníka Miloslava Halíka se klopotně odvíjí pomocí písní a tanců. Jejich hlavní motivací je přitom zachytit hlavy postav jakž takž v obraze. Kinematografickým „vrcholem“ je masivní jízda kamery kolem stolu, u něhož zástupci starší generace (Iva Janžurová a Rudolf Hrušínský mladší) sedí a klábosí. Mimo jakékoliv možnosti chápání, smyslu děje nebo formální kreativity tvůrci volí záběr, za nějž by se nemusel stydět ani Alexander Sokurov, ruský režisér proslulý jednozáběrovými filmy.

Možná není lepší symbol filmařské vyprázdněnosti, která snímek charakterizuje. Nesoudržné epizody jsou dramaturgicky tak vetché, že vznikají podivné nejasnosti. Jako když není zřejmé, jestli dívka zpívající nad hrdinou v nemocnici je jeho tajná ctitelka nebo dcera, čímž celý film dostává v jistých momentech zvláštně incestní nádech. Což se opakuje v dalších obměnách i u vztahů jiných postav, které spolu nemají nic společného, ale náhle propukají v erotický tanec.

Formálně i inteligenčním kvocientem jsou Decibely lásky někde mezi reklamou na jogurt z 90. let, hudebním videoklipem k europopu čtvrté cenové a obrazovým doprovodem k dechovce Eva a Vašek. Zajímavě se ocitají za jakoukoliv hranicí vkusu nebo soudnosti v momentě, kdy v současnosti vážně nemocný Karel Gott na samý závěr zpívá o tom, jak má pozlacenou rakev. Možná humor z branže a zpátky do branže. Nebo intertextualita na úrovni lobotomie. Gott si ve filmu vystřihne duet s Ivou Janžurovou (na její zjevení ve filmu můj kolega na projekci jen tiše vzdychnul při vzpomínce na Kočár do Vídně).

Nakonec z dramaturgicky nesoudržné změti epizod, záběrů a nebetyčně banálně komponovaných muzikálových čísel zůstane refrén několika písní. V podstatě geniálně, chtělo by se říct - jako součást byznys plánu. Na co se namáhat s dějem, logikou, souvislostmi, propracovanými postavami, choreografií, soudností, když jediné, na čem ve skutečnosti záleží, je dostatečně chytlavá melodie a proklamace, že „i kdyby život visel na vlásku, je možné spolehnout se na lásku“. A prázdné motivační výzvy, že je třeba krásně a správně žít. Od dob, kdy David kráčel v normalizačním bezčasí v jedné ze svých písní Prahou v dešti se svou láskou, kterou mu všichni záviděli, se mnoho nezměnilo.

Pohoršovat se nad existencí Decibelů lásky je jako pohoršovat se nad tržním kapitalismem. Michal David investoval vlastní peníze do produktu, jehož smyslem není nic jiného než propagovat Michala Davida a jeho muzikálové produkce. Zajišťovat, že jeho koncertní turné jsou vyprodaná a že věková skladba publika nejsou jen nostalgici, kteří na jeho hudbu pařili na diskotékách nebo pubertálně snili o velké lásce, ale i mladá generace. Je to projekt náborový. Ne náhodou je v dějové lince nejočekávanější událostí plzeňské kulturní scény koncert Michala Davida. Těší se na něj celé město. Hlavně dav mladých, kteří jej radostně vítají v místním klubu.

Za zvuků decibelů lásky se tak český film propadl zase o podlaží níž. Co k tomu dodat? Snad jen: ó – ó - ó. Žít a tleskat na první dobu je třeba nonstop. V jakékoliv době, v jakémkoliv režimu.